Mám radost, že přivítáme první klienty

Tisíce hodin práce vedly od prvotního nápadu až po nynější významnou chvíli, kdy se slavnostně otvírá domov pro seniory ve Vendolí na Svitavsku. Půjde o první službu, kterou Diakonie provozuje v Pardubickém kraji. Idea moderního a vstřícného zařízení, které slouží nejen samotným seniorům, ale i jejich blízkým a rodinám, se zrodila ve sboru Českobratrské církve evangelické ve Svitavách. V čele od počátku stála úzká skupina členů sboru a mezi nimi i právnička Květa Kellerová. U příležitosti slavnostního otevření domova se spolu s ní ohlížíme za mnohaletým úsilím, které nyní dospělo až do bodu, kdy domov přivítá první klienty.

Nápad zbudovat domov se zrodil v prostředí svitavského evangelického sboru. Jak moc jste musela jeho členky a členy přesvědčovat, aby do tak dlouhodobého a nejistého podniku s vámi šli?

Od začátku nás v tom bylo několik, takže přesvědčování nebylo třeba. Myšlenka postavit malý domov pro seniory, který se pro ně stane důstojným domovem pro poslední etapu života, vzešla z našich návštěv přátel, kteří leželi v nemocnicích a na LDN odděleních. Kritizovali jsme úzké chodby, stísněné pokoje pro tři, čtyři i více ležících, špatný vzduch, málo světla. Shodovali jsme se v tom, že nám toto prostředí přijde nevhodné, neosobní, nedůstojné. S každou další návštěvou rostlo naše pohoršení. Pak jsme si uvědomili, že nemusíme zůstat jen u něj. Od toho má přece církev Diakonii, aby vytvářela takové zdravotní a sociální služby, které respektují důstojnost a potřeby každého člověka. Souběžně s tímto zjištěním náš spřátelený sbor v Nosislavi otvíral chráněné bydlení, které zbudoval ve spolupráci s Diakonií Brno. To nás inspirovalo. A začali jsme konat. Od začátku jsme byli skupina pěti, šesti lidí, kteří byli přesvědčení, že pustit se do stavby moderního domova pro seniory má smysl. A co bylo důležité, ostatní členové sboru nás v tom podporovali.

Jaké tři nejdůležitější milníky vidíte na cestě, kterou jste od počátku v roce 2018 ušli?

Prvním milníkem byla podpora našeho sboru ve Svitavách. Druhý milník vidím v podpoře od ústředí Diakonie. Třetím milníkem pak byla dotace od Ministerstva práce a sociálních věcí, bez které bychom nezačali stavět. S tou to bylo nejnapínavější. Věděli jsme, že ministerstvo chystá dotační výzvu. Všichni nám to potvrzovali. V ruce jsme drželi projekt se stavebním povolením. Čekali jsme pouze na přiznání dotace. Jenomže ministerstvo nezvládlo administraci výzvy dotáhnut do konce.

Peníze nasměrovalo do oblasti, která byla jednodušší na celkovou administraci: šlo o nákupy elektroaut do sociálních služeb. Takže naše spřátelené organizace na Svitavsku nakupovaly elektroauta v počtech, o kterých uznávaly, že jsou přestřelené, a my jsme se ocitli na mrtvém bodě. Nejprve mě přepadl pocit zmaru. Potom jsem dospěla k jistému smíření, že po mnoha letech intenzivní práce se možná zastavíme pod vrcholem, stavět nezačneme a projekt opustíme – a že to tak asi má být. Podle všeho to tak být ale nemělo. Další rok ministerstvo slibovanou dotační výzvu vyhlásilo, náš projekt uspěl, a nyní můžeme říct, že jsme v cíli první etapy – a vlastně na novém, daleko důležitějším startu. Domov ve Vendolí konečně začne sloužit klientům a jejich rodinám. Věřím, že kromě hezké moderní stavby poskytneme lidem dobrou péči, najdou u nás bezpečí a nový domov, ve kterém jim bude dobře.

Kdy přijmete první klienty?

