Mám rád biblické příběhy

Můžete se krátce představit? 

Jsem Husákovo dítě, ročník 1977, Pražák od narození, až teď posledních pět let jsem Kolíňák a myslím, že jsem si tady hezky zvykl. Po gymnáziu jsem dva roky studoval teologii, z které jsem odešel a vystudoval nakonec práva. K tomu jsem přidal nějaké profesní právní zkoušky v oblasti státní správy a samosprávy a nastoupil do úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zde pracuji už dvacátým rokem. Vedu oddělení rozhlasového vysílání, což obnáší udělování licencí, kontrolu vysílaného obsahu jak veřejnoprávního média, tak soukromých stanic. Kontrolujeme také reklamu a obchodní sdělení v intencích ochrany spotřebitele, vyváženost například při předvolebních kampaních a podobně. Je v tom trocha administrativy, trocha analytiky a v poslední době také rozhlasová digitalizace. To je v oblasti médií velký kus práce, na které se aktivně podílím. S manželkou Romanou, kolínskou farářkou, máme jednoho syna.

Jak se zrodil nápad, že se chcete teologicky vzdělávat, když jste s tím kdysi začal? 

K návratu k úvahám k teologii mě tak trochu motivovala moje žena farářka. Původně jsem jí nehodlal takzvaně lézt do zelí, ale postupně se ukázalo, že není tak špatné, když je nějaký náhradník v případě, že farářka onemocní, ztratí hlas nebo musí s dítětem do nemocnice. A druhým faktorem podle mě bylo, že od mých teologických studií uplynulo už mnoho let. Za tu dobu člověk tak nějak dozraje, na mnoho věcí získá jiný názor a uspořádá si nově své priority.

Kde jste absolvoval kurz pro vzdělávání laiků a jak dlouho trval?

Absolvoval jsem první běh, který probíhal ve spolupráci s teologickou fakultou. Nastupovali jsme v roce 2022 a loni, na jaře 2025 jsem měl ordinaci.

Kdy vás napadlo, že půjdete ke zkoušce, požádáte o ordinaci a stanete se výpomocným kazatelem?

Šel jsem do toho už s tím, že to dotáhnu, že se chci stát výpomocným kazatelem. Na kurzu jsme dostali výbornou motivaci a hodně nových a zajímavých informací. Doma jsme se ženou někdy mluvili o některých věcech a přicházely nové pohledy. Například pro ni byla zajímavá informace, jaká je dnes průměrná délka kázání. Doba je rychlá, všechno se zkracuje, i kázání. Ale obecně – vrátit se k teologickým tématům pro mě bylo hodně zajímavé. Z kurzu jsem byl nadšen, na každé nové setkání jsem se těšil a měl jsem radost i z praktických částí výuky. To byla hlavně příprava a provedení bohoslužeb pod vedením mentorů. Připravovali jsme už během kurzu čtvery bohoslužby a provedli je v různých sborech, s různou akustikou, různým důrazem a různými písněmi, jednou s přípravou večeře Páně. To bylo pro mě asi to nejcennější, že jsem před přípravou bohoslužeb ke zkoušce měl takovouto průpravu s mentorem v zádech. 

Co na to říkala manželka farářka, lidé ze sboru?

Žena mě hned od začátku velice podpořila. A lidi ze sboru taky, počítám do toho i to, že sbor účastníkům kurzu přispívá a doprovází je. Pro mě v tom byl i závazek, že si to nechci jen tak zkusit, ale že pak budu výpomocného kazatele opravdu dělat. Fajn bylo, že jsme jezdili na kurz spolu ještě s jedním presbyterem od nás ze sboru a podporovali jsme se vzájemně. Člověku by se třeba nechtělo v sobotu brzo ráno vstávat a jet do Prahy, ale s vědomím, že na něj někdo čeká na nádraží, zaklapne budík, vstane a jde.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Pro mě asi to sobotní ranní vstávání. V kurzu byla určitá povinná účast, já jsem z patnácti dnů absentoval jen jednou, takže jsem se v pohodě do limitu vešel. Někdy však docházelo k dobrodružným situacím. Například: v noci z pátka na sobotu odjela žena se synkem do nemocnice. Ráno, když mi zazvonil budík, mi žena volala, že si ho tam nechají a že s ním tam zůstává, a já ať jedu na kurz. Zpátky jsem v sobotu večer jel rovnou do nemocnice, vystřídal ženu a byl s klukem přes noc. A Romana jela honem domů a v neděli ráno měla bohoslužby. Takovéto časové komplikace asi byly to nejtěžší.

Jak často vedete bohoslužby?

Zhruba je to stále stejné – asi šestnáctkrát do roka, to je jednou, někdy dvakrát měsíčně. Když mám bohoslužby v Kolíně, někdy také jedu do kazatelské stanice. Teď o prázdninách se chystám na dvojboj Velenice – Poděbrady. Jak se sbory slučují a mění se organizace, je ideální, když mohu zastoupit faráře komplexně. Nemám řidičák, takže základním dopravním prostředkem je pro mě vlak. V Poděbradském seniorátě je fajn, že tu je hustá železniční síť a spousta sborů, myslím že devět, na trati. A pokud to nejde až na místo vlakem, někdo ze sboru mě vyzvedne a popoveze.

Co je na přípravě bohoslužeb nejnáročnější a co naopak radostné?

