Maminko, o tom nemluvte

(ČB 1/2022) Slovo „závěr“ napovídá, že se něco uzavírá. Jeden ze závěrů, které nás všechny čekají, je závěr života. Možná se na něj netěšíme, mnozí doufáme, že je ještě daleko a není třeba na něj myslet.

Můžeme to přemýšlení nechat být, ono „to přijde“. 

Je to ale škoda. Přemýšlení o konci je dobré. A to nejen přemýšlení v duchu, o samotě, ale i rozhovor s lidmi blízkými i třeba s těmi, kdo o nás pečují.

Otázka „co je důležité v závěru života?“ není obecná, je dobré se ptát: „Co je důležité v závěru života pro mne?“ A to je různé. Každý nechce žít co nejdéle, ale i ve stáří, v nemoci nebo nemohoucnosti touží po smysluplném životě. 

Jednou z věcí, která dává smysl, je promyšlená závěť. Když dobře rozhodnu o tom, jak a komu má posloužit můj majetek. Nepotřebuji si zajistit dobré jméno, to je zapsáno v nebesích… Ale mohu se dívat vstříc konci s pocitem, že něco je vyřešeno a bude to k dobrému. Včas připravená závěť je známka moudrého stáří.

Na co, na koho myslím s láskou? Co mi leží na srdci? Můžu svým majetkem něčemu pomoci? 
V církvi mluvíme často o obětavosti, lépe by se hodilo používat slovo štědrost. I závěr života může být štědrý.
Praktické informace najdete například zde: http://zavetpomaha.cz/

Lenka Ridzoňová

(Článek vznikl z rozhovoru s paliativními lékaři Reginou a Ondřejem Slámovými.)

foto: pexels.com