Máme být opatrovníky naděje

Anežka Junová obhájila na ETF UK v loňském roce bakalářskou práci na téma Pastorační péče o dospívající s duševním onemocněním, za niž obdržela Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy. V současnosti pokračuje v magisterském studiu teologie. Na její výzkum, poznatky k tomuto tématu i studium na ETF jsme se ptali v době, kdy na fakultě probíhá zkouškové období i přijímání přihlášek nových uchazečů o studium.

Anežko, co tě vedlo k výběru tohoto tématu? Jaká jsi od práce měla očekávání?

Jedním z důvodů, proč jsem si téma vybrala, bylo to, že se o zhoršení duševního zdraví u dospívajících začalo mluvit v souvislosti s pandemií Covidu 19 a začalo se opakovaně objevovat ve veřejné diskuzi, takže jsem nad ním přemýšlela. A druhý, asi ještě důležitější důvod byl, že se mě začalo dotýkat osobněji, protože jsem se roky pohybovala v mládeži a začala jsem pozorovat, že kolem mě přibývá lidí, kteří řeší své duševní zdraví. Chtěla jsem tomu trochu víc porozumět a promýšlet to i z pozice duchovních a doprovázejících. 

Máš pocit, že své duševní zdraví řeší mládež víc než zbytek církve? 

Myslím, že obecně společnost duševní zdraví řeší víc než dřív, ale v církvi jsem se s tím setkala vlastně na jediném místě – mezi mládeží. Tam se přirozeně stává i tématem rozhovorů. Takže z mého pohledu se v mládeži řeší víc než ve zbytku církve, ale to může být i tím, že jsem se právě tam hodně pohybovala. 

Podle řady nejnovějších výzkumů, s nimiž jsi pracovala, se závažné zdravotní problémy (úzkosti, deprese, prožívaná beznaděj) týkají často 30–40 % dětí a mladých lidí u nás i ve světě. Jak si tato čísla stojí ve srovnání s dřívějšími lety? 

Ve svém výzkumu jsem nešla hluboko do minulosti, ale šlo mi o porovnání stavu před a po pandemii Covidu 19. Ta totiž byla udávána jako jeden z tušených důvodů zhoršení duševního zdraví. A ve výzkumech, které vývoj mapovaly, se to zhoršení ukazovalo. České výzkumy se trochu liší od těch zahraničních, ale zhruba to odpovídá. U dívek je nárůst úzkostných a depresivních stavů po pandemii třeba až o 20 % oproti stavu před ní, což jsou opravdu vysoká čísla. Zároveň ale výzkumy ukazují, že pandemie možná spíš již existující problémy prohloubila a zviditelnila a začalo se o nich víc mluvit.

Anežka Junová (roz. Tefrová) je studentkou Evangelické teologické fakulty. Vloni zakončila své bakalářské studium, které částečně strávila na ročním studijním pobytu na Katholieke Universiteit Leuven v Belgii. Tam ji mimo jiné hodně ovlivnily návštěvy sester v benediktinském klášteře Notre-Dame d’Hurtebise. Pochází ze sboru v Lozicích a mnoho let působila v seniorátním odboru mládeže v Chrudimském seniorátu. Ráda sedá za violoncello, peče chleba nebo vyráží do hor.

Pro řadu lidí je duševní onemocnění stále těžko uchopitelnou oblastí. Zatímco zranění na povrchu těla je očividné, co se děje „uvnitř“ nevidíme. Někdy ta neznalost vede k bagatelizaci, popírání, neřešení problémů, ale i k dalšímu psychickému zraňování. Na co si doprovázející (v ČCE není pastorace jen úkolem duchovních) má dát pozor, aby nenapáchal víc škody než užitku? 