V prosinci jsme uspořádali velikou akci nazvanou Dny pootevřených dveří. Přišlo tolik lidí, kolik jsme vůbec nečekali. Mezi nimi byli i žadatelé se svými rodinami. Prvních dvacet obyvatel, těch nejvíce sociálně potřebných, už máme vybraných. Domov máme rozdělený na dvě domácnosti. Každou tvoří deset jednolůžkových pokojů s vlastní koupelnou. Z pokojů se vchází do společného obývacího prostoru. Do první domácnosti nastoupí prvních deset obyvatel v únoru, do druhé domácnosti deset obyvatel v březnu. Rádi bychom, aby si zde obyvatelé zvykali postupně a byl čas se každému individuálně věnovat.

Vedoucí domova budete vy. Počítala jste s tím od začátku?

Když jsme žádali o podporu Diakonii, sešli jsme se s jejím vedením a oni nám jasně řekli, že projekt stavby se jim líbí a věří mu. Zároveň nám také řekli, že postavit domov je jedna věc, a zajistit jeho trvalý provoz tak, aby služby byly skutečně kvalitní a Diakonie se za ně mohla postavit, je věc druhá. Já od počátku chtěla v domově pracovat. Nečinilo mi tedy potíž vzít na sebe odpovědnost a zavázat se, že ho povedu. Ke svému původnímu právnímu vzdělání jsem si doplnila obor řízení sociálních a zdravotnických organizací. Když do něčeho dáváte veškerou energii, tak přece nemůžete odejít, když začíná ta hlavní práce, totiž péče o klienty. Moc se na ni těším.

Dovedete pojmenovat tři výrazné nové zkušenosti, které jste za dobu práce na domově ve Vendolí nabrala?

Jen tři? Když si vezmete, že na počátku jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme, tak jsme vlastně s každým krokem nabírali nové zkušenosti. Pořád jsme se učili! Jednání s úřady, se zástupci stavební firmy. Dozvěděla jsem se spoustu technických a stavebních informací. S těmi nám obrovsky pomáhal pan architekt Radim Oblouk. Celému projektu se velmi věnoval. Pracoval i nad rámec běžných úkolů architekta. Hodně problémů řešil za nás. Věděl, že do některých specifických úkolů nikdy nepronikneme. Zároveň tu možnost být u stavby od začátku do konce vnímám jako jedinečnou příležitost. Hodně věcí jsem se díky tomu naučila.

Také jsem se posunula ve schopnosti vzít na sebe zodpovědnost. Ze začátku to pro mě nebylo snadné. Měla jsem pocit, že o všem nás musí rozhodovat víc a snažila jsem se ujišťovat, že i ostatní s rozhodnutím souhlasí. To ale nešlo. Každý kontrolní den na stavbě znamenal několik rozhodnutí a na diskuzi s ostatními nebyl čas. Musíte rozhodnout tady a teď a převzít za své rozhodnutí zodpovědnost

Známe slavnou větu: „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Řekla jste si někdy vy sama: „Kdybych to byla bývala věděla, tak bych se do toho nikdy nepustila?“

Neřekla, nikdy. V úplných začátcích jsme se byli podívat v již zmiňované Nosislavi, kde místní sbor s Diakonií otevřel chráněné bydlení. Vyprávěli nám, jaké to bylo chráněné bydlení stavět. Tehdejší nosislavský farář Ondřej Macek nás upozornil, ať počítáme s tím, že stejně jako oni i my budeme strašně často na dně. Že nás čeká spousta probdělých nocí a hodně chvil vyčerpání, ale že nakonec nebudeme litovat. Bylo fajn hned na začátku vědět, že krize budou a nevyhneme se jim. I při tom největším tápání jsme ovšem vždy měli kolem sebe lidi, kteří nás podporovali. To dodá energii. Nesmím zapomenout ani na společenství dárců, kteří nás podpořili a stále podporují třeba i jen drobnými finančními částkami. Každá koruna se počítá. A kromě toho je pro nás vzkazem od dárce, že náš projekt má smysl. Díky široké podpoře jak z církve, tak z řad veřejnosti jsme měli zpětnou vazbu, že máme pokračovat. Mám radost, že v únoru přivítáme první klienty.

Adam Šůra