Rozhovor s fotbalistou Tomášem Holešem.
Tomáš Holeš je profesionální fotbalista. Pochází z Vysočiny. S fotbalem začínal v SK Polička, později se vypracoval přes prvoligový Hradec Králové a Jablonec až do SK Slavia Praha, jejímž je aktuálně kapitánem. Je také reprezentantem České republiky, český tým posílil např. na EURU 2020, v reprezentačním dresu by měl nastoupit i na letošním evropském mistrovství. Hlásí se k Evangelické církvi a za svoji víru se nestydí. V rozhovoru skromně nezmíní to, co každý o něm ví. Že navzdory skvělé kariéře v tvrdém sportovním světě zůstal slušným a férovým člověkem.
Kdy sis uvědomil, že se staneš profesionálním fotbalistou?
Naplno jsem si to uvědomil, když jsem v Hradci poprvé nakouknul do „áčka“. Bylo to v 17 letech, šel jsem na trénink a došlo mi, že už jsem blízko, abych si ligu zahrál a stal se profesionálem. Že se tím chci živit, jsem měl v sobě od začátku.
Kdo tě k fotbalu přivedl?
Fotbal hrál děda i taťka, jsme fotbalová rodina. Dovedl mě k němu taťka, i když mě do toho nijak netlačil. Od mala šel doma v televizi fotbal, u nás v Borovnici jsme si vždycky s bráchou na hřišti kopali. Jednou jeli kolem na kole trenéři z Poličky, všimli si mě a nabídli, abych přijel na trénink a tam začal hrát za žáky.
Kolikrát týdně jsi musel trénovat třeba v dorostu? A byla to řehole? Co tě nejvíc bavilo?
V 15 letech jsem byl v Hradci, v lize dorostu a trénovali jsme každý den, od pondělí do pátku. V sobotu jsme měli zápas a v neděli volno. Řehole to byla. Každý den po škole na trénink, už od dětství; někdy se mi nechtělo, musel jsem se přemlouvat. Přišel jsem ze školy v Jimramově, vzal věci, šel na autobus do Poličky a vrátil se večer v sedm. Často jsem jezdil na trénink i na kole, což mi určitě v mé fyzické kondici pomohlo. Sedm kilometrů tam, trénink, sedm kilometrů zpět. Řehole to byla, ale fotbal mě vždycky bavil, a proto jsem u toho zůstal.
Učil tě někdy někdo na fotbale dýchat a běhat?
Nikdo mě to neučil. V době, když jsem začínal, se neřešila spousta věcí tak jako dnes. Zpětně si říkám, že bych třeba předešel různým zraněním, kdybych věděl to co teď. V mém dětství se prostě běhalo, hrálo se, a nic víc.
Kteří trenéři pro tebe byli důležití a proč?
Těžká otázka, protože vlastně každý trenér mi vždycky něco dal. Ale jmenovitě pan Houska z Poličky, výborný trenér, myslím si, že trochu nadčasový; mládež jsme měli fakt dobrou a zvládali jsme porážet spoustu týmů. Ve Svitavách pan Anderle, v Hradci v dorostu trenér Mejstký, u kterého jsem začal pořádně hrát a stal se i kapitánem týmu, když se mi začalo dařit. Pak pan Pilný, Václav Kotal, pod kterým jsem začal hrát ligu, a hodně mně pomohl Petr Rada v Jablonci. To byl zlomový rok, kdy jsem začal hrát opravdu dobře a kdy si mě vyhlédla Slavia s trenéry Trpišovským a Houšteckým. Ti mi změnili kariéru, protože to, co zažívám nyní ve Slavii, jsem do té doby neznal. To, jak oni vidí fotbal a jak trénují, je pro mě něco, s čím jsem se nesetkal. To jsou nejlepší trenéři, jaké jsem potkal.
A který hráč byl pro tebe důležitý? Byl jsi od mala slávista?
Já jsem nikdy moc nějaký vzor neměl. Když začal hrát Cristiano Ronaldo v Manchesteru, hodně jsme se dívali na jeho videa, toho mám rád doteď. Slávista jsem nebyl, byl jsem baníkovec. Taťka pochází z Orlové, v regionu se samozřejmě fandí Baníku, tak jsem mu fandil i já.
