Mezi ohněm a nadějí

Původně chtěl být umělcem, nakonec skončil u vysokého napětí jako elektrikář. Cesta k profesionálnímu sboru vedla přes lezení po skalách a dobrovolné hasiče. Dnes slouží čtrnáctým rokem, vede stanici a v týmu posttraumatické péče pomáhá kolegům i obětem neštěstí hledat pevnou půdu pod nohama. Rozhovor s nadporučíkem Jakubem Jaškem o tom, že k dialogu s Bohem není vždycky potřeba křestní list, ale spíše otevřené srdce a ochota pomáhat.

Cesta k červeným autům

Jak se z elektrikáře stane profesionální hasič? Byla to dětská vize, nebo spíš shoda okolností? 

Vůbec ne, jako dítě jsem si plánoval, že budu umělec. Moje máma je akademická malířka a já k tomu měl blízko, věnoval jsem se grafice. Ale táta si přál, abych pokračoval v řemesle. Šel jsem tedy na učební obor s maturitou a začal pracovat pro dopravní podnik na tramvajích, později u vysokého napětí. Žil jsem v tom, že u elektriky už zůstanu.

Zlom přišel přes kamarády z ČVUT, se kterými jsem chodil lézt na Brumlovku. Ti mě jednou přizvali, jestli se k nim nechci přidat jako dobrovolný hasič. Chytlo mě to, začal jsem ve sboru růst, věnovat se prevenci a organizaci. Pak už byl jen krok k tomu udělat si z koníčka, který mi zabíral 90 % času, profesi.

To ale asi nešlo ze dne na den, že? 

Nebylo to jednoduché. Napoprvé mě vyhodili kvůli očím – měl jsem 7,5 dioptrie. Řekli mi: „Zbláznil ses? Běž na operaci, a když to vyjde, zkus to znova.“ Tak jsem šel na operaci, dodělal si vysokou školu a napodruhé už to vyšlo. Dnes jsem u sboru čtrnáct let.

Lidé si hasiče často představují jen jako ty „svalovce“, co stříkají vodu. Co to obnáší v reálu? 

U nás se to lidově dělí na „mokré“ a „suché“ hasiče. Ti mokří jsou ti kluci v bojových oděvech, co jezdí těmi červenými auty k zásahům. Suchá hasičina je aparát, bez kterého by to nešlo – operační středisko, krizové plánování, ochrana obyvatelstva, stavební prevence, kontroly sirén.
Co se týče nároků, pro profesionální sbor je podmínkou maturita, ale hlavně musíte projít psychotesty, zdravotní prohlídkou a fyzickými testy. Dneska se hodně řeší kondice, ale já říkám: pokud někdo nezvládne 50 kliků a neuběhne dva kilometry, nemá u sboru co dělat. Je to fyzicky náročná práce a člověk tam nesmí být do počtu, musí být platný.

Krizová pomoc a první doteky víry

Dostal jste se k týmu posttraumatické péče. Co přesně tam hasič dělá? 

Pracujeme jako interventi – poskytujeme první psychickou pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí. Když se stane tragédie, technický zásah nestačí. Je potřeba toho člověka „ošetřit“ i psychicky. Zároveň fungujeme jako píři (z anglického peer – vrstevník, kolega). To je systém kolegiální podpory, kdy hasič pomáhá hasiči. Prostě přátelský rozhovor mezi lidmi, kteří vědí, o čem ta práce je.

Právě tady se u vás začala objevovat potřeba nějakého duchovního přesahu?

Přesně tak. Setkával jsem se se situacemi, kde mi chyběla naděje zvenčí. Začal jsem hledat. Moje cesta mě zavedla na Evangelickou teologickou fakultu ke studiu sociální práce. Říkal jsem si, že tam si to můžu tak nějak nezávazně „osahat“ v oboru, který není čistě teologický.

Tam jsem poprvé přišel do kontaktu s lidmi, kteří vírou skutečně žijí a staví na ní svůj život. Nikdo na mě netlačil, nikdo mě nepřesvědčoval. Byly to jen takové lehké doteky, poznámky, které mi najednou začaly dávat smysl.

Výraznou roli ve vašem příběhu hrají bratři Vymětalové. Jak jste se s nimi protnul?

