Muž bolesti v křesťanské ikonografii

Zobrazení Krista se neustále pohybuje v napětí mezi Kristovým božstvím a lidstvím, jak je formuloval Chalkedonský koncil v roce 451. Pro teologii se toto dogma stalo závazným, avšak vyvážený vztah mezi oběma Kristovými přirozenostmi se ne vždy plně uchoval (a snad ani nemohl uchovat) v křesťanské zbožnosti a výtvarném umění, které soudobou zbožnost odráželo a rozvíjelo. 

V křesťanském umění tak můžeme pozorovat pozoruhodný zápas, který pokaždé akcentuje jinou stránku Ježíšova bytí a příběhu. Ani jedna z obou přirozeností není samozřejmě nikdy úplně zpochybněna, avšak obvykle je patrné, která z nich byla pro umělce více určující a promítla se do daného díla. Ježíšovo božství je naznačeno především jeho důstojným postavením, vyvýšeností nad ostatní lidi i nad celý svět, jeho mocí, slávou a vznešeností. Naproti tomu Ježíšovo lidství se projevuje nejvíce v důrazu na jeho pokoru, ponížení a utrpení. 

Kristovo plné lidství s důrazem na jeho bolest se významně ukazuje v námětu, který bývá označován jako Muž bolesti (Vir dolorum, Schmerzensmann). Pod vlivem žebravých řádů se rozšířil ke konci 13. století. Důležitým teologickým zdůvodněním pro tento motiv se stal – samozřejmě kromě pašijních příběhů – popis trpícího Hospodinova služebníka z Izajáše 53, který byl již od počátku církve vztahován na Krista a četl se při bohoslužbách ve středu před Zeleným čtvrtkem. Ve zbožnosti žebravých řádů hrála důležitou úlohu výzva k následování a napodobování Kristova utrpení. Obraz trpícího Krista neilustruje žádnou konkrétní událost Ježíšova života. Zvláštním rysem je, že se takto zobrazovaný Kristus bezprostředně obrací na pozorovatele, jako by s ním chtěl navázat vztah. 

Vzor bolestného Krista pochází z byzantské církve. Rané obrazy ukazují Krista ve tříčtvrtinové postavě se skloněnou hlavou, pokrytou trnovou korunou. Ruce jsou vepředu umístěny tak, aby bylo zřetelně vidět ránu na boku i na rukou. Kromě tohoto typu Muže bolesti existuje také trpící Kristus v celé postavě. Na jeho raných dokladech je přítomen také kříž, ale tělo Ukřižovaného se od něj odklání, jako by Kristus z kříže sestupoval a přibližoval se pozorovateli. Kolem těla se nacházejí Kristovy mučící nástroje. Sochy trpícího Krista byly umisťovány na bočních oltářích a sloužily k meditacím. Měly různé podoby a gesta. V horním Porýní se vyvinul Kristus s jednou rukou na tváři a druhou na ráně v boku, ve Frankách se objevuje Kristus se zkříženýma rukama přitisknutýma na tělo. 

Nejčastějším typem je Kristus s ranami, z nichž vytéká krev do kalicha, který buď drží sám Kristus, nebo je postaven u jeho nohou. Tím je podtržen svátostný význam jeho krve. Pro ikonografický vývoj tohoto typu v západní Evropě je významná zejména malá mozaiková ikona v bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě v Římě. Toto vyobrazení je spojeno s legendou, na základě které vznikl svébytný motiv Řehořovy mše. Podle legendy papež Řehoř Veliký během jedné mše prosil o zázrak, který by vyvrátil pochyby o skutečné proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu při mši. Kristus se prý skutečně zjevil jako muž bolesti a z jeho ran vytékala krev do kalicha na oltáři. 

Kristovo utrpení ilustrují také jiné ikonografické náměty, například sedící bolestný Kristus odpočívající těsně před svým ukřižováním. Byl zobrazovaný v rámci pašijního příběhu v 15. století převážně v německém a slezském prostředí. Od pozdního středověku se prosazuje motiv Ecce homo („Hle, člověk“ – Jan 19,5), tedy zpodobení setkání zbičovaného a zuboženého Ježíše Krista s Pilátem, které se objevuje v pašijních cyklech. V raných zobrazeních je Kristus oděn pláštěm, avšak jeho rány jsou viditelné; později má Kristus už jen bederní roušku. Na pozadí je prostor mezi terasou a soudní budovou a tísnící se lid. Kristus má spoutané ruce a Pilát jej ukazuje davu; později je Pilát nahrazen vojákem. 

Pozoruhodným typem mučeného spasitele je Kristus ve vinném lisu, odkazující především na místo v Izajáši 63,3: „Sám jsem šlapal v lisovací kádi a nikdo z národů se mnou nebyl. Rozhněván jsem po nich šlapal, rozšlapal jsem je v svém rozhořčení, až šťáva z nich mi roucho postříkala, poskvrnil jsem si celý oděv.“ Teologicky tu došlo k zajímavé proměně: z Izajášova vykonavatele Božího soudu, drtícího své nepřátele, se stal Kristus, který je naopak sám drcen. Pro středověkou mystiku byly hrozny a víno z nich vytékající symbolem Kristovy bolesti. Kristus ve vinném lisu mohl být ikonograficky propojen s Mužem bolesti: spojovacím článkem bylo nejen Kristovo utrpení, ale také eucharistický prvek v podobě Kristovy krve vytékající z lisu. Zajímavý je trojiční kontext motivu, s nímž se občas setkáváme: Krista v lisu stlačuje samotný Bůh Otec a Duch svatý!

Motiv Muže bolesti našel velkou oblibu na devočních obrazech, které sloužily k prohlubování osobního vztahu věřícího ke Kristu. To jistě není náhodné. Zatímco Kristus – vládce a soudce světa se věřícímu vzdaluje do nedostupných výšin a jeho moc a svatost překrývají jeho lásku a milosrdenství, bolestný Kristus je naopak věřícímu blízko a je možné se mu svěřit s každým trápením i pochybením. Pojetí Krista jako Muže bolesti, které se objevuje ve vrcholném a pozdním středověku, přibližuje postavu Spasitele z nedostižných nebeských výšek zpět k člověku a vrací do popředí jeho spolu-trpění. Není náhodou, že se tento motiv šířil také díky žebravým řádům, které chtějí následovat Krista v chudobě a pokoře. Muž bolesti umožňuje věřícímu vytvořit si ke Kristu osobní a intimní vztah.

Kornélia Takács Kolářová, historička umění a pedagožka KTF UK
foto: wikipedia.org

Text vychází z autorčina článku „Obraz Krista mezi božským majestátem a lidským ponížením“, uveřejněného v Pavol Bargár (ed.): Bible, křesťanství a kultura. Eseje k poctě prof. Petra Pokorného, Praha 2024.