Liturgika po našem

Marek Lukášek pochází z pražského Karlína, ale od svých pěti let žil na Českolipsku, gymnázium navštěvoval v České Lípě. Maturoval v roce 1984, tedy ještě za tuhé normalizace; scházel se s disidenty, navštěvoval různé kostely, a to ovzduší mu bylo milé. Také ho už tenkrát „navštívila“ StB, bylo mu tedy jasné, že na vysokou školu, kterou by si přál, ho nevezmou. Tak šel rovnou k Vodohospodářským stavbám, takzvaně k lopatě. Následovaly pomocné práce ve Špindlerově Mlýně, včetně lyžařského vleku. Nakonec, v roce 1990, začal pracovat v České Lípě v knihkupectví, a to byl moment, kdy začal pomýšlet na studium. Přihlásil se na evangelickou teologii, studovat začal v říjnu roku 1992. Jako farář působil nejprve v České Lípě, angažoval se tam také v pomoci uprchlíkům v uprchlickém táboře ve Stráži pod Ralskem. Od roku 2008 pracuje jako nemocniční kaplan a od roku 2010 je farářem v Českém Brodě. Je ženatý, má dvě dospělé dcery. 

Jaké bylo pracovat s lopatou? To bylo prostředí, které jsi neznal, ne? 

Pravda je, že jsem tam byl takový exot, ale ti chlapi byli přátelští. Pořád pili rum a pivo a kouřili, měli jsme strašně zakouřenou maringotku. A já mezi nimi s Novým zákonem, dokonce jsem jim z něj předčítal. Oni mi říkali: „Ty to někam dotáhneš!“ Já jsem si ovšem říkal, že mě tak leda zavřou. Ale rád na to vzpomínám. 

Od lopaty ke studiu teologie, to je velký skok. 

To jistě, ale já jsem studoval dálkově, za studií jsem působil jako jáhen a pracoval jsem pořád v knihkupectví, potřebovali jsme nějaké peníze… Už jsme měli děti a má žena taky studovala, ona dělala dálkově pedagogiku. 

Jak to bylo s tím tvým kaplanstvím?

Začal jsem už v České Lípě, vlastně jsem tam tu službu zakládal. V Lípě je relativně velká moderní nemocnice, budovaná původně pro horníky z uranových dolů. S kaplanem to pