Mnoho let určovala můj život, dnes už ale nedefinuje to, kdo jsem

30. října 2025

(ČB 10/2025) Jmenuji se Klára, je mi 23 let a sdílím svou zkušenost s psychickým onemocněním jménem porucha příjmu potravy (krátce budu psát „PPP“).

Mnoho let určovala můj život, dnes už ale nedefinuje to, kdo jsem
30. října 2025 - Mnoho let určovala můj život, dnes už ale nedefinuje to, kdo jsem

V mém případě se vystřídaly snad všechny její formy. Po mnoho let určovala celý můj život, jsem ale ráda, že už nemá hlavní slovo v tom, kdo jsem. Hned zkraje chci říct, že se jedná jen o mou zkušenost, o moje prožívání nemoci a o pomoc, která mi pomohla. U tohoto duševního onemocnění, snad ještě víc než u jiných, platí to, že ho každý prožívá naprosto individuálně.

A teď k mému příběhu. PPP do mého života tajně a plíživě vstoupila se začátkem puberty, kdy jsem se začala proměňovat. Z dětského těla se stávalo dívčí a k tomu se přidala šikana a častý výsměch tomu, jak vypadám a jaká jsem. Byla jsem vždy cílevědomá a s takzvaným syndromem „hodné holčičky“ jsem se snažila všem zavděčit a zalíbit. Když začalo být tématem moje tělo, naprosto naivně jsem se rozhodla, že se změním k obrazu, který je žádoucí: stanu se krásnou, hubenou, sportovně nadanou (ač to jsem vskutku nikdy nebyla), dívkou, která všem ukáže, čeho je schopná. Naprosto bez přípravy jsem začala v jedenácti letech držet nesmyslné zeleninové a „očišťující“ diety a pravidelně cvičit.

Dokážu se líbit

Dnes jako hlavní impuls k propuknutí nemoci nevnímám tehdejší šikanu, i když ta k tomu velmi přispěla, ale hlavně negativní sebehodnocení a stavění své hodnoty na tom, jak vypadám, komu se líbím a jak moc „dokážu být hubená“.

Jedla jsem jen zeleninová jídla a jedla jsem čím dál míň, takže váha šla dolů. V té době jsem si neuvědomovala, na jak velké problémy si zakládám, když se jídlo, respektive „nejedení“ a číslo na váze pomalu stávaly hlavní náplní mých myšlenek a potažmo i dní. Začala se z toho stávat modla. 

Pamatuju si, jak mi kamarádka věnovala bonbón, jako dítě milující sladké jsem ho okamžitě dala do pusy, ale za rohem jsem ho vyplivla do kapesníku. „Přeci si nepokazím dietu.“ A takhle to s jídlem bylo čím dál častěji. Doma jsem říkala, že jím ve škole, a naopak. Chutí těchto let se staly zelené žvýkačky a černá bezkalorická káva.

Léta plynula. Hladovění není dlouhodobě udržitelné, nejedení se střídalo s „nájezdy“ na ledničku nebo fastfoody, podle toho, co bylo blíž. Ale hlavně: každý den, bez ohledu na to, zda jsem jedla nebo nejedla, sportovala nebo ne, byl protkán myšlenkami na osobní selhání a na to, že jsem opět nedodržela kalorický příjem. Nemoc u mě vygradovala v devatenácti letech, kdy okolnosti v životě nebyly ideální. Rozpadl se mi vztah, opustila jsem školu a stěhovala jsem se. Nemoc byla tichým hlasem, který čekal na slabost či klopýtnutí, aby dostala hlavní slovo. Hodnotila jsem se jen negativně. Nedokázala jsem držet přísně nastavený režim, zároveň jsem ale nedokázala žít jako ostatní, vyhýbala jsem se setkání s kamarády, posezením, oslavám, protože všude bylo jídlo, které pro mě bylo v té době bičem i modlou.

Mrak, který zastíní všechno

Porucha příjmu potravy se pojí s kontrolou, kterou člověk chce nad sebou a myšlenkami o sobě mít. Byla za tím má snaha být dokonalá, ale taky chuť samu sebe trestat. Porucha příjmu potravy je jako mrak, který zastíní všechno ostatní, přestala jsem jíst. Po tolika letech, kdy se fáze nejedení, přejídání a opět hladovění střídaly, jsem už věděla „kolik uhodilo“, bylo to však silnější než já. Člověku, který trpí poruchou příjmu potravy se společně s pocitem hladu vyplavuje hormon uspokojení, dopamin. Připadalo mi, že v tomto chmurném období můžu mít aspoň svůj vzhled a nejedení pod kontrolou. Nejhorší byl pocit samoty. Cítila jsem se jako zvíře ve studené temné jámě, odkud nemůžu, ale předně nemůže nikdo za mnou. O svých problémech jsem nemluvila, styděla jsem se, myslela jsem si, že si za ně můžu sama. Cítila jsem, jako by mě v temném koutě nemohl nikdo navštívit.

