Na cestě bez vlastního kostela

Od roku 2014 jsme se začali pravidelně scházet k bohoslužbám a po několika letech fungování jako kazatelské stanice jsme se v roce 2022 stali samostatným farním sborem ČCE.

Po celou tuto dobu jsme však neměli vlastní kostel ani modlitebnu. Naším domovem se staly sdílené prostory – nejprve v kontejnerové budově komunitního sdružení Roztoč, posléze v nově opravené historické Haurowitzově vile v Tichém údolí. Tu spravuje město a využívá ji společně několik subjektů včetně školy.

Jaké je být sborem bez kostela? Tuto otázku si občas klademe i my sami. Když jsme se ptali členů a přátel sboru, co vnímají jako největší výhodu tohoto modelu, odpovědi byly překvapivě jednoznačné.

Především jsme se shodli, že nejsme zatíženi péčí o vlastní nemovitost. Nemusíme řešit opravy, rekonstrukce ani provoz budovy. Čas, energii i peníze můžeme věnovat tomu, co považujeme za hlavní poslání církve – službu lidem.

Neméně důležitá je ale ještě jedna zkušenost. Tím, že sdílíme prostory s dalšími organizacemi, nejsme uzavřeným světem sami pro sebe. Jsme součástí života města. Potkáváme se s lidmi, kteří by do evangelického kostela možná nikdy nevstoupili, ale do komunitního prostoru přijdou přirozeně.

Naše přítomnost je méně nápadná, ale možná právě proto otevřenější.Jeden z členů sboru to vyjádřil slovy: „Stavění kostela každou neděli vnímám jako pozitivum. Je to společná práce za společným cílem. Vždy si uvědomím, jak je to silné.“

Každou neděli, kdy míváme bohoslužby (tedy 1. a 3. neděli v měsíci), totiž začínáme tím, že přineseme židle, připravíme stůl Páně, vytvoříme prostor pro bohoslužbu. A po jejím skončení všechno zase uklidíme. Kostel si na několik hodin doslova postavíme.

Právě tato skutečnost je ale zároveň nejčastěji zmiňovanou nevýhodou. Příprava a následný úklid vyžadují pravidelnou službu několika lidí. Sdílené prostory také znamenají nutnost plánovat všechny akce s ostatními uživateli budovy a přizpůsobovat se jejich programu. Nemůžeme přijít kdykoli.

Nemůžeme si prostor upravit podle svých představ. A někdy nám chybí i úplně obyčejné věci – místo, kam uložit knihy, pomůcky nebo hudební nástroje. Jak někdo poznamenal s úsměvem: „Pouze skříňka je někdy málo.“

Někteří z nás postrádají ještě něco jiného – atmosféru kostela. Prostor, který svou architekturou, tichem i duchovní atmosférou pomáhá člověku soustředit se na Boží přítomnost. Sdílená místnost tuto symbolickou rovinu úplně nahradit nedokáže.

To ovšem neznamená, že bychom po vlastním místě netoužili. Řada členů sboru přiznává, že sen o vlastním kostele nebo modlitebně stále existuje. Společně sníme o místě, které by bylo otevřené během týdne, kam by bylo možné přijít nejen na bohoslužbu, ale také za rozhovorem, modlitbou nebo tichem.

Současně si však uvědomujeme realitu. Víme, kolik péče, práce i peněz vlastnictví budovy vyžaduje. Proto mnozí z nás považují současné řešení za rozumné, praktické a odpovídající možnostem našeho sboru.

Vlastní prostory jsou důležité, ale nejsou tím, na čem je církev založená. Kdybychom z nějakého důvodu museli naši vilu opustit, většina z nás věří, že bychom se dokázali scházet i jinde – třeba v některém z kostelů v Roztokách nebo v jiném vhodném prostoru.

Přestože většina lidí vnímá některé nevýhody sdílených prostor, celkově převažuje pocit vděčnosti. Svoboda, kterou nám tento model dává, je větší než omezení, která přináší. A možná právě v tom může být naše zkušenost inspirací i pro další sbory. V době, kdy mnoho sborů zápasí s náklady na provoz svých budov, může být sdílení prostor jednou z legitimních cest. Jako vědomé rozhodnutí soustředit síly především na život společenství.

Anna Kaucká, kurátorka FS Roztoky u Prahy
foto: archiv sboru