Nejvíc mě baví exegeze a nejtěžší je z množství informací, které člověk načerpá, pustit třeba devadesát procent pryč a soustředit se jenom na něco. Kázání není přednáška. Je potřeba si udělat osnovu a držet se jí, nevyužité informace mít buď jen vnitřně pro sebe, nebo si je schovat na jindy. Mám od profesorů z teologické fakulty dva mustry na přípravu, kterých se držím – jeden od Martina Prudkého a jeden od Jirky Mrázka. Ti nám doporučili určitý postup, který se snažím dodržovat. Teoreticky tedy můžu kázat na stejný text i víckrát, a pokaždé se zaměřit na něco jiného. Mám rád biblické příběhy a zajímají mě příběhy lidí, jejich radosti i starosti. Rád je sdílím s druhými, ať už s lidmi v okolí, ze sboru nebo kolegy v práci. Často zde nacházím motivy nebo náměty pro kázání.

Vyjádří vám někdo někdy vděčnost za vaši službu?

Mám dojem, že u nás v Poděbradském seniorátě i v těch několika sborech mimo něj, kde jsem byl, mají výpomocní kazatelé lepší pozici než faráři. Často s námi lidé mluví o tom, co je zaujalo, co je zarazilo nebo jak se jim to líbilo. Prostě máme zpětnou vazbu. A u farářů to často tak není, tam lidé službu berou jaksi víc automaticky a zpětnou vazbu moc neposkytují. Takže mám dojem, že jsme oproti farářům více hýčkaní.

Jaká byla největší výzva, kterou jste musel dosud jako kazatel překonat?

Když jsem měl za sebou pár prvních kázání a navštívil několik sborů, uvědomil jsem si, jak jsou ty sbory různé. Jak mají různá očekávání, jak různá je tam atmosféra. Když člověk káže v cizím sboru, samozřejmě tam ty lidi méně zná, nebo je nezná vůbec, a to je pak výzva skoro všechno. Zpívají se různé písně, někde i z jiných zpěvníků, někde lze zařadit náročnější písně, někde raději ne. Někde mají varhaníka, někde ne. Už jsem taky v jednom sboru doprovázel společný zpěv na ukulele. Z kurzu vím, že někteří kazatelé vozí s sebou na bohoslužby do malých sborů reproduktor a pouští z něj doprovody písní, aby podpořili společný zpěv. Ideální to není, ale je to způsob, jak hudbu do kostela dodat. Protože bez zpěvu by lidem zmizel prostor pro jejich vyjádření a spoluúčast. V otázce písní a doprovodu mi velice pomáhá žena, hudba je její velký koníček a dokáže mi poradit, jak zpěv uchopit.

Jak se potkává vaše role výpomocného kazatele s vaším občanským povoláním? Je to pomoc nebo spíš překážka?

Na jednu stranu se to moc nepotkává. Jsem v poradním odboru organizačním a právním synodní rady, tam se některé právní agendy sice překrývají, ale jen okrajově. Na druhou stranu mnozí z mých kolegů v práci, ačkoli to jsou právníci nebo analytici, studovali také religionistiku, takže témata náboženská nebo teologická pro ně nejsou úplně cizí. Neříkám, že jsou všichni věřící, ale někteří jsou, nebo jsou aspoň pokřtění, a ostatní mají docela povědomí. Jeden bývalý kolega byl dokonce také ordinovaný kazatel, i když jiné církve, takže pro ostatní to nebyla žádná novinka, když jsem se rozhodl pro něco podobného. Potěšilo mě, že na mou ordinaci přijela delegace mých kolegů z práce a velice mi fandí.

Jak vidíte své působení do budoucna?

Nerad si to přiznávám, ale musím se trochu ohlížet na zdraví. Nedávno mě na dva měsíce vyřadila ze života záda. Zjistil jsem, že i takové věci jako odpočinek a cvičení musí mít svůj čas v denním rozvrhu. Máme před sebou změnu seniorátů, mnohé sbory uvažují o slučování nebo nějakých změnách, tak uvidíme. Chtěl bych i nadále tak třetinu svých aktivit věnovat svému domovskému kolínskému sboru a zbylé dvě třetiny sborům v seniorátu nebo blízkém okolí. Tím, že žiju na faře a mám ženu farářku, dobře vím, že nejen neobsazené sbory potřebují faráře, ale občas i ty obsazené, když má farář dovolenou nebo hostuje jinde. Navíc střídání na kazatelně dělá občas dobře každému sboru. Takže když to shrnu – rád bych zachoval podobnou četnost vedení bohoslužeb jako dosud, ale vyšší už ne.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí o tom, že by se stali výpomocnými kazateli?

Doporučil bych jim, ať si zkontrolují diář a plány na nejbližší dva roky a jdou do toho. Soboty na kurzu je potřeba naplánovat a pak plně prožít. Ale stojí to za to. Kurz je opravdu hodnotný a nic člověku nenahradí osobní kontakt s vyučujícími i ostatními účastníky v kurzu. Otázky víry, výkladu textu nebo důrazů člověk zažije intenzivně s lidmi z různých sborů, různých povolání, kteří přišli z různých pohnutek, a to je zajímavé, pestré a obohacující. Člověk si to srovná v sobě a pro sebe a jde pak vybaven do služby druhým.

připravila Daniela Ženatá
foto: archiv respondenta