Se Štěpánem Vymětalem (psychologem ministerstva vnitra) spolupracujeme v rámci týmu posttraumatické péče. A s jeho bratrem Mikulášem, farářem pro menšiny, jsem se potkal ve škole v rámci praxe. Mikuláš mě bez velkých okolků zapojil do života sboru. „Chceš dělat praxi? Tady máš úkoly, seznam se s lidmi, pořádáme výlety pro děti.“

Pak přišla válka na Ukrajině a s ní i budování KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině). Tam se všechno propojilo – moje hasičská profese, sociální práce i sborová činnost. Viděl jsem evangelíky v akci – humanitární sbírky, výdej potravin, práce s uprchlíky. To společenství mě nadchlo.

Víra jako vnitřní dialog

Mluvíte o víře velmi otevřeně, ale zároveň říkáte, že nejste pokřtěný. Jak to v sobě máte srovnané? 

Před tímhle rozhovorem jsem o tom hodně přemýšlel a vlastně jsem o sobě pochyboval. Můžu vůbec mluvit o povolání z pohledu věřícího, když nemám to „razítko“, ten křestní list? Ale pak jsem si uvědomil, že vedu s Bohem osobní rozhovory na denní bázi. Každý den děkuju, a když si nejsem jistý, vedu vnitřní dialog.

Snažím se být na základě toho lepším člověkem, i když samozřejmě chybuju. Jsem přesvědčený, že Bůh je všude kolem a nepotřebuju k němu nutně prostředníka. Třeba ke křtu jednou dojdu, ale teď je pro mě důležitá ta otevřenost a vedení, za které děkuju.

Promítá se tahle vaše spiritualita i do práce u sboru? 

Určitě. Uvědomil jsem si, že v práci interventa je spiritualita nutná. Bez ní to není kompletní. Začali jsme v rámci sboru debatovat o tom, jak církve do našeho systému více začlenit. Nejen pro lidi zvenčí, ale i pro naše vlastní příslušníky. Abychom jim nabídli možnost prožívat spiritualitu nebo abychom alespoň byli dostatečně citliví a věděli, jak se v určitých situacích chovat a neurážet něčí víru.

Pozvali jsme si duchovní různých církví na školení. Teď dokonce vzniká pracovní skupina pro spolupráci HZS s církvemi. Jednáme o podpisu dohody o spolupráci s Ekumenickou radou církví. Cílem je mít k dispozici koordinátora a síť duchovních, které bychom mohli povolat přímo k mimořádným událostem nebo do asistenčních center.

Rodina a hasičské srdce

Vaše práce je extrémně časově náročná. Dá se to vůbec skloubit s rodinným životem?

Mám dvě malé dcery a musím říct, že bez podpory rodiny se hasičina dělat nedá. Je to životní styl. Moje manželka věděla, do čeho jde, i když si to na začátku asi malovala růžověji. Když jsem nastoupil jako velitel stanice, mysleli jsme, že budu mít víc klidu. Realita je taková, že jsem v práci pořád. I na dovolené musím být na telefonu, když se něco děje, musím to řešit.

Existuje krásná tradice – hasičská svatba. Novomanželka při ní musí prokázat, že umí „hasit průšvihy“. Je to symbol toho, že vstupuje do té služby s ním. Pokud s tou hasičinou nežije celá rodina, dřív nebo později se to rozpadne. Hasiči se potkávají i v civilu, děti jsou v kroužcích… Je to jeden velký sbor.

Slovo „sbor“ tedy vnímáte v širším slova smyslu? 

Přesně tak. Je jedno, jestli je to sbor dobrovolných hasičů nebo sbor církevní. Je to skupina lidí, která má společný zájem, rádi se vidí a dokážou si pomáhat v těžkých situacích. To je pro mě základ. Jak říkáme u hasičů: když nemáte děti a mladou generaci, nemáte budoucnost. To platí i v církvi. Musíme do těch dětí investovat, aby měly na co vzpomínat a chtěly se vracet.

Co vám v téhle náročné službě po čtrnácti letech dělá největší radost? 

To, že ta práce dává smysl. Že když si sednu do auta a reálně někomu pomůžu, všechny ty papíry a byrokracie se stanou malichernými. Pořád, když jdu ráno po schodech v uniformě, cítím hrdost, že můžu být toho všeho součástí.

připravil Martin Sabo
foto: archiv respondenta