Martin Luther a „volba povolání“

Ten druhý, dneska zcela vedlejší význam, je původní. O biblickém významu povolání si určitě přečtete jinde, jen bych upozornil na texty Českých bratří, které často obsahují obrat „hodně choditi povoláním“, což nemá nic společného s druhem práce, ale se způsobem života ve víře. Žít tak, aby to dělalo křesťanům a křesťanství dobré jméno. Povolání si člověk nevybírá, ale přijímá. Neurčuje si pravidla a hranice, ale snaží se dostát tomu, co mu bylo uloženo. Tím, kdo povolává, byl až do 16. století Bůh.

 

 

Velká změna významu slova „povolání“ se začala odvíjet přibližně ve stejné době, kdy Bratří psali svá naučení a napomínání a původcem této změny se stal Martin Luther. Až do reformace (a namnoze ještě dlouho potom) bylo obvyklé, že člověk prostě pokračoval v tom, co dělali jeho předkové. Ježíš byl tesař jako Josef, synové Zebedeovi rybařili jako jejich otec a podobně. A tuto praxi odráží list apoštola Pavla do Korintu (1K 7,17–24). Ať si nikdo nevymýšlí, čím by chtěl být, a zůstane tak, jak mu velí tradice.

 

Celá takzvaně křesťanská civilizace se brzy postavila na stanovisko Pavlovo: nic nového nerozjíždět, nechat všechno, jak to je. Rozdíl byl ve zdůvodnění. Pavel si myslel, že už nestojí za to něco měnit, zatímco pozdější křesťanstvo hájilo stávající pořádky. Vrchnostem by vznikaly znamenité škody, kdyby si každý vybíral, co a kde chce dělat. Zkrátka až do pozdního středověku bylo pořádkem a pravidlem, aby se člověk ujal zaměstnání či řemesla svých předků, ať to bylo sedlačení, hornictví, řemeslo nebo nádeničení (nekvalifikovaná činnost). Pokud se touto cestou nedal, potřeboval pro to dobré zdůvodnění – jinak byl tulák, dobrodruh, hochštapler. Chtít dělat pána, když patříš za pluh – to je proti Pánu Bohu. To byl obecný názor.

 

A právě povolání – tedy Boží povolání (vocatio) – bylo výjimkou. Církev si vybírala ty, kdo mají sloužit Bohu (vnímáno jako povolání Boží), a to byl důvod opustit svůj stav, své postavení a zařadit se do jiného, tedy duchovního. Abychom se dostali konečně k Lutherovi – takto opustil právě i on svou rodinnou tradici a vstoupil do služeb církve jako augustiniánský mnich. Přijal povolání ke službě Bohu. Když po více než deseti letech toto své „povolání“ opustil, odešel z řádu a pustil se do křížku s církevními autoritami, musel si nejprve sám pro sebe určitě otázku povolání znovu promýšlet a hledat, jestli jeho jednání není „proti Pánu Bohu“.

 

Jak je to tedy s Božím povoláním, co za něj musíme nebo máme pokládat, kdo nám je může uložit a je možné to změnit? Všechny tyto otázky si musel Luther položit, než dospěl k závěru, kterým ovlivnil pojetí povolání na další staletí.

 

 

Slovo povolání (Beruf) bylo v němčině užíváno již mystiky ve významu světského zaměstnání, praví luterský teolog Werner Elert (Das christliche Ethos, 45), ale teprve Luther prosadil tento význam jako obecný termín. Jestliže až do té chvíle bylo povolání vyhrazeno pro činnost duchovní, jako protiklad k činnostem světským, Luther tento protiklad, až příliš připomínající antické pohrdání tělesnou prací, striktně odmítl. Život křesťana ve světě je ve všem všudy určován evangeliem, tedy navýsost duchovní skutečností, která však v Kristu vstoupila přímo doprostřed naší světskosti a pozemskosti. Člověk jako křesťan může vždy a všude zakoušet radost z Boží lásky, vděčnost, že nemusí Bohu ani sobě nic dokazovat a nic si zasluhovat, a užívat takto získanou svobodu ke službě druhým v jakémkoli postavení. Bůh nás povolává, abychom sloužili jemu a bližním. Tím, že budeme svou práci vykonávat pečlivě a spolehlivě, sloužíme nejen bližním, ale i Bohu. I ty nejvšednější a pohrdané práce jsou ve víře Bohu milé (slavný je Lutherův výrok, že Bůh a všichni jeho andělé se usmívají, když vidí mužského prát plínky).

 

Vnějšně se povolání, které křesťan koná, nemusí nijak odlišovat od konání někoho jiného. Konkrétní činnost je dílem přirozeného rozumu a dovedností. Křesťan i nekřesťan může ušít stejně dobrou botu, poskytnout dobré jídlo a ubytování, vypěstovat stejnou úrodu. Co křesťanské povolání odlišuje vnitřně, je přístup k němu. Řád křesťanské lásky nás vybízí, abychom sloužili každému potřebnému vším dobrodiním, kterého jsme schopni: „…pravý křesťan nežije na zemi sám pro sebe, nýbrž pro svého bližního, a slouží mu, koná podle svého duchovního ustrojení také to, co sám nepotřebuje, ale co je nutné a potřebné pro bližního.“ (O světské vrchnosti, 21)

 

To znamená, že křesťanský závazek služby druhým jde za hranice toho, co se pokládá obecně za náležité či povinné. Člověk koná „i to, co sám nepotřebuje“. To, že svou službu nedokážeme vždy naplnit tak, abychom se při tom nějak neprovinili, něco nepokazili, nezanedbali nebo někomu neublížili, neruší Boží povolání. Naše počínání, je-li vedeno vírou a poctivou snahou, je při vší nedokonalosti Bohu milé.

 

Přitom povolání, i když se týká zcela všedních světských věcí, je duchovní záležitost, jak Luther naznačuje v malém katechismu: „…Duch svatý mě skrze evangelium povolal, svými dary osvítil a v pravé víře posvětil a utvrdil, stejně tak povolává, shromažďuje… všecku křesťanskou církev na zemi.“ (O dobrých skutcích, 155) Skrze Ducha nás Bůh povolává ke službě ve všech nejrůznějších činnostech. A jak Luther rád dodává, každý, kdo cokoli dělá upřímně ve víře, je Bohu milejší, než „celé hejno líných mnichů“.

 

 

V tom spočívá trvalá platnost Lutherova rozpoznání. Bonhoeffer ve své etice říká, že reformace vystoupila proti „křesťanskému“, které se absolutizovalo, aby obhájila hodnotu světského v zájmu lepšího křesťanství (Etika, 205). Jinak řečeno, reformace vystoupila proti absolutním nárokům duchovenského stavu a uznala hodnotu každodenního všedního lidského konání. Lutherovo pojetí povolání dává každé poctivé lidské činnosti důstojnost a důležitost, jako službě dobru a bližním.

 

Naopak, chce-li se světskost zbavit všeho křesťanského, říká Bonhoeffer, je nutno vyzdvihnout „závažnost křesťanského“ v zájmu lepší světskosti. Aby se lidská činnost jako Bohem darovaná možnost sloužit, přispívat k dobrému, nestala pouhou výdělečnou činností, účelovým nástrojem, který si člověk vybírá, aby sloužil výhradně jemu a jeho záměrům. Člověk pak dělá jen to, co musí, aby získal to, co chce, a mohl s tím nakládat podle své vůle.