Mezi posluchárnou a kazatelnou

Pavol Bargár je docentem na Katedře filozofie a religionistiky ETF UK. Angažuje se v rozličných organizacích, iniciativách a projektech, a to nejen v akademické a církevní sféře, ale i v oblasti mezináboženských vztahů a dialogu. Je též kurátorem FS ČCE Praha-Uhříněves. 

Vaše řeč i jméno prozrazuje, že pocházíte ze Slovenska. Odkud přesně a co vás přiválo do Prahy? 

Pocházím z Turčianských Teplic, což je menší lázeňské město na středním Slovensku. Do Prahy jsem přišel kvůli doktorskému studiu teologie. Já jsem vystudoval magisterské studium evangelické teologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě a hned vzápětí jsem přešel na denní doktorské studium na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF) do Prahy. 

Proč jste si vybral zrovna pražskou fakultu? 

S manželkou, která je taktéž ze Slovenska, jsme oba dva absolvovali magisterské studium teologie, ale v té době nebyla v Bratislavě volná dvě doktorandská místa. Zkušenost s pražskou teologickou fakultou jsme už měli z doby magisterského studia. Strávili jsme tu rok na studijním pobytu a velmi nás oslovily přednášky takových pánů profesorů, jako byl Trojan, Balabán, Heller, Pokorný nebo Hejdánek, a tak jsme chtěli pokračovat ve studiu u nich. 

A pak už jste tu zůstali natrvalo.

S menší přestávkou. Po dokončení doktorského studia jsem ještě absolvoval další magisterské v Cambridge – židovsko-křesťanské vztahy. To bylo takové období rozhlížení se, v jaké oblasti by měl člověk dále pokračovat. A pak jsme se vrátili do Prahy. 

Co vás na teologii natolik přitahovalo, že jste se ji rozhodl studovat? 

Když jsem uvažoval nad vysokoškolským studiem, spíš jsem tíhnul k religionistice. Ale v té době, těsně po r. 2000, na univerzitě v Bratislavě otevírali obor religionistika jednou za tři roky, a já jsem se do toho zrovna nevešel. Jako přirozená alternativa se nabízela právě teologie. Zároveň jsem měl dobrou zkušenost s církevním prostředím, chodil jsem na slovensko-anglické luterské gymnázium a vždycky jsme tam měli nějaké dobrovolníky z Ameriky, kteří tam na rok nebo dva přijeli učit angličtinu. Pro mě byli takovým dobrým příkladem svědectví o křesťanské víře. Já sám jsem potom strávil rok v Americe, což mi zase otevřelo církevní obzory, takže jsem se začal o teologii i církevní scénu víc zajímat. Takže když nebyla k dispozici religionistika, tak teologie se nabízela jako další možnost. 

Zakotvil jste také v české Evangelické církvi. Dnes patříte k jejímu sboru v Praze – Uhříněvsi, i když původně pocházíte z jiného církevního prostředí. Jak se tahle proměna odehrála?

Pocházím z Evangelické církve a. v. na Slovensku (ECAV), tedy z luterské tradice. To, že jsem zakotvil v Českobratrské církvi evangelické (ČCE), bylo dáno tím, že právě po návratu z Cambridge jsme se s manželkou nastěhovali do Nupak, malé obce za Prahou, která má geograficky nejblíže právě ke sboru v Uhříněvsi. Pro nás bylo důležitější být součástí lokální církve než se vázat na konkrétní denominaci. Prostě jsme začali chodit tam a potom jsme už zůstali v ČCE. ECAV a ČCE jsou partnerské církve a myslím, že vztahy mezi nimi jsou velmi dobré, takže jsme asi jen součástí toho širšího pohybu mezi těmito dvěma církvemi.

V ČCE jste se dokonce rozhodl stát i výpomocným kazatelem. Kudy vedla vaše cesta „k taláru“ – i když ho prý moc nepoužíváte?
Talár skutečně moc nepoužívám, dokonce ho ani nevlastním. Kážu převážně v civilu, pokud si talár nevyžádá samotný sbor. 
Moc se mi líbila ta možnost, že ČCE nabízí funkci výpomocného kazatele. Myslím, že je to skvělý způsob zapojení lidí, kteří neabsolvovali úplné teologické vzdělání a nerozhodli se pro farářskou dráhu. Myslím, že do budoucna to bude ještě důležitější. Moje původní církev nic podobného nenabízí.

Přivítal jsem to jako možnost skloubit svoje akademické působení, kde vidím své hlavní těžiště, s konkrétním sborem a uchovat si tam propojení se životem v církvi. Propojit to akademické s prakticko-církevním. A taky pomoct farním sborům, které to potřebují. 

Co obnášela vaše příprava ke kazatelské službě? Musel jste i jako teolog absolvovat nějaké kurzy či zkoušky? 