Těch citlivých míst je hodně. Jednak mi připadá důležité nezneužívat postavení zdravého doprovázejícího, často i věkově staršího člověka k nějaké bagatelizaci nebo k laciným radám. Pro mladé a dospívající lidi je mnohem důležitější vytváření bezpečného prostředí důvěry, citlivé naslouchání, snaha porozumět. Druhá věc, na kterou jsem při psaní práce opakovaně narážela, je problematičnost uvádění duševní nemoci do souvislosti s vírou. To je zvlášť v církevním prostředí jedno z rizik. Duševní nemoc může víru ovlivňovat, dávat důvod k pochybnostem nebo i znemožňovat její autentické prožívání, ale nemá být spojována s chybějící nebo špatnou vírou. 

Tohle napětí s vírou v dobrého Boha se bohužel někdy odbývalo nálepkami jako malověrnost nebo hřích. Jak tedy mluvit? Jak doprovázet ve víře, která je nemocí stále popírána, kde třeba nemoc likviduje i schopnost naděje? 

Myslím, že je velmi důležitým úkolem všech doprovázejících ujišťovat o tom, že duševní onemocnění není důsledkem nedostatečné víry nebo Božím trestem apod. A je důležité při tom nepřekračovat své kompetence. Pokud se opravdu jedná o duševní nemoc (depresi, úzkostnou poruchu), tak rozhovor s farářem nebo členem sboru nemoc nevyléčí a je třeba pomoc odborníka. Doprovázející spíš může nabídnout lidskou blízkost, prostor pro vyjádření otázek nebo i hněvu, zvěstovat naději, ujišťovat o Boží péči. 

Takže co je specifikem pastoračního provázení duševně nemocných?

Jednak člověk vnáší do rozhovoru a do života tu rovinu vztahu s Bohem, ujištění o Boží náklonnosti a péči. A zároveň je důležitá lidská blízkost, na kterou v prostředí institucí často není prostor a čas a přitom je hodně cenná. Je klíčové věnovat pozornost různým zábleskům naděje, které se v rozhovorech s nemocnými ukazují a vyvstávají, ale často jsou ukryté pod tlustými vrstvami smutku a bolesti. Líbil se mi obraz v jednom článku: doprovázející má být správcem a opatrovníkem naděje nemocného v těch chvílích, kdy nemocný naději ztrácí, a potom zároveň vypravěčem naděje, aby přinesl útěchu, povzbuzení a sílu, když je chvíle na to naději znovu přijmout.

Už několikrát jsem slyšela, že faráře dnes už nahradili psychologové a terapeuti. A na druhé straně zase vím, že někteří křesťané hleděli na psychologii a psychoterapii podezíravě. Je potřeba se vymezovat, nebo jsi narazila na nějaký smysluplný model spolupráce? 

Obojí je velmi důležité – jak pomoc psychologa, psychiatra, tak pastorační doprovázení duchovního nebo člena sboru. Cíl je vlastně stejný a rozhodně není potřeba vnímat se jako konkurenci. Smysluplný model spolupráce spočívá možná právě v tom, že si psycholog s doprovázejícím dokáží dobře vykolíkovat svoje sféry kompetencí a schopností. Myslím, že problém může nastávat právě když mají dojem, že stačí na víc, než v čem jsou ve skutečnosti vzdělaní a na co mají schopnosti. Vymezení sfér působnosti v dobrém slova smyslu je forma smysluplné spolupráce a myslím si, že to vlastně chce docela hodně pokory a sebereflexe uznat, kde ty hranice jsou. 

Která z tradičních sborových aktivit (bohoslužby, generační setkávání) v ČCE by mohla být pro člověka s duševním onemocněním dobře přístupná? Nebo jak by mohla vypadat, aby tomu tak bylo? Co může nabídnout společenství sboru? 

Jsem přesvědčená (a materiály, které jsem studovala, to potvrzují), že setkávání s vrstevníky, ať už to je v rámci sborového života nebo seniorátní mládeže, táborů apod., zkrátka v jakékoliv skupině, kde se mají vrstevníci možnost setkávat, je asi to nejcennější, co sbory můžou nabídnout dospívajícím s duševním onemocněním. Možnost sdílet své pocity, myšlenky a představy s vrstevníky, kteří zároveň dají znát, že do party zapadám, že o mě jeví zájem a záleží jim na mě, dokonce mi dávají možnost nějak se zapojit, tak ta je, myslím, nedocenitelná a nenahraditelná žádnou jinou formou kontaktu. Zároveň si ale myslím, že je v tom potřeba i velká citlivost. Někomu může pomoci pocit užitečnosti a zapojení ve sborovém společenství, někdo zas potřebuje ústraní a pocit splynutí s davem. 

