Muž nekonečné laskavosti i jemného humoru

Ctirad, Radek, pan farář Novák se narodil v Brně 13. června 1931. Jeho maminka byla katolička a otec evangelík, ale jejich vztah ke křesťanství byl spíš odtažitý a ten vzájemný ne moc šťastný. Jeho otec si pak vzal život, to bylo Ctiradovi patnáct let. Duchovně formující osobou mu byl strýček v Třebětíně, se kterým navštěvoval bohoslužby ve Vanovicích.

Rok před koncem války začal chodit do dorostu Blahoslavova domu a našel v něm domov. Pin-pong, volejbal, ale také vážné rozhovory o životě a programy faráře Viktora Hájka i tajných bohoslovců Ladislava Horáka a Miloslava Hájka, a nakonec biblický kroužek kolem spoluskauta Mirka Rozbořila, ve kterém teenageři dobrovolně a se zaujetím studovali Písmo. 

Radek nebyl sám, koho toto prostředí nasměrovalo dosti proti vůli maminky i otčíma v padesátých letech na bohosloveckou fakultu, kde přibyli další inspirátoři. Ze spolužáků třeba Jiří Doležal, z učitelů J. L. Hromádka a J. B. Souček. Odnesl si jasnou inkarnační teologii solidárního a zároveň svrchovaného Boha, ovšem bez patiny, se kterou byla tehdy v Československu občas podávána. (Později byl jeho dalším blízkým člověkem liturgicky i teologicky spřízněný Jiří Štorek.)

Od patnácti chodil s Miluškou Chlupovou. Brali se v roce 1954 před Radkovou dvouletou vojnou. V žertu říkal, že museli, protože měli společné knihy. Paní farářka na pražskou Komenského fakultu šla ostatně kvůli němu. Chápala to jako přípravu na život budoucí ženy z fary, která bude pomáhat ve sboru a učit nedělku. Postupně se jim narodily tři dcery: Magda, Dorothea a Daniela. Radek byl táta spíš přísný a někdy trochu zaměřený na „vyšší cíle“ – farářování se leccos podřizovalo. Později měl výčitky, že příliš mnoho – v manželství, rodičovství i prarodičovství.

Rodné Brno a poválečný odsun jeho německých obyvatel ho vedly ke snahám o „urovnávání“ česko-německých vztahů. Byl jeden z prvních, kdo v druhé polovině padesátých let začínal se vzájemným setkáváním. Z prvního sboru v Chodově u Karlových Varů, tvořeného probuzeneckými reemigranty ze Zelowa, musel na nátlak StB odejít po čtyřech letech. (Zůstala tam na něho spousta vzpomínek na to, jak propojoval mládež, jezdil s ní na brigády, na Blažkov, jak ho tam museli povzbuzovat k včasnému začínání bohoslužeb, ale i vzpomínka na muže, který si při jeho kázáních dělal hojné poznámky a při poslední písni se nápadně rychle vytrácel.) Následovala na osm let diasporní Zruč nad Sázavou se spoustou kazatelských stanic a pak Kutná Hora, do které se stěhovali, kličkujíce mezi tanky.

Nevelký sbor se odvážil se svým farářem v roce 1969 protestovat proti cenzuře peticí ke Svazu českých novinářů. 21. června 1969 byl pak v telefonu odposlouchávaný Radek zadržen na hranicích při cestě do Holandska, kde měl mluvit na téma Co žije v církvích ČSSR. V nikdy neproslovém textu říkal: „Zvěstovat evangelium a budovat sbor nesmí znamenat takzvané kázání čistého slova Božího a upevňování jakéhosi ghetta, což by byl zbožný únik…“ 

Výslechy, soud, doma se mluvilo o vězení, jeho holky se bály. Nakonec dostal za poškozování zájmů republiky osmiměsíční podmínku a byl zbaven státního souhlasu. Chvíli jezdil se sanitkou, ale protože hrozilo, že se tak bude pohybovat po území sboru, byl zamířen do dělnického povolání korektora v kolínských tiskárnách.

K farářování se mohl vrátit po dvou letech. I tato zkušenost ho nakonec vedla k velké vděčnosti za vzácnost a nesamozřejmost toho, že může kázat evangelium.Promýšlel bohoslužby i jejich prostor – v Kutné Hoře zadali zhotovení obrazů do modliteben tehdy zakázanému Miloslavu Radovi, v reformované Nosislavi povzbudil k zavedení antependií v liturgických barvách.

