Mezináboženská modlitba připomněla Mezinárodní den migrantů

K připomínce téměř 300 milionů migrantů se připojují státy po celém světě

Právě v tento den byla roku 1990 Valným shromážděním Organizace spojených národů (OSN) přijata rezoluce o mezinárodní ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin. V návaznosti na tuto skutečnost začaly Filipíny a některé další asijské země od roku 1997 připomínat 18. prosinec jako den lidských práv migrantů. Teprve od roku 2000, kdy OSN Mezinárodní den migrantů oficiálně vyhlásila, získal tento den globální rozměr. Připojilo se k němu všech 193 členských států OSN. Dnes je Mezinárodní den migrantů celosvětovou iniciativou, která se dotýká přibližně 270 milionů migrantů na obou polokoulích.

V Praze se lidé sešli na hlavním nádraží

K iniciativě se připojují také lidé v České republice. Každoročně se v Praze koná modlitba za migranty. Dosud probíhala v různých pražských kostelích (evangelických kostelích sv. Martina ve zdi a sv. Klimenta či v husitském kostele na Vinohradech), letos se však poprvé uskutečnila ve veřejném prostoru – na pražském hlavním nádraží, a to přímo na jednom z nástupišť. Spolupořadatelství se kromě dosavadních evangelických, husitských a katolických aktivistů ujala také iniciativa Společně proti rasismu a fašismu. Modlitba se symbolicky konala u sochy Nicholase Wintona, díky němuž nalezlo těsně před vypuknutím holocaustu téměř 700 židovských dětí z Československa bezpečný azyl ve Velké Británii. 

„Migrace provází lidstvo po celé jeho dějiny. Migranty byli praotcové Abraham, Izák a Jákob, uprchlíkem v Egyptě byl Ježíš, migrantem byl Mohamed a migrantem z Ukrajiny byl i bájný praotec Čech,“ připomněl v úvodu celocírkevní farář pro menšiny Evangelické církve Mikuláš Vymětal, jeden z organizátorů akce. Setkání se podle odhadu zúčastnilo kolem osmdesáti lidí – čeští a ukrajinští křesťané, muslimové i nenáboženští občanští aktivisté.

Společné modlitby se účastnili křesťané i zástupci dalších náboženských komunit

Akce byla rozdělena do čtyř částí. První tvořil blok modliteb, během něhož zazněly modlitby v češtině, ukrajinštině, angličtině a arabštině. Na letošním pražském setkání silně rezonovala aktuální situace na Ukrajině, která již čtvrtým rokem čelí ruské agresi. Mnozí z účastníků byli Ukrajinci. Při společné modlitbě vystoupil také ukrajinský řeckokatolický kněz Vasyl Slivockij. „Bože, Stvořiteli všech lidí, děkujeme ti za dar lidské důstojnosti, která patří každému bez rozdílu. Dnes myslíme na migranty, uprchlíky a všechny, kteří museli opustit svůj domov kvůli válce, násilí, chudobě nebo strachu. […] Dej jim bezpečí, naději a lidi, kteří jim budou blízko,“ zaznělo v jeho modlitbě.

Po krátkém biblickém čtení a několika společných písních byl modlitební blok zakončen požehnáním a společným Otčenášem, který se každý modlil ve své mateřštině. Setkání doprovodil krásným zpěvem soubor ukrajinských dětí Dreamers (Snílci).

Druhou částí byl kratší blok občanských proslovů. „Když si připomínáme 669 dětí zachráněných Nicholasem Wintonem, neměli bychom zapomínat na 669 rodin, které zahynuly ve vyhlazovacích táborech, protože bdělí imigrační úředníci jim zabránili uprchnout tam, kam v zoufalství poslali alespoň jedno dítě. Možná působí jako fraška, když dnes opakujeme starou tragédii strachu z migrantů, ale tisíce lidí utonulých ve Středozemním moři se nebaví. […] Strach a nenávist neškodí jen těm, jichž se bojíme a které nenávidíme, ale i nám samotným,“ uvedl jeden z organizátorů happeningu Jan Macháček. Za iniciativu Hlavák, která na hlavním nádraží pomáhá uprchlíkům již více než deset let, promluvila Magdalena Pospíchalová.

Ve třetí části se shromáždění za zpěvu písně //Jednou budem dál// průvodem přesunulo k Památníku rozloučení – druhému monumentu spojenému s Wintonovými vlaky, symbolizujícímu odvahu rodičů poslat své děti do neznáma. Tato část měla podobu minuty ticha.

Čtvrtá, kulturní část pokračovala u veřejného klavíru v jednom z rohů hlavního nádraží. Zahrnovala autorskou recitaci básní s uprchlickou tematikou, čtení z nových děl ukrajinských autorek i improvizovanou výstavu fotografií z jara roku 2022, kdy hlavním nádražím proudily statisíce ukrajinských uprchlíků hledajících bezpečí. Pro připomenutí morální složitosti tehdejší situace byly na shromáždění přítomny dvě vlajky – ukrajinská a romská, neboť romští uprchlíci z Ukrajiny dlouhou dobu nebyli přijímáni.

Ti, kdo vydrželi až do konce, zažili i to, jak evangelíci projevují pohostinnost – díky obětavosti Marie Jelínkové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy dostali kávu a koláč.

Mikuláš Vymětal, Adéla Rozbořilová
foto: Jan Macháček