Maturita, a co dál?

Naštěstí pomohly speciální školy. Díky prakticky orientované výuce dnes Ondra zvládá věci, které byly dříve v kategorii snů. V praktické škole Diakonie ČCE v Ostravě-Hrabůvce letos udělal závěrečné zkoušky a uzavřel školní docházku. Před jeho rodinou se otevírá otázka – co dál?

15 minut na potítku

Praktickou školu lze chápat jako střední školu pro lidi s hendikepem. Závěrečné zkoušky jsou pro žákyně a žáky stvrzením, že na maximum využili svůj potenciál. Kromě toho se jedná o důstojný rituál zakončující celé studium. Nikdo ho nebere na lehkou váhu. Všichni dorazí elegantně oblečení. V některých rodinách se na zkoušky připravují velmi svědomitě i doma.

Skládají se z teoretické a praktické části. V té teoretické žákyně a žáci prověřují svou schopnost odpovědět na dvacet otázek, ze kterých losují. Průběh se shoduje s maturitní zkouškou. Kdo si vylosuje otázku, má 15 minut na přípravu. Potom jde ke své paní učitelce třídní, která s ním o tématu patnáct minut povídá.

Otázky se týkají například péče o domácnost, práce na zahradě, péče o děti. Kdo na ně neodpoví verbálně, vyjádří se pomocí komunikačních kartiček či s pomocí znakování, které se ve škole naučil.

Zkouška chutná dobře

Praktická část představuje hlavní část zkoušky. Základem je vaření. Žákyně a žáci osvědčují, že zvládnou připravit určitý pokrm. Například slané, sladké palačinky, chlebíčky s dvěma různými pomazánkami. Připravují také polévku a hlavní jídlo skládající se z masa a šťouchaných brambor. Na přípravu pokrmů jsou vyměřené dvě hodiny. Zkušební komise sleduje celý průběh přípravy jídla včetně závěrečného servírování.

Dále zkouška prověřuje schopnosti v drobné manuální práci. Před komisí například žákyně či žák dotvoří keramický výrobek barvami. Měsíc před zkouškou musí také zkoušení doma zasadit rostlinu, starat se o ni a pak komisi předvést výsledek.

Nakonec ukážou své schopnosti v domácích pracích, jako je vysávání, žehlení, utírání prachu. 

Všechny praktické zkoušky skládají žákyně a žáci s dopomocí asistentů pedagoga, kteří každého zkoušeného dlouho znají a mají zmapovánu míru jeho schopností. Jak říká ředitelka speciálních škol Diakonie ČCE v Ostravě, náročnější bývá pro žákyně a žáky teoretická část zkoušky.

„Tu praktickou si celý rok nacvičují,“ říká ředitelka Iveta Pross. „Svými schopnostmi si jsou jistí. Navíc co se týče jídla, výsledky své zkoušky si pak sami vychutnají. To velmi motivuje.“

Tohle těžko vysvětlíte

O tom, že Ondra svou maturitu na praktické škole Diakonie v Ostravě zvládne, jeho maminka nepochybovala. Vždy se snažila Ondru vychovávat tak, aby mohl žít co nejběžnějším způsobem života. 

Má zkušenost z práce v ústavech, kam přicházeli dospělí lidé s hendikepem poté, co už o ně jejich rodiče nemohli pečovat. Doma zažívali láskyplné prostředí. Všestranná péče rodičů v nich však nerozvinula samostatné schopnosti. Život bez rodičovské podpory pak pro ně byl nesmírně tvrdý.

Paní Alena Staňová se proto svého Ondru snažila vést k samostatnosti od jeho nejmenších let. Bez podpory specializovaných škol to ovšem nešlo. Ve chvíli, kdy Ondra ve třech letech ztratil schopnost řeči, se už rodiče smiřovali s tím, že nikdy mluvit nebude. Pak ovšem Ondra nastoupil do speciální školky, kde s ním pravidelně pracovala zkušená logopedka s paní učitelkou. Ta se mu intenzivně věnovala. „Rozvinula jeho schopnosti tak, že dnes mluví skoro až moc,“ komentuje to s úsměvem paní Staňová. 

Jenomže to samo o sobě nestačilo. Komunikovat byl Ondřej ochotný jenom s lidmi, které důvěrně znal. Před cizími ze sebe nedostal slovo. A při sebemenším náznaku nepohody na ně reagoval prudce.

