Máme místo pro Marii?

(ČB 7+8/2021) Asi znáte příběh o Ježíšově návštěvě v domě Marie a Marty (Lk 10,38–42). Není při něm těžké nabýt dojmu, že se přičinlivé Martě, věnující se aktivní křesťanské práci, děje křivda. Zvlášť evangelická tradice má v mnohém blízko k jejímu přístupu – svým důrazem na víru prožívanou ve společenství a vnášenou do aktivní činnosti: služby bližním, diakonie (nejen s velkým D) či zapojení do občanského života. Mariina osobní spiritualita může oproti tomu působit přinejmenším hodně neprakticky, ne-li dokonce sobecky.

Velká část církevního života se tak přirozeně soustředí na věci, které jsou buď hodně intelektuální, nebo ryze praktické a často velmi sekulární (přinejmenším v pražské mládežnické bublině je cítit důraz na politická témata). Na vědomí, že křesťanská víra má být doprovázena křesťanskou praxí, včetně přijetí odpovědnosti za společnost, ve které žijeme, samozřejmě není nic špatného, ostatně sám příběh o Marii a Martě následuje u Lukáše bezprostředně po podobenství o milosrdném Samařanovi. Bez opory v osobním duchovním životě, bez zastavení a ztišení může ale snadno vést k vyhoření nebo ztrátě záchytných bodů.

Význam osobní spirituality ještě zdůraznila současná pandemie, která vytrhla jednotlivce z bohoslužebného společenství a značně omezila i možnosti aktivní činnosti. Víra mohla jen stěží přežívat z připojení na online bohoslužby. Pandemie tak může být i šancí zamyslet se nad situací církve v moderní společnosti, která evidentně ztrácí zájem o organizované náboženství, přestože se nezdá, že by lidem mladší generace chyběly duchovní potřeby. Oslovit je tedy znamená spíš poskytnout autentický prostor pro toto duchovní hledání než snažit se prezentovat křesťanství v „cool“ obalu.

Rozhovory o spiritualitě mají samozřejmě svá úskalí. Mohou zavánět pokusem o přejímání katolické mystiky, emotivních evangelikálních projevů či meditativní praxe východních náboženství, což by ale snad v době rostoucího ekumenického úsilí nemusel být takový problém. Spiritualita je ovšem ze své podstaty individuální, je to věc citu, špatně se o ní mluví a při násilném vnášení do běžného církevního života může působit nuceně nebo se stát výmluvou pro pasivní uzavření do sebe. Není třeba přijít s návodem pro osobní duchovní život ani kvůli němu upozadit vše ostatní, jde spíš o to hledat vedle intelektuálních diskusí a organizace praktické činnosti rovnocennější místo pro nápodobu Mariina zdánlivě nečinného naslouchání u Ježíšových nohou a učit se o něm mluvit.

Eliška Foukalová