Mystika v protestantismu?

Přes všechny námitky, které najdeme v protestantismu, konstatujeme, že mystické cesty jsou nakonec vždy tím nejkvalitnějším ve všech náboženstvích a mystikové jsou asi ti, kdo se přes všechny náboženské, denominační a věroučné rozdíly navzájem přibližují, potkávají se v jakési oblasti nepopsatelna, v poněkud zvláštní zkušenosti. 

Ponechme zatím stranou odpověď na otázku, do jaké míry se tato zkušenost potkává s něčím reálným, tedy s reálně božským nad námi, do jaké míry jde o setkání s hlubinami lidství, tedy s něčím, co je imanentní; ovšem ve smyslu vytyčeného cíle jde o šalbu těla a mysli. Jakousi odpověď chci dát až na závěr.

Pustit se na cestu této výkonnostní mystiky předpokládá odvahu. Znamená to vždy nakonec opustit společensko-náboženské sdílené představy, vykročit nad normy prosazovaných dogmat toho či onoho systému. Proto, ač reformace sama nijak mystice přirozeně nepřeje a cestou náboženského výkonu se nevydává, může považovat hledající mystiky za své předchůdce. Vedle onoho překročení dogmat mají s reformátory společné i to, že se ocitají v zorném poli ostražitosti všelijaké „náboženské policie“, jsou v křesťanském prostředí pro církev podezřelí či dokonce nebezpeční. Sdílení jejich náboženské zkušenosti není žádoucí. Nijak tohle násilí vůči mystikům neomlouvá jejich pozdější využití či zneužití v téže náboženské organizaci. 

Asi předně klášterní mystici byli omezování církví poslušni a zákazy respektovali. Mystika „občanská“ – míním tím německou středověkou mystiku – souvisí s otvíráním společnosti, s jistými záblesky svobody, a ona sama je takovým zábleskem. Není divu, že patří do přečtené literatury třeba takového Martina Luthera. Snad jde právě o onen počin svobody, o překročení daných pravidel, nutnost vykročit svobodě pro nová řešení vstříc. 

Přesto se cestou téhle výkonnostní mystiky reformace nevydá a pro protestantismus zůstane mystika spíše nežádoucí. Nikoli z nějakého předsudku, ale pro přesvědčení, že mystický výkon je jakési dotýkání „vysokého napětí“ božství, které je nepatřičné a nakonec šálí. 
I k výkonnostní mystice je ovšem nutno podotknout, že nejde o snadnou cestu libých zážitků a konzumace, ale o cestu kamenitou, plnou těžkých překážek. Jakási chvilková mystika náboženských zážitků, uchopovaných lehce a na objednávku, je tváří v tvář velkým mystikům směšná a laciná a vlastně nemožná – takhle se neděje. 

A přesto, jakkoli je to asi odhalení teprve nedávné, najdeme v protestantismu texty, zkušenosti, prožitky, které jsou s tím, co nazýváme mystickým jinde, shodné. Jestliže tohle poznání předkládá německý teolog Peter Zimmerling ve své knize Evangelická mystika (Trigon, Praha 2019), dokládá je na osudech a dílech mužů, kteří ani vzdáleně nechtěli být jako mystikové titulováni. 

Oč tedy jde? Jde o lidi, kteří se dali, a to cele. Od Luthera přes Tersteegena, Bacha až po Bonhoeffera či Dorothee Sölle. Ve vydávání svého života se dotýkali dna a jakési noci samoty a také ovšem ono velké setkání zažívali. O tom svědčí jejich texty, hudba, sám jejich život. Myslím, že bych mohl k těmhle postavám, v knize uvedeným, doložit mystiky – nemystiky české, českobratrské. Myslím, že jsem je potkal. 

Jako by zde byla na příkladech předkládána jiná cesta, která necílí prvoplánově k jakémusi „osobnímu prospěchu“ setkání. Je to cesta služby, nebo snad lépe služebníka – otroka. Rozumějte dobře výrazivu, které beru z biblického obrazu služebníka – otroka, služebníka Božího, třeba z Izajáše a z naplnění tohoto obrazu v Kristu na Golgotě. Je to cesta Elijášova, chcete-li, a Božího vozu, Božího sestupování na zem, příběh šechiny Hospodinovy, Boha sestupujícího, který, abych volně citoval z téhle jiné tradice, „sestupuje na kraj oltáře, na nádvoří pohanů, za komín a do širého světa“. 

Nebo jinak řečeno – mystická cesta těchhle evangelických mystiků-nemystiků je důsledně cestou kříže a jejich teologie je ta, která se jmenuje crucis. A právě ji doprovází sám Bůh a oni se s ním setkávají. Jaká je evidence jejich zážitků? Předložit lze málo či nic dokazatelného. Snad tolik můžeme říct, že pravdivost těchto prožitků nakonec nestojí na lidské subjektivitě, ale subjektivitě bláznovství kříže. A nadto lze doložit pravost a podstatnost těchto mystiků poukazem Kristovým: „Po ovoci poznáte je.“

Tomáš Molnár
foto: wikipedia.com