Co tvůj nejkrásnější fotbalový zážitek?
Zážitků mám spousty, ale když jeden, tak to byl gól a celý zápas proti Holandsku na EURU, kde jsme postoupili do čtvrtfinále. Dal jsem gól a na druhý přihrál. Byl to emoční zápas s těžkým soupeřem na krásném stadionu. Přijelo spoustu lidí, bylo to po covidu, lidi měli chuť. Pamatuji si, že když jsem dal gól pod tribunou, kde jsme měli nejvíc diváků, ta euforie byla krásná. Je to zatím můj největší zážitek.
A co zranění?
Zraněný jsem bohužel byl, mám dvě operace, jednu kolene a loni jsem měl operaci šlachy u kotníku. Asi ve dvaceti jsem měl problém se zády, půl roku jsem nehrál. Těm zraněním asi šlo předejít. To je život, ale z každého zranění jsem se dostal a pokračuji dál.
Jak šel dohromady se zápasy nedělní kostel?
V Hradci to šlo; zápasy jsme hráli většinou v sobotu, v neděli jsem se do kostela dostal a chodil docela často. Rád jsem tam chodil, protože tam mají krásný kostel, byl tam i dobrý farář [Štěpán Brodský, pozn. red.]. V Jablonci to už bylo jenom zřídka, protože jsem dojížděl. A teď ve Slavii to nejde, hrajeme v neděli a scházíme se už ráno. Bohužel, do kostela se dostanu maximálně na vánoce. Je to časově náročné.
Vzpomínáš na svoji konfirmaci?
Konfirmaci si pamatuji, samozřejmě. Chodil jsem k panu faráři Tomáši Jirků do Jimramova; každý čtvrtek po škole, měli jsme hodinu konfirmační přípravu, samotnou konfirmaci si také pamatuji. Máme to i někde natočené, byl to hezký zážitek.
Je možné potkat na hřišti Pána Boha?
Mám to tak trochu jinde, ale zdá se mi, že kolikrát mi na hřišti někdo pomáhá. Nevím, jestli je to Pán Bůh, ale myslím si, že mám kolem sebe anděly. Už několikrát jsem se s tím prostě setkal, na hřišti se mi něco stalo, ani jsem vlastně nevěděl jak, ale vždy to většinou bylo v můj prospěch, takže určitě tam někdo se mnou je.
Pomohla ti někdy nějak „víra nebo náboženská výchova“ přímo na hřišti?
To úplně nevím, možná prostě mít v sobě takovou tu touhu nikdy se nevzdávat, což si myslím určitě do náboženské výchovy patří.
Co se děje v člověku, když má na noze gól a na proměnění zlomek vteřiny? Můžeš se ještě nějak víc soustředit, přemýšlet nebo je to jen návyk, reflex?
Když mám na noze gól nebo se objevím v nějaké šanci, většinou je to reflex. Je to něco, co je automatické, co mi tady trénujeme stokrát denně, aby ten jeden okamžik potom bez přemýšlení na hřišti vyšel. Ale někdy, když je času víc a člověk může přemýšlet, většinou to bývá horší. Hodně v tom hrají roli automatismy a návyky, které musíme získat na tréninku.
Vzpomínáš si na nejkrásnější gól, který jsi vstřelil?
Určitě vím, který to byl. Bylo to ještě v dresu Jablonce, dal jsem ho Slavii. Navedl jsem si to na prostředek, dal si to z pravé na levou a řekl si, že to prostě zkusím. Trefil jsem to krásně do šibenice takovou ranou, že ten gól, myslím, vyhrál i gól měsíce. Ještě mám doma nějakou cenu. Ten byl výstavní a kluci mi to pak dali sežrat.
Říkal jsem kolegyním v práci, aby si všimly tvých lýtek. Pracoval jsi nějak cíleně na svém těle, nebo jsi takto „narostl“?
