Moje výzvy na cestě do Santiaga

Chůze je pro mě jedno z nejbližších kondičních cvičení. Duchovní cestu vnímám také velmi významně, ať už spočívá ve statické meditaci, či rozjímání během pouti. Obojí je mi blízké a oblažující, nezbývá tedy nic jiného než stanovit jasný cíl. 

Nemohla bych jít s vámi?

O cestě do Santiaga jsem poprvé četla v románu Paula Coelha Poutník – Mágův deník, když mi bylo asi 25 let. V knize mě upoutala charakteristika putování jako přechodové cesty. Během covidu jsem si přečetla a také zhlédla několik příběhů těchto poutníků, kteří se na cestu dostali kvůli výzvě v nemoci, ve snaze vyrovnat se s rozchody, ale také kvůli tomu, aby vše mohli natočit na youtube jako osobitou challenge. V rozhodnutí mě nakonec utvrdilo nadšené vyprávění dcery mé kamarádky. A posléze se události rozběhly: Na počátku léta 2022 jsem byla na pouť do Santiaga vnitřně připravena, v prosinci téhož roku mi moje kolegyně v duchovenské službě a skvělá žena Šárka jen tak mezi řečí sdělila, že se chystá na zářijovou pouť do Santiaga s katolickým duchovním a jeho mládeží a já okamžitě vyslovila své přání: „Nemohla bych jít s vámi?“ Šárka to uvítala, ale záleželo také na slovu otce Michala z římskokatolické farnosti. 

Michal je statečný Kristův svědek; aniž by mě znal s mojí účastí souhlasil, ba co víc, o dva měsíce později na moji prosbu přibral ještě naši další sestru ve službě a moji dlouholetou kamarádku od studií Helenu. Na pouť jsem se tedy organizačně, fyzicky a technicky připravovala od prosince do srpna roku 2023. A pak jsem společně s Šárkou a Helenou (tedy tři husitské sestry), s cestovním zavazadlem požadované váhy a rozměrů 28. srpna 2023 přijela před fortnu římskokatolické fary v Brně-Řečkovicích. Přejeli jsme autem na vídeňské letiště, kde jsem se seznámila se skupinkou mladičkých farníků, kteří rovněž s odvahou přijali „cizinky“ z jiné církve a ve věku svých rodičů. Naše a patrně nejobvyklejší výchozí destinace Porto mě zaujalo svou katedrálou, náplavkou a lanovkou uprostřed města. 

Mystický zážitek svobody

Otec Michal vymezil duchovní ráz pouti pravidelnou mší svatou s výzvami na nadcházející den. Ta první zněla: „S čím jdu na Camino?“ 29. srpna jsme ještě za tmy, zahajovali jsme tak denně, vyrazili z města a v ranních hodinách a za skřehotu racků jsme dospěli k oceánu. Poprvé v životě jsem in natura spatřila a za několik hodin i na těle okusila oceán. Síla příboje, vůně chaluh a únava z cesty od majáku k majáku mi přivodily při mši svaté mystický zážitek svobody a sepětí se Stvořitelem. 

Tato zkušenost se pak v různé intenzitě vracela a já jsem za ni nesmírně vděčná. 31. srpna jsem přibližně po 15 kilometrech pocítila únavu a oproti své dosavadní ostré chůzi jsem trochu zpomalila. Přispěla k tomu i nešikovně zavěšená čutora na vodu. V těchto hodinách, jinak na nádherném místě, uprostřed divokého lesoparku s listy s ostře vonící silicí, jsem si uvědomila, že člověk na pouti si musí sbalit věci důkladně a účelně a vždy myslet na následující krok. Připravené občerstvení pro poutníky uprostřed lesních haluzí a cíl onoho dne – ubytování v nádherném objektu bývalého karmelitánského kláštera ve Vanna de Castelo s výhledem na katedrálu Santa Luzia na kopci se mi však staly dostačující útěchou. Po portugalské části Svatojakubské cesty jsme 1. září přepluli do Španělska. 

Dvouvěžatý maják katedrály

Po cestě jsem absolvovala řadu rozhovorů, včetně těch excelentních duchovních, a závěr, který mi z toho plyne, je výzva, že všechna naše rozhodnutí je třeba nahlédnout z eschatologické perspektivy. Obstojí či nikoliv? 3. září, kdy jsme měli cestou přemítat o našich dobrodincích, jsem vzpomínala na svoji již dávno v Pánu spočívající tetu Věru, která mi svým krátkým životním příkladem ukázala osobní pouť v následování Krista. Nevím, kdo by mě přivedl ke křesťanskému životu, nebýt jí… 

Na cestě se vyjevily slabiny a bolesti každého z nás, mě trápily rozsáhlé opary a drobná únava z nevyspání. Cesta nás učila pokoře, odložili jsme či zapomněli nepotřebné a drželi se nezbytného. 7. září jsem si ke konci dne sáhla na své fyzické dno, ušli jsme ten den přibližně 40 kilometrů. Santiago v tu chvíli již zářilo za humny. S obrovskou únavou fyzickou, duševní i duchovní jsem 8. září stanula před katedrálou. Ocitla jsem se na konci. 

Epilog

Sobotní mše v katedrále svatého Jakuba v Santiagu mi vyrovnala všechny útrapy pouti. Prožívala jsem úlevu a modlila se za vše potřebné ve svém životě i vyslovila i přání, svěřená bratry a sestrami v církvi i blízkými. V neděli jsme podnikli výlet a slavili mši svatou na místě Finis terrae – Na konci světa… A poselství pro další poutníky: Mým osobním cílem je nacházet svoje štěstí ve štěstí těch druhých. 

Eva Vymětalová Hrabáková, mezititulky redakční
foto: pexels.com, wikipedie.cz