Následovala práce tajemníka na synodní radě, ke které se uvolil jen kvůli tomu, aby se stal oporou příteli Miloslavu Hájkovi, který byl v té době synodní senior. V kanceláři občas zůstal neplánovaně několik dnů v kuse a na faře v Počernicích, kde sloužila jeho manželka, ještě neměli zavedený telefon… Přes den si povídal s návštěvníky úřadu a v noci doháněl práci.

Posledním jeho farářským místem se mu stala na deset let Nosislav. Spoluzakládal tam Občanské fórum a také se mu podařilo prvními ekumenickými bohoslužbami, společnými schůzkami evangelické mládeže a římskokatolického „spolča“ obrousit desetiletí živenou řevnivost mezi oběma místními kostely. Jako první farář šel s mládeží do hospody. Kazatelé těsně před šedesátkou bývají možná trochu podceňováni, co se jejich schopnosti práce s mladšími generacemi týká. Radek uměl dát mládeži důvěru, povzbudit ji, doprovázet. Petr Pokorný o něm mluvil jako o tom, kdo ho rozhodujícím způsobem nasměroval ke studiu teologie. A byla to jeho pobídka, která podnítila k farářování i další (např. Jana Mamulu, Jiřího Kučeru, Davida Sedláčka, Ivu Květonovou). 

Radek byl také muzikální. V důchodu někdy tři koncerty týdně a ještě Dorotčiny zkoušky ve filharmonii. Fanoušek J. S. Bacha i ženevských žalmů šel ovšem s vnukem Adamem ještě v červenci i na Tower of Power. V Nosislavi neváhal zastavit zpěv shromáždění, pokud nebylo v rytmu. Ačkoliv byl jedním z těch, kdo chystali Evangelický zpěvník 1979, se zaujetím sledoval zavádění toho nového a do posledních dnů si přehrával na klavír nové doprovody. Na svých působištích vedl nebo zakládal pěvecké sbory.

Jeho poznámky k liturgickému diletantismu byly vlídné, ale přesné. Práce na Agendě i výkladové řadě starocírkevních perikop Kážeme Krista ho těšila. Ještě víc možná však projekt Mirjam Doležalové RVHP – rada vzájemné homiletické pomoci, při které z jedné fary na několik dalších směřovaly československou poštou v průklepech excerpta k domluvenému biblickému oddílu a jednou měsíčně se konalo setkání v některé ze zapojených farářských domácností.

V Nosislavi si jednou na Tři krále obstaral od římskokatolického ministranta kadidlo a použil je. I v covidu k televizním bohoslužbám sedal oblečený jako do kostela. Moje první setkání s ním bylo na pohřbu paní farářové Široké. Chystal se tam v lavici skloněný nad zpěvníkem, otevřeným na antifonách.

Měl svůj rozvrh dne, do kterého patřilo barthovsky čtení Bible a novin, ale také pozorování hvězd a hebrejština. V posledních letech opakoval, že nic neudělal, nestihl, stresoval se nesplněným plánem, a přitom telefonoval se spoustou lidí, navštěvoval, provázel. A jeho víra se rozevírala doširoka, neustrnul. Rozuměl tomu, že někdo jde po jiné cestě než po té jeho křesťanské, že je to možné, smysluplné a dobré, citlivěji vnímal lásku beze slov a pojmů.

Radek nechodil, ale běhal. S autem jezdil jako se sanitkou. Občas tak skončil v poli, ale spolucestující alespoň neusínali a jejich zbožnost se prohlubovala. Mnozí zmiňují v těchto dnech jeho laskavost a rozhovory s ním. Uměl totiž naslouchat, ptát se, aniž by si sám odpovídal, být s druhým. Zároveň měl jemný, nenápadný humor. Jeho kritika byla přesná, ale velmi přátelská. Ve věcech spíše nepraktický, ale prakticky pomoci dovedl – navštívit, dovézt do nemocnice.

Spoustu let měl „osten v těle“, řada pobytů v nemocnicích, operací, občas ho to bolelo neskutečně, omezovalo v pohybu, v čase. A on zároveň zůstával neuvěřitelně v přítomnosti, svěží, zajímající se. Zemřel 23. září 2023. Rozloučení se konalo na den Páně o neděli díkůvzdání 1. října v Blahoslavově domě. A kvůli tomuto článku by se asi se mnou přestal bavit a rozhodně by se pokusil přemluvit, ba uplatit šéfredaktorku, aby jej nevydávala…

Ondřej Macek
foto: Jan Franců, archiv rodiny