Moc neplánuju

Do Jaroměře dorazila loni v březnu. S kufrem v jedné ruce, druhou rukou se drží se čtyřletou dcerou Viki. Z Ukrajiny vyhnala Svitlanu Danylenko válka. Do Jaroměře šla za manželem, který tu dlouhodobě pracuje, což ovšem neznamená, že by začátky v Česku měla snazší. Dnes v Diakonii Jaroměř pomáhá ostatním ukrajinským rodinám. Sešli jsme se den před svatým Valentýnem. Zrovna začínal odpolední klub pro děti. 

Kolik dětí obyčejně dorazí?

Dnes asi málo, maminky volají, že jsou děti nemocné. V době bez nemocí nás tu bývá tak okolo dvanácti. Před významnými svátky, jako jsou třeba Vánoce, přijdou i starší děti, vezmou si ve škole volno. To je nás potom i přes 20. 

K čemu odpolední klub slouží?

Rodiče u nás mohou nechat svoje děti, když potřebují něco zařídit třeba na úřadech. Máme tu hernu, kuchyňku. Dnes plánujeme péct k Valentýnu linecké cukroví. Děti je budu vykrajovat z těsta a potom nabarví bílou a červenou polevou. Snažíme se, aby dětem u nás bylo dobře a aby se nebály svěřit s tím, co je trápí. Do budoucna bychom byli rádi, kdyby klub fungoval jako volný prostor pro setkávání ukrajinských dětí s českými, pro lepší adaptaci ukrajinských dětí v Jaroměři. 

S čím potřebují děti nejvíc pomoct?

Mnohé zažily hodně stresu: jiná země, jiný jazyk. Právě proto si myslíme, že největší podporou pro ně bude setkávat se s českými kamarády. V dětském klubu si jinak s dětmi o všem povídáme, hrajeme si, tancujeme, něco vyrábíme, pomáháme jim s domácími úkoly, s češtinou, taky s orientací ve městě – třeba co město nabízí pro volný čas. 

Jste tu i pro dospělé?

Těm pomáháme zařídit smlouvy s lékaři, hledáme jim práci, pomáháme jim vyplňovat úřední papíry, radíme, jak v České republice fungují zákony a pravidla. Taky jim poradíme, kde mohou získat potravinovou pomoc, oblečení. Dvakrát týdně sem přicházejí dospělí na kurz českého jazyka. 

Dělala jste podobnou práci i na Ukrajině?

Vůbec ne. Pracovala jsem v designerské firmě a potom také v bance. 

Když loni začal ruský útok, chtěla jste hned odejít? Žijete kousek od Oděsy, která byla od prvního dne cíl bombardování.

Neuvažovala jsem tak. Zpočátku válka znamenala jen sirény. Ozve se houkání, jdete se schovat do sklepa, někdy tam i přespíte. Na to si člověk celkem zvykne, zvlášť když sirény houkají několikrát za den. Poplachy jsem začala po čase ignorovat a dál si dělala svoje. Schovávat se mi připadalo zbytečné. Potom ale začaly přicházet od známých z Oděsy znepokojivé zprávy – město ohrožují velké vojenské lodě. Mluvilo se o minách a také o kazetových bombách, které jsou vymyšleny tak, aby zabily co nejvíc lidí. Do toho přestaly fungovat školy, přestalo se chodit do práce. Poslední kapkou byl letecký útok na obec Zatoka. Část obytné čtvrti tam šla úplně k zemi. A stalo se to 20 kilometrů od mého domu. Rozhodla jsem se, že jdu za mužem. Kvůli strachu o naši dceru Viki. 

Jak jste se do Česka dostala?

Naše město odděluje od Ukrajiny záliv a jediný most přes něj byl zničen. Museli jsme přes Moldavsko, tak nás můj tatínek autem odvezl na moldavské hranice a tam jsme čekali celý den. Doufali jsme, že tatínka přes hranice pustí, je totiž postižený. Ale nepustili. Tak se tatínek s autem vrátil. A já nejsem natolik zkušená řidička, abych se odvážila strávit tak dlouhou cestu za volantem. Vzala jsem si jen jeden kufr, abych měla druhou ruku volnou pro dceru. Na hranicích byla strašná tlačenice. Měla jsem hrozný strach, abychom se v těch davech navzájem s Viki neztratily. V Moldavsku jsme strávili dva dny čekáním na autobus do Česka, ujali se nás úplně cizí lidé, nechali nás u sebe v bytě. Cesta k vám potom trvala asi 26 hodin.

Do Česka přišla Svitlana Danylenko z města Bilhorod-Dnistrovskyj. Rozkládá se na břehu velkého černomořského zálivu blízko Oděsy. Základy mu položili před dvěma a půl tisíci lety řečtí kolonisté. Z pozdějších dob se zde také zachovala turecká tvrz. Před ruským vpádem na Ukrajinu tu žilo kolem 50 000 lidí. 

V Jaroměři se vás už ujal manžel.

