Má to cenu

S Mikim Erdingerem (*1979) jsem se potkával snad již od 90. let v Ymce. Patřil tam k těm, kteří dokázali vymýšlet nové věci a zároveň měl „sitzflajš“ k tomu, aby věci dotahoval do konce. Stál u zrodu TenSingu, který ke křesťanské práci s mládeží přivedl řadu nových tváří. Po unikátně dlouhém studiu na ETF se stal farářem ve Sněžném, seniorátním farářem Horáckého seniorátu, pak působil jako celocírkevní farář pro české sbory na Ukrajině (Bohemka, Veselynivka) a nyní již 5. rokem působí v Třebechovicích pod Orebem.

Kdyby tě náhodou někdo neznal, co bys o sobě řekl?

Jsem farář, toho času v Třebechovicích pod Orebem. Jsem dlouholetý ymkař, to znamená aktivní člen YMCA v ČR, bývalý generální sekretář. Baví mě práce s mládeží, organizace kulturních a jiných akcí, rád se dozvídám nové věci. Mám manželku, syna a psa. Co bych tak ještě o sobě řekl… Jsem rád mezi lidmi, a kdyby nebylo Ymky, tak nejsem farář.

To se už hodně blížíme k tématu tohoto čísla Českého bratra, které se chce věnovat důležitosti společenství pro víru. Takže YMCA pro tebe byla křesťanským společenstvím?

YMCA pro mě byla a je společenství nebo spíš místo, kde se prolíná křesťanství různých denominací společně s mimokřesťanským prostředím. To propojení křesťanského, nekřesťanského a různě denominačního světa je dost unikátní. A skutečnost, že se různí lidé v Ymce potkávají, že se ptají, vzájemně zjišťují, co a jak, to bylo pro mě dost určující a nějak mě to nasměrovalo k touze o křesťanství víc vědět. Abych lidem mohl lépe na jejich otázky odpovídat, to byla moje motivace ke studiu teologie. Takže Ymku beru jako prostředí, které je křesťanské, ale natolik otevřené, že i ti, co křesťané nejsou, se tam cítí dobře a třeba je to ke křesťanství i nasměruje.

Co ty lidi spojuje?

Přátelství, aktivity, hodnoty. Dobré vztahy. Tady je asi nutno říct, že primárně je nespojuje křesťanství, ale snaha dělat něco smysluplného s lidmi, kteří „mi sedí“. Když je dobrá parta, jde to dobře. No a právě jde i o otevřenost, kdy nikdo nikoho do ničeho nenutí. Spíš nabízí. YMCA má heslo „Prostor pro tebe“ a jeho naplňování lidi přitahuje.

A má tedy YMCA právě skrze svou otevřenost i misijní rozměr?

Rozhodně. Znám lidi, kteří díky Ymce a účasti na jejích akcích uvěřili. Takže ano, YMCA má misijní rozměr, ale není nijak cílený a násilný. Nejsem zastánce toho, aby YMCA dělala misii přímou, ale připadá mi důležité, že dělá „misii životem“. A to mimochodem může dělat každý z nás. Pro křesťanství a jeho „PR“ děláme nejvíc, když neskrýváme, kdo a co je určující v mém životě. Když okolí ví, že jsem křesťan. A k tomu samozřejmě jednám tak, jak by křesťan měl. Ano, tak by měl konat každý člověk, ale u křesťanů se to nějak víc předpokládá. Být férový, nepodrážet, nelhat, nepodvádět… Když lidé ví, že se na nás dá spolehnout, že jsme kamarádi trošku se srdcem na dlani, že nám není láska k lidem cizí, tak s námi chtějí být. V tom je onen misijní potenciál. Být dobrý člověk a k tomu nemlčet o zdroji síly či motivace. A myslím si, že kombinace těchto dvou věcí je lepší než ona „přímá misie“. 

Přiznat se ke křesťanskému zdroji a snažit se být dobrý člověk pak může vést k tomu, že se lidé ptají a otvírá to cestu k rozhovorům – o křesťanství, o tom, co to je, co mi to dává. Je to vlastně ona otevřená brána ke Kristu.

YMCA je organizace specificky pro mladé. Dá se tento model použít i na jiné sborové aktivity?

Jsem přesvědčen, že dá. Vlastně mám dojem, že všechno, co dělám, ať už v Ymce, ve sboru, s mládeží, nebo nejenom s mládeží, dělám dost podobně. Myslím si, že důležitá je otevřenost, ale při zachování nějaké tradice. Nebýt uzavřen v „církevnickém modu“, ale jasně ukázat, že křesťanství své hranice má. Důležité je, aby se přicházející cítili dobře, i když jim prostředí nic neříká. To si nesu z Ymky a to se snažím předávat na setkáních seniorátních i sborových. Nezabředávat do církevních slov a pojmů. Nebát se vysvětlovat. Mluvit otevřeně. Já si vlastně často kladu otázku, co je to „křesťanská akce“. Co to ještě je, a co už ne. Kdy jsem věrný víře, a kdy už bych byl mimo. 