Při práci s duševními obtížemi a v jejich uzdravování hraje důležitou roli i péče o emoce. Jak s nimi v našich sborech zacházíme? Je nějaký příklad špatné a dobré praxe? 

Mám dojem, že mladí lidé, se kterými se potkávám, jsou citlivější a možná emocionálnější, a že se to zákonitě propisuje i do jejich prožívání víry a vztahu k Bohu. A tak bych považovala za cenné, kdyby se to nějakým způsobem propisovalo i do života sborů. Třeba do bohoslužeb nebo do jiných forem setkávání, která se ve sborech konají. Přijde mi, že nástroje k tomu máme, že emoce zní v mnoha písních, ať už to jsou písně z Taizé, ze Svítá nebo žalmy, které jsou také prodchnuté emocemi. Dává mi smysl se s mladými a dospívajícími soustředit na takové formy spirituality a prožívání víry, které pomáhají jejich emoce reflektovat. 

Jak ty sama zpětně vnímáš u sebe a svých kolegů zkušenost s pandemií? Kdybys měla možnost v té době rozhodovat o strategiích řešení a udělat třeba něco jinak, co by to bylo? 

Teď se to snadno řekne a tehdy bych se to neodvážila říkat, ale jako obrovské ponaučení a zdvižený prst vnímám dalekosáhlé důsledky, které mělo právě dlouhé omezení setkávání. Pro zdravý vývoj dětí a dospívajících je setkávání ve skupinách vrstevníků velmi důležité. Právě dospívání je totiž hodně citlivé období, kdy se formuje identita a vztah k druhým i k sobě, a ty se budují základně v interakci s vrstevníky, v tom, jak se vzájemně učí a korigují. V důsledku omezení těchto kontaktů (ať už tehdy kvůli covidu nebo třeba dneska dobrovolně kvůli sociálním sítím) tohle není tak dobře možné.

Takže bys řekla, že duševní problémy souvisí hodně i se znejistěním identity? 

Myslím, že určitě. Deprese a úzkosti samozřejmě mají souvislost i s dědičnými předpoklady apod. ale zároveň má na jejich rozvoj obrovský vliv i prostředí, a to mohlo být tím spouštěcím faktorem právě v době covidu. Může to ale nastat i jindy, když podmínky pro rozvoj osobnosti nejsou dobré. 

K tomu mě napadá taková provokativní otázka. Z některých kruhů se občas ozývá, že tedy v církvi musíme mladým lidem jasně tu identitu (třeba vztahovou) ukázat, protože jsou jen zmatení vlivem „zkaženého“ prostředí. Když se nebude o jiné vztahové orientaci nebo genderové roli uvažovat, nebude problém. Co si o tom myslíš?

Myslím, že bychom takovým direktivním postojem jen vytvářeli prostředí, které by bylo podobně svazující a izolující jako třeba během té pandemie. Tyto představy pro dospívající vytváří nesvobodnou a omezující atmosféru, která v důsledku neumožňuje rozvíjet jejich identitu a osobnost svobodně a zdravě. 

Je něco, co bys ráda doplnila? 

Přála bych si, aby téma pastorace lidí s duševními obtížemi v církvi nezaniklo. Je důležité ho promýšlet a duševní onemocnění vnímat jako něco, co se dotýká všech oblastí lidského života a tím pádem ovlivňuje i duchovní prožívání. Byla by škoda, kdybychom ze strachu před nepříznivými čísly o duševním zdraví dospívajících od tématu nějak utíkali anebo ho zamlčovali. Je to velký problém, který ale jde lépe zvládat, když mu tu pozornost věnovat budeme. 

připravila Jana Hofmanová