Já jsem celý takový „osvalený“, je to hlavně genetika, po tátovi jsem takové tělo podědil. Ale od mala jsem dřel; u nás v Borovnici na Vysočině máme kopečky, vybíhal jsem je, takže moje lýtka tam dostala zabrat dost. Především je to ale tou genetikou. A vždycky jsem rád hodně cvičil v posilovně.
Jsi kliďas. Jak zvládáš nespravedlnost na hřišti? Jak od rozhodčích, jak od hráčů? Záludnost? Rozhodčí ji schválně nepískne, protihráč záměrně likviduje.
Nespravedlnost na hřišti nezvládám moc dobře. Jsem kliďas, ale nějaké rozhodnutí rozhodčího mě určitě dokáže naštvat, když je proti nám možná i záměrně, i když to tak třeba být nemusí. Nebo takové to nečestné chování hráčů, to se mi také nelíbí. To jsou špatné věci, co se bohužel dějí.
Jsi známý jako skutečný kapitán, autorita. Jak „týmového ducha“ v kabině probouzíš?
Vždycky se snažím pochválit kluky za každou maličkost a opakuji jim, ať si na hřišti věří a nebojí se hrát. To je nejdůležitější a samozřejmě se snažím jít příkladem svými výkony, abych tým strhnul, i když se třeba nedaří.
Jací jste byli vy jako kluci a jaké jsou dnešní děti? Vidíš nějaký rozdíl? Nemyslím ve Slavii, ale na rodné Vysočině?
Nevím jak u nás dnes na Vysočině, já tam nebývám, ale je jiná doba. Neměli jsme telefony, byli pořád venku, a to je základ sportu. Pořád jsme hráli fotbal, nohejbal, různé venkovní hry, na schovávanou, běhali jsme. Myslím, že dnešní děti takové hry jako na babu, na schovávanou už ani neznají a jsou spíš na you tube a podobně. Doba se změnila a je to těžké. Věřím, že u nás na Vysočině to je lepší než ve velkých městech, že tam děti chodí ven víc. Jsem rád, že jsem mohl na vesnici vyrůstat, že jsem mohl chodit ven, nemusel jsem se bát přijít v noci. Měl jsem dětství krásné, jsem rád, jaké to dřív bylo, a trochu se i obávám, jaké to bude, až vyrostou moje děti, protože doba jde rychle dopředu a mnoho věcí se mi nelíbí. Uvidíme, kam se to bude ubírat.
Co bys vzkázal (doporučil) evangelické mládeži pro jejich start do života, do sportu, na cestu víry?
Dětem bych vzkázal, aby se věnovaly sportu, aby byly venku, na počítači mohou být večer. To, co ve sportu získají jako malí, už v nich zůstane. Doufám také, že se budou držet víry, Boha, protože mají před sebou cestu a chtějí se něčím stát, i Bůh jim pomůže u toho zůstat. A vlastně, když jim bude nejhůř, vždycky mají na koho se obrátit, tak jako já jsem se obracel, když mi bylo nejhůř. Bůh jim vždycky pomůže. Přeju dětem, aby byly zdravé, aby sportovaly a držely se té cesty, kterou si třeba vysní. Když budou hodně chtít, hodně si to přát, věřím, že spoustě z nich se sny splní tak, jako se splnily mně.
Co je pro tebe v životě důležité? Nejdůležitější?
Samozřejmě zdraví, protože když vidím, kolik je teď nemocí…Zdraví moje, mojí rodiny, ta je pro mě také hodně důležitá, aby držela při sobě a aby si všichni pomáhali.
Jak moc se těšíš na EURO? Přeji, aby ses jej ve zdraví dočkal.
Na EURO se těším hodně, protože jsem odehrál celou kvalifikaci. Nevyvíjela se dobře, nebylo to tak jednoduché, jak si lidé mysleli, takže jsme si při ní prožili i svoje problémy a stálo to hodně úsilí. Jsem moc rád, že se nám podařilo postoupit. Máme hezkou skupinu, hraje se to v Německu na krásných stadionech, takže se těším moc a doufám, že budu zdráv, že budu u toho.
připravil Pavel Ruml
foto: Adéla Rozbořilová