Učila jsem se krok po kroku

Pomohla mi psychoterapie. Náhodou, nakolik náhody existují, jsem dostala doporučení na klinickou psycholožku působící jako psychoterapeutka, která měla zrovna kapacitu se mnou pracovat. Byl to první člověk, se kterým jsem otevřeně začala o problémech mluvit. Dostala jsem se poprvé do centra pomoci osobám s poruchou příjmu potravy na diagnostiku, kde někdo konečně mou nemoc legitimizoval: mentální anorexie ve velmi pokročilé fázi. Pocítila jsem, že mě, i s mými problémy, někdo vidí a slyší. Na terapiích jsme pracovaly předně na sebehodnocení, které už není postavené na vzhledu nebo na snaze a píli „být nejlepší“. Učila jsem se krok po kroku znovu začít fungovat a „hlas PPP“ neposlouchat. Začetla jsem se do odborných článků a výzkumů a k poruše příjmu potravy jsem začala přistupovat jako k nemoci, které se chci zbavit.

Mentální anorexii a orientaci pouze na jídlo a „nejídlo“ jsem si v té době představovala jako kouli, kterou držím těsně před obličejem a pro její zdánlivou velikost nevidím nic jiného. Začala jsem se motivovat k odvracení pozornosti záměrně jinam. Stálo mě velké úsilí každý den jíst jako ostatní. Velký posun nastal ve chvíli, kdy jsem o své nemoci začala mluvit s kamarády. Bez tabuizace. Začala jsem verbalizovat svoje problémy, mluvit o tom, jak se cítím ve svém těle, co vlastně „hlas v hlavě“ říká, bylo účinné si uvědomit, že se jedná jen o jeden hlas z mnoha, o názor, který nemusí být a ani není pravdivý. „To, že si to teď myslím, neznamená, že to tak ve skutečnosti je.“ Pomohl mi zájem ostatních o toto téma, když někdo projevil chuť se mnou mluvit, být mi nablízku. Kolem psychických onemocnění se většinou tiše našlapuje, jsou tabu a člověk, který s nemocí bojuje, je tak se svým trápením sám.

Důležité bylo podpůrné společenství

Uzdravování z nemoci jsem musela přijmout se vším všudy. Asi desetileté hladovění se podepsalo na mém zdraví a problémy s tím spojené postupně vyplavaly na hladinu, kromě psychických problémů, úzkostí a temných myšlenek to byla velká únava, obrovský hlad, který přišel ve chvíli, kdy jsem tělu opět „dovolila jíst“, špatné trávení a nefunkční cyklus. Každý den jsem však vděčná, že jsem se na cestu léčby vydala, než bylo pozdě. Zdraví těla i duše se začalo postupně vracet. Důležitým krokem bylo vrátit se do společenství. Církev byla podpůrným prostředím, kde jsem cítila, že na vzhledu, stejně jako na nemoci, nestojí moje hodnota. Měla jsem velké štěstí, poté, co jsem se otevřela, jsem se setkala s pochopením. Největší strach „co si o mně druzí pomyslí“ se v přijímajícím prostředí rozpustil. Místo pohrdání a soudů jsem se setkala s Láskou, která nehledí na mou snahu, na můj vzhled, stačí to, kým jsem.

Názory, zda se porucha příjmu dá uzdravit nebo ne, se různí. Ze své zkušenosti můžu říct, že ten „hlas“ stále každý den slyším. Avšak péčí a pozorností druhých lidí, snahou a stavěním vlastní hodnoty na tom nepovrchním, se z hlasu, který diktoval a rozkazoval, stala jen ozvěna zpovzdálí, které není třeba naslouchat. 

Každému, kdo si prochází podobnou cestou jako já, přeji mnoho energie a sil k tomu, aby si řekl o pomoc. A těm, kteří mají někoho blízkého, kdo si poruchou příjmu potravy prochází, přeji, aby měli dost empatie a odvahy být nablízku. A nám všem přeji společnost, kde nebude kladen nárok na dokonalost a povrchní hodnoty.

K. P.
foto: pexels.com