Takže co to je křesťanská akce?

Na to asi každý budeme mít trochu jinou odpověď, ale pro mě má mít tři aspekty: První – je na ní vidět, že jde o záležitost křesťanů. To znamená, že se koná v prostorách církve, na plakátech je logo církve. Zvací text je „podepsán“ farářem nebo sborem. Nebo se jinak otevřeně přiznáme, že akci organizujeme jako křesťané.

Druhým aspektem je, že v rámci té věci nějak zazní křesťanské slovo nebo jinak lidé poznají, že nejsou jen v klubu filatelistů či v kulturním domě. Řeknu příklad: Pořádáme na farní zahradě kulturní programy. Divadlo a koncert. Dvakrát do roka. A právě proto, že nejde jen o kulturu, mám na začátku úvodní slovo. Někdy mluvím o otevřenosti církve, jindy o kostele, někdy o Bibli. Prostě něco, aby to nebylo jen „vítáme vás na koncertě a dobře, že přijeli muzikanti“. Aby to mělo křesťanský přesah, protože nejsme jen v kulturním domě. A můžeme tento aspekt naplnit modlitbou před jídlem, večerním ztišením apod. 

A za třetí je důležité, aby bylo křesťanství vidět na jednání lidí, kteří to celé pořádají. Pokud budou křesťané známi tím, že je mezi nimi dobře, no tak to je nejlepší misijní věc. Takže: Jasné přiznání „my jsme křesťané“. Viditelné křesťanské znaky typu modlitba, farářovo slovo, požehnání na závěr apod. 

Máš nějaký dobrý příklad z praxe? 

Jasně. Akce, ze které mám dlouhodobě největší radost a energie z ní mi vydrží skoro celý rok. Spolu s týmem starší mládeže již 11 let připravujeme pobyt pro mládež na Blažkově pod názvem LESEM. LEtní SEtkání Mládeže. To je pro mě vždycky největší vzpruha. Sejde se ke čtyřiceti lidí ve věku 14 až 18 let, zejména evangelíci, ale tu a tam i lidé z necírkevního prostředí nebo z jiné církve. Na tom setkání je celý týden vidět, že je křesťanské. Lidi tam jsou spolu rádi, berou jeden druhého, jsou schopni mezi sebe přijmout i všelijak odlišné, jsou schopni spolupracovat, chtějí se bavit o víře, přemýšlejí o Bohu, o sobě, o vztazích… Do toho fyzicky náročné táborové úkoly typu „koulet osm kilometrů pneumatiku od traktoru s překonáváním řeky“ (tzv. „Camel Trophy“, pozn. red.) a vše zakončeno biblickým vysláním uprostřed lesa. LESEM je pro mě důkaz toho, že v naší církvi je stále docela silná skupina mládeže, která to s křesťanskou vírou a s přátelstvím myslí vážně. Hodně bývalých účastníků zůstává aktivních v našich seniorátních mládežích a podobně. Mám i zpětnou vazbu od současných vedoucích, jak pro ně v jejich dospívání mělo LESEM dobrý vliv na formování víry. Bylo to pro ně prostředí, kde si mohli srovnat v hlavě Pána Boha, vztah k němu, víru. 

Co to tam lidi prožili? Co je to ten prožitek, který bychom měli umět zprostředkovat, aby to takhle dopadlo?

(směje se) To kdybych věděl, tak budu mít před farou frontu. Zástup lidí, který to budu vyučovat a za mnou budou stát davy věřících… Já si myslím, že to je komplex prožitků a vědomí, že víra je něco homogenního se životem. Není to něco vedle; znamená to, že můžeš žít vírou a přitom normálním hezkým životem puberťáka, mladého, dospělého, stárnoucího. Myslím si, že kamarádit se s křesťanem, který to myslí vážně, je hrozně fajn. A to právě lze na oněch křesťanských akcích zažívat.

A také vidím jejich velký přínos ve vzájemné podpoře. Když je někdo ve sboru, kde jsou „dva neb tři“ a ve velké sborové místnosti na sebe s farářem smutně hledí, to té radosti a „vody živé“ moc neprýští. Ale když se prožije čas s ostatními, hned se nabývá nové síly a běží bez omdlení. Proto si myslím, že je hodně důležité na ty různé akce církve jezdit, ať už pro děti, mládež, seniory. Vzájemně se ukazujeme jeden druhému a vidíme, že je nás víc. A vidíme, že žitá víra a církev někam směřují. Že to stále „má cenu“, jak se říká. Že křesťanská víra tady je a žije a má nějakou budoucnost. 

Žít víru ve společenství. Navštěvovat setkání křesťanů, ideálně evangelická, to je povzbuzující a dává to smysl tomu ježíšovskému „dát napít vody živé“. Přiživí se tím, že víra patří do života, má smysl a nejsme v tom sami. 

připravil J. Pechar
foto: Benfoto, archiv LESEM