Milujte své nepřátele

Na to upozornila liberální teologie 19. století, zejména Adolf von Harnack. Ten se pokusil pod „slupkou“ dogmat, která chápal jako výsledek helénistického myšlení, znovu objevit „jádro“ evangelia. Dogma podle něj není bezcenné, ale má relativní, dějinně podmíněnou hodnotu. Je pouze jedním stupněm ve vývoji křesťanství.

Podstatou křesťanství je podle Harnacka praktická zbožnost – život nesený zvěstí Božího království. V centru stojí Ježíšovo kázání o Božím království, které „je mezi vámi“ (Lk 17,21). Toto evangelium však není totožné se zvěstováním o Ježíši Kristu; mezi obojím zůstává napětí.
Co je tedy jádrem Ježíšova učení? Bezesporu jeho řeč o Božím království, o jeho přicházení a blízkosti. Méně jednoznačné už je, do jaké míry Ježíš chápal sám sebe jako toho, v němž toto království přichází. Tato otázka nás vede k eschatologii – k napětí mezi přítomností a budoucností Božího jednání.

Když se však mluví o „Ježíšově učení“, mnozí si spontánně vybaví Ježíšovskou etiku: lásku k Bohu a bližnímu. Zdá se však, že ještě radikálnější je jiný výrok: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ (Mt 5,44)

Právě zde se „Ježíšovo učení“ ukazuje v celé své náročnosti – a zároveň v překvapivé střízlivosti. Je totiž v něčem ulehčující, že druhého mohu nazvat nepřítelem. Osvobozuje to od křeče, někdy přítomné i v církvi, že se všichni musíme mít rádi, rozumět si a bezprostředně se přijímat. Ježíšova výzva je realistická: počítá s konfliktem, s neporozuměním i s trvajícím napětím.

Právě do této reality však zaznívá ono „milujte“. To je hranice, která brání násilí, manipulaci či ponižování druhého. Láska k nepříteli neznamená popření konfliktu ani povinnost citového smíření. Znamená spíše základní závazek: i nepřítel zůstává člověkem a poslední soud nad ním náleží Bohu.
Jaký potenciál by mělo toto učení, kdyby bylo skutečně bráno vážně? Jak by vypadaly dějiny, kdyby se jím křesťanstvo řídilo? Tuto otázku lze sotva domyslet. Možná bychom neznali náboženské války ani popravy pro víru; konflikty by se řešily dialogem, jak jej tematizuje nedávno zesnulý německý filosof Jürgen Habermas, totiž nenásilnou komunikací orientovanou na porozumění, v níž není nikdo předem vyloučen z rozhovoru.

Je však třeba vyvarovat se iluze, že láska k nepříteli automaticky povede k odstranění všech rozdílů. Naděje na proměnu nepřátelství v přátelství má své místo, ale spíše v rovině eschatologické.

V podmínkách naší existence je cílem skromnější, ale o to realističtější možnost: aby nepřátelství nepřerostlo v dehumanizaci druhého. Nemusí zmizet konflikt ani zranění, ale zůstává základní hranice – i nepřítel je člověk, který není vyňat z Božího soudu.

Právě zde se ukazuje, že Ježíšova výzva není tlakem na rychlé smíření. V situacích hlubokého zranění může být naopak osvobozující v tom, že nevyžaduje okamžité odpuštění ani obnovení vztahu. Láska k nepříteli zde neznamená popření křivdy, ale otevírá prostor, v němž člověk není uzavřen v nenávisti – a zároveň není tlačen k tomu, co není schopen unést.

Tato minimální etika má však v dějinách přesto konkrétní důsledky, byť často spíše v rovině ideálu než reality: zákaz mučení, důstojné zacházení s vězni, odmítnutí ponižování druhého. A někdy i prostý, ale zásadní krok: modlitba za nepřítele. V ní se do konfliktu otevírá rozměr, který přesahuje čistě lidské možnosti – a právě tam může začít proměna, často na obou stranách.

Možná se to zdá málo. Ale právě toto „minimum“ může mít dalekosáhlé důsledky. A zároveň je třeba přiznat: tomuto Ježíšovu učení nejen nedostačujeme, někdy mu ani plně nerozumíme.

Jiří Šamšula, farář
foto: wikipedia.org