Paní Staňová s ním zažívala nejednu stresovou situaci, jejichž příčiny byly pro okolí nepochopitelné. „Jedete například autobusem,“ vzpomíná paní Staňová, „sedíte na místě vyhrazeném pro lidi s hendikepem. Vedle Ondry se posadí stará paní, které není dobře a jede k lékaři. Na to místo má právo stejně jako my. Ondra ji ale nezná. Nechce ji vedle sebe a dává to prudce najevo. Těžko to té staré paní vysvětlíte. A ještě hůř to vysvětlíte Ondrovi, že se takto nemůže chovat k cizím lidem,“ vzpomíná paní Staňová na zážitky, kterých ale výrazně ubylo.

Na plný výkon

„Praktická škola Diakonie ČCE v Ostravě byla jedna z nejlepších věcí, která se nám stala,“ vysvětluje Alena Staňová, proč se dnes dívá do budoucnosti s daleko větším optimismem než dříve. Když nastoupil Ondra na praktickou školu, našel tu trpělivé, empatické pedagožky a skvělé asistenty, kteří pro něj byli velkou autoritou. Společnými silami ho učili nejen vařit, uklízet či pracovat na zahradě, ale také zvládat každodenní situace.

Praktická škola Diakonie ČCE Ostrava-Hrabůvka vzdělává ve dvou třídách. V každé třídě je deset žákyň či žáků. Většina z nich má poruchu autistického spektra. Na jednu třídu připadá jeden učitel a dva asistenti pedagoga. Na druhou třídu dva učitelé a dva asistenti pedagoga. Zájem o praktickou školku je větší, než škola může uspokojit.

Škola výrazně utlumila Ondrův strach z komunikace v cizím prostředí. To jeho maminka považuje za zásadní. „Je hezké, když se naučíte namazat si toust,“ říká. „Když ale v obchodě na pultovém prodeji neumíte říct – dobrý den, prosím toust – tak se nenajíte.“

Díky vzdělávání v praktické škole dnes Ondra zvládá menší nákupy samostatně. Doma si uvaří. Lze se s ním bez větších stresů najíst v restauraci. Když navštíví lékaře, zvládá odpovídat na jeho otázky. To je také obrovský posun. Každý si asi dovede představit, jaké by to bylo, kdyby u lékaře nedovedl říct, kde ho bolí.

„Samozřejmě Ondra stále potřebuje korekci,“ říká jeho maminka.

Když Ondra někam vyráží samostatně, mají jeho blízcí přehled o tom, kde se pohybuje a co dělá, aby mohli zasáhnout, kdyby se Ondra dostal do konfliktní situace. Míru důvěry, kterou mu dnes mohou dát, si ovšem před několika lety ani nedovedli představit.

Je to též díky tomu, že ve školním prostředí byl Ondra úplně jinak motivovaný než doma. „Ve škole pracoval na plný výkon. Když přišel domů, vypnul,“ popisuje paní Alena rodičovskou zkušenost, kterou lze považovat za univerzální a která se netýká jen rodičů dětí s hendikepem.

A teď do práce?

Rodina má k jeho nově nabytým schopnostem takovou důvěru, že chce Ondrovi najít nějakou lehčí brigádu. Nabízí se třeba doplňování zboží v obchodě, kde pracuje Ondrova babička. Ondra ji dobře zná, mohl by se tedy v její přítomnosti cítit bezpečně. Ondra by také mohl roznášet letáky, ale není jisté, jak dlouho by se učil příslušné trasy.

„Mohl by vykonávat celou řadu zaměstnání,“ říká paní Alena Staňová. „Potřeboval by ale k sobě asistenta, který by mu čas od času pomohl zvládnout situaci, se kterou si neví rady. To je úkol, který nelze po běžných členech pracovního týmu chtít.“

Tím paní Staňová naráží na problém, který řeší všechny rodiny dětí s hendikepem, které mají šanci samostatněji žít a pracovat. Vždy budou potřebovat podporu.

Někde fungují organizace, které ji poskytnou. Jinde ale ne. Systémové řešení je stále ještě před námi. Rodiny dětí s hendikepem si ho ale zaslouží. Mají právo na jistotu, že jejich děti budou moci žít plnohodnotný život.

připravil Adam Šůra