Něco jsem splnit musel, ale ten standardní dvouletý kurz mi byl odpuštěn. Bylo mi uznáno magisterské studium teologie z Bratislavy, ale musel jsem absolvovat rozhovor před komisí, připravit cvičné kázání. A potom zkouškové vedení bohoslužeb s kázáním. Když jsem vstupoval do kazatelské služby, bylo to ještě vázáno na presbyterstvo (ordinovaný presbyter), což se pak změnilo.

Co pro vás bylo na cestě k ordinaci nejnáročnější?

Výzvou pro mě i nadále zůstává změna publika z akademického na sborové. Pohlídat si, aby kázání nebylo akademickou přednáškou, ale aby to bylo skutečně kázání na biblický text. Je to něco, na co musím neustále pamatovat, ale zároveň to, co mě na tom baví.

Kážete ve sborech slovensky?

Párkrát jsem kázal česky, ale jinak ano. Překvapily mě pozitivní ohlasy na slovenštinu. Mladší generace si nestěžuje a starší lidé to vysloveně oceňují. 

Jak často vedete bohoslužby a kde?

Zpravidla bývám oslovován sbory v rámci Pražského seniorátu, někdy také Ústeckého. Nejčastěji je to v mém domovském sboru v Uhříněvsi s kazatelskou stanicí v Říčanech. 
Přes léto, v období dovolených farářů, obvykle kážu častěji, ale v průměru to vychází zhruba jednou za měsíc, takže přibližně 10‒12x ročně. 

Pohybujete se mezi akademickým prostředím a kazatelskou praxí. Jak se tyto dva světy u vás potkávají? Ovlivňuje kazatelská zkušenost to, jak dnes teologii chápete a přemýšlíte o ní?

Myslím, že určitě ano. V akademické oblasti se hodně věnuju misiologii a teologii kultury ‒ kontextuálním teologiím, které kladou důraz na to, že akademická teologie by neměla být jakousi věží ze slonoviny, ale měla by být napojená na každodenní život. Kontext toho, co se děje ve společnosti, je pro teologickou reflexi nesmírně důležitý. Inspiruje a vyživuje to i moje uvažování nad teologií. 

Pokud jde o ten druhý pohyb, od akademického k praktickému, tam se snažím např. nad biblickými texty uvažovat z hlediska mezináboženského kontextu, ať už židovsko-křesťanských nebo křesťansko-muslimských vztahů. A i tam se snažím reflektovat dění v kultuře či popkultuře. 

Můžete na kazatelně zužitkovat to, co jste načerpal v literatuře a při bádání?

Něco ano, ale spíš takovým volnějším převyprávěním. 

Když akademik publikuje článek v nějakém vědeckém časopise, zpravidla text prochází tzv. recenzním řízením – autor dostane odborné posudky a na jejich základě článek upraví, aby argumentačně seděl. To v církevním prostředí samozřejmě není. Ale snažím se ještě před bohoslužbami na připravované kázání získat nějakou zpětnou vazbu, například od manželky – jestli se myšlenkově nemíjí, jestli mluví srozumitelným jazykem…

Jak jsem už zmínil, snažím se zužitkovat i něco z odborně teologického, ale důraz kladu v kázání vždy na motivy naděje, radosti a podobně, vyzdvihnutí té „dobré zvěsti“. 

Výpomocných kazatelů se obvykle ptám, jak se jim daří skloubit kazatelskou činnost s jejich občanským povoláním. Ve vašem případě se ale zeptám jinak: kam si odcházíte odpočinout od teologie?

Hodně sportuju – běhám, jezdím na kole. Běh je relativně monotónní činnost, člověk se soustředí na dech a rytmus kroků. Je to odpočinek, ale zároveň to poskytuje prostor pro uspořádání myšlenek. Ne že bych při běhu vymyslel celé kázání nebo odborný článek, ale rodí se při tom nějaké nápady. Takže je to odpočinek i inspirace zároveň. 

Na jakou kazatelskou zkušenost rád vzpomínáte? 

Je milé, když za mnou občas lidí přijdou se zpětnou vazbou na moje kázání. Když je vidět, že nějaká myšlenka je oslovila anebo se chtějí o kázání dál bavit. V menších, zejména těch administrovaných sborech, je cítit obrovská vděčnost. To je nesmírně cenné a nabíjí mě to. 

Jak vidíte své působení v kazatelské službě do budoucna? Dovedete si představit, že byste přesedlal na duchovenskou dráhu naplno?
Někdy nad tím uvažuju. Některé aspekty farářské služby by mě nesmírně bavily, jiné mě od toho zase odrazují (smích) Při službě výpomocného kazatele si užívám, že nejsem zodpovědný za kancelářskou agendu. Je to vlastně jen to příjemné z farářské služby. Tím nechci říct, že výpomocný kazatel nemá žádnou odpovědnost, tak to určitě není. Ale nemá na starost každodenní provoz sborového úřadu. 
Určitě tu možnost nechávám do budoucna otevřenou. Zatím vnímám jako svoji primární službu – svým způsobem i pro církev – působení na ETF. Ale uvidíme.

připravila Adéla Rozbořilová