Mým úkolem je naslouchání a rozhovor

V Diakonii působíte dlouhodobě. Jak došlo k tomu, že jste se stal kaplanem?

Práci v Diakonii jsem dostal za úkol od místního evangelického sboru, který si mě zvolil za faráře. Šlo o kontinuitu. Můj předchůdce se totiž v Diakonii angažoval, středisko ve Valašském Meziříčí s svojí manželkou zakládali. 

A jak konkrétně jste začínal vy?

Setkáním se seniory jednou měsíčně, občasnými rozhovory se zaměstnanci, duchovním slovem na poradách, které se také konaly jednou za měsíc. To už je ale dávná minulost, hodně se toho změnilo, přibyly nové služby. Po spojení s hospicem je ze střediska velký kolos, kaplani jsme tam čtyři. Já se střídám s kolegyní Lenkou Freitingerovou v denním stacionáři pro seniory a ve službách pro lidi s mentálním postižením.

Co může duchovní nabídnout lidem s mentálním handicapem? 

I lidé s mentálním handicapem mají spirituální potřeby. To říkám na základě dlouholeté zkušenosti. Mým úkolem je o těch potřebách přiměřeným způsobem komunikovat.

Jak to probíhá?

U lidí s lehčím typem postižení někdy velmi přímo. Třeba vyvstane otázka, jestli je peklo, nebo není a kdo se do něj dostane. Nebo se někdo táže, jestli ho má Bůh rád a jestli má rád i jiné klienty, kteří se třeba chovají nějak nevhodně. My bychom se takhle neptali, považujeme to za nevhodné. Přitom si podobné otázky v sobě neseme taky. Lidé s mentálním postižením se je nebojí vyslovit, pokud jim to jejich handicap umožní, a ptají se mě, co si o tom myslím. 

A ti, kteří se vyslovit nemohou?

Mnozí mají rádi vyprávění příběhů, třeba s promítáním. Většinou mají též rádi rituály spojené s písničkou, někdy i s modlitbou, protože třeba dříve prošli nějakým církevním zařízením, kde o ně pečovaly řeholní sestřičky a chodily s nimi do kostela. Někdy je však na nás, abychom vycítili, co jim vyhovuje nebo po čem asi touží. Někteří klienti, když přijdou do kostela, se začnou kývat a smát. Je zřejmé, že je jim tam dobře. Nevíme proč a oni nám to asi nikdy nevysvětlí, ale vidíme, že v nějakém spirituálním světě zřejmě žijí.

A jak vypadá práce se seniory?

Ve stacionáři pro seniory se snažím dělat programy, které jsou na pomezí kultury a náboženství. Vracíme se také často do minulosti, protože pro seniory je důležitá reminiscenční terapie, vzpomínky, které navazují na jejich vlastní zážitky. Vyprávíme si o tom, co bylo zvykem v jejich rodišti, v jejich generaci a v době jejich mládí i později. Většinou to vyústí v povídání o solidaritě, o manželství a rodině, o přátelství apod. Do stacionáře přicházejí senioři, kteří ještě žijí u svých rodin. Takže často probíráme témata mezigeneračních vztahů. Nebo si povídáme i o tom, co děje ve světě. Oni nabídnou svůj pohled, já zas svůj.

Například?

Třeba když celou republiku ovládl strach z uprchlíků, pocházejících z islámských zemí. Já se velmi varuju toho, abych probíral nějaká stranicko-politická témata, ale nabídl jsem jim pohled z Německa. Máme navázáno přátelství s některými německými luterskými farnostmi v Bavorsku. Vyprávěli nám o tom, jak jsou schopni velký počet uprchlíků integrovat. Takže tuhle zkušenost jsem mohl předat a přehnané obavy rozptýlit. Ale nepředstavujte si nějaké intelektuální diskuse; většinou začneme písničkou nebo si promítneme pěkný obraz a na to navazujeme rozhovorem.

Daniel Heller (1976)

vystudoval evangelickou teologii. Než přišel do Valašského Meziříčí, působil jako duchovní v Pržně a též na Ukrajině v obcích Bohemka a Veselynivka, obydlených českými krajany. Dlouhodobě se podílí na vedení táborů v Bělči nad Orlicí, určených pro děti s postižením, jejich rodiny a dobrovolníky. Kaplanem v Diakonii Valašské Meziříčí je 12 let.

Čtete také se seniory Bibli?

Při příležitostech křesťanských svátků. Něco si k té četbě i řekneme. Ale myslím, že cílem není nahrazovat návštěvu kostela. 

Je práce kaplana ekumenická?

Ano, pracuje přece s lidmi z různých církví i s těmi, kteří se k žádné církvi nehlásí. Kaplan si nesmí přihřívat svou církevní polívčičku. Spiritualitu lidí, se kterými pracuje, musí respektovat a navazovat na ni, pokud možno jí i rozumět. Proto by také měl mít nějaké teologické vzdělání, i když není farář.

A jaká by měla být jeho pozice v Diakonii? Jednu dobu jste byl členem dozorčí rady Diakonie Valašské Meziříčí, a dnes to nepovažujete za dobrý nápad.

Protože roli kaplana, jak ji na základě své zkušenosti chápu, vidím spíš v rozhovoru, v naslouchání, v duchovním doprovázení. Když však máte v Diakonii zároveň vlivnou funkci, očekávají od vás lidé, zejména zaměstnanci, že budete hájit jejich zájmy, což nedělá dobrotu. Váhám i v tom, jak moc výraznou zpětnou vazbu má kaplan dávat vedení. Minulá paní ředitelka střediska o to stála a myslím, že to bylo i užitečné. Ale kaplan nemá být mediátor, odborník na krizovou komunikaci. Já můžu mít silný názor na to, co se ve středisku děje a jestli nějaká rozhodnutí byla dobrá, či špatná, ale mám si to nechat pro sebe. Protože kdybych zasahoval do řešení provozních problémů, nebo se dokonce stavěl na jednu stranu v nějakém sporu, bránilo by to otevřenému rozhovoru. 

A jak vidíte svou kaplanskou budoucnost?

Spolu s dalšími teď procházím kurzem, který má být v budoucnu podmínkou kaplanství v Diakonii. Měli jsme teď třeba obsáhlou přednášku o tom, jak fungují sociální služby. Hodně informací, a výborně předaných. Většina z účastníků už ale dlouhodobější kaplanskou zkušenost má. Já osobně bych rád v kaplanské práci v Diakonii pokračoval.

Adam Šůra