To ano. Jenomže on tady pracuje jako dělník v továrně a k tomu stačí málo: mít kde bydlet, znát pracovní zákony. Když ale chcete žít jako rodina, je toho najednou potřeba daleko víc. To byl můj úkol, ale byla jsem naprosto nepřipravená a problémy se valily. Pronajali jsme si byt, který na první pohled vypadal pěkně, ale pak se ukázalo, že okny při dešti zatéká, stěny jsou plesnivé. Viktorka dostávala záchvaty alergického kašle. Sehnali jsme nový, lepší byt, začali za něj platit, jenomže majitel toho původního nám řekl, že máme smlouvu na půl roku a že nám ji nezkrátí. A tohle musíte řešit, když neznáte ani pořádně neznáte jazyk. 

Rusky nebo ukrajinsky se v Česku nejde domluvit?

Když Čech mluví pomalu, Ukrajinec mluví pomalu a navzájem jsou vstřícní, tak to jde. Ale nestačí to, když se jedná o důležité informace. Proto jsem se ze všeho nejdřív začala učit česky. Přes jazykové kurzy jsem se dostala k Diakonii a ta mi ohromně pomohla i co se týče bydlení. Díky jejich pracovnicím se nám podařilo vrátit zálohu za původní byt a stále se dohadujeme o vrácení peněz za elektřinu, protože jsme zaplatili opravdu velké částky. Děvčatům z Diakonie jsem velmi vděčná za pomoc, kterou mi poskytly v těžkých chvílích.

Dnes ovšem sama v rámci Diakonie pomáháte. Jak se to stalo? 

Jednou jsme si s Viki zašly do Diakonie pro oblečení do sociálního šatníku. Ten byl pro Ukrajince opravdu důležitý. Lidé z Jaroměře tam dodávali ohromné množství oblečení. Paní ředitelka Lucie Pavlistová a její kolegyně se o šatník staraly nad rámec svých pracovních povinností a neměly na to čas. Tak jsem se nabídla, že se o šatník dobrovolnicky postarám, potřebovala jsem být mezi lidmi. Manžel byl pořád v práci, já doma sama, v cizí zemi, jen s dítětem, daleko od blízkých, které ohrožuje válka – to pak máte leckdy takový strach… Zato v Diakonii se pořád něco děje a pracují tu prima lidi. Viki se navíc moc líbilo v místní dětské herně. 

U dobrovolnické práce to ovšem neskončilo.

Vzniklo rodinné centrum Lávka. Diakonie pomáhala všem Ukrajincům v nouzi s jídlem, oblečením, sháněním bydlení, s prací a s registrací dětí ve školách a školkách. Udělali jsme vše pro to, abychom uprchlíkům pobyt v České republice usnadnili. Potom paní ředitelka zorganizovala klub pro ukrajinské děti od rána do oběda, přes letní prázdniny až do čtyř odpoledne. Aby Ukrajinky měly kde nechat děti a zařídit všechny záležitosti nebo jít do práce. Tam už jsem pracovala na smlouvu. V říjnu bylo rozhodnuto pokračovat, paní ředitelka mi nabídla, abych klub vedla.

Kromě rodinného centra Lávka Diakonii Jaroměř tvoří:

• Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi
•  Nízkoprahový klub Lucerna
• Odborné sociální poradenství
• Potravinová pomoc
• Sociální šatník
• Předškolní klub pro děti

Jak se jiné ukrajinské rodiny vyrovnávají s tím, že jsou daleko od domova?

Znám hodně lidí, co se raději na Ukrajinu vrátili. Tady jste sice mimo válečné nebezpečí, ale v hrozném stresu, co se děje s vašimi blízkými. Na Ukrajině na 24 hodin vypadne proud. Víte, že rakety mohou dopadnout kamkoliv. A zoufale čekáte, kdy se vám ozvou příbuzní, jestli jsou v pořádku. Pak také znám ukrajinské rodiny, které tady jsou, ale prostě jenom čekají. Nechtějí se učit česky, nechtějí si hledat práci. Berou to tak, že tu jsou jen dočasně, a jakmile to bude možné, vrátí se. A potom znám Ukrajince, kterým se tady dost líbí a jsou moc vděční za to, jak je česká společnost přijala.

Vy přemýšlíte o návratu?

Na to se mě ptá leckdo a já nevím. Rodině jsme teď prospěšnější v Česku, protože v oděské oblasti není práce, ceny všeho vyletěly nahoru, zásobování je špatné. Na dálku můžeme rodinu podporovat penězi. Taky se teď nechci vracet kvůli Viktorce, i když se jí hrozně stýská po dědečkovi a po babičce. Těžko říct, co bude dál. Když tady Viktorka začne chodit do školy, za chvíli bude mluvit česky líp než ukrajinsky. Kde pak bude víc doma? Ale moc se tím netrápím. Na Ukrajině v dobách míru jsme si dělali všelijaké plány a během jednoho dne vzaly za své. Od té doby radši moc neplánuju.

S rodinným centrem Lávka ale asi nějaké plány máte?

To samozřejmě. Letos kromě běžného programu chystáme čtyři víkendové pobyty pro děti a dva příměstské tábory během letních prázdnin. 

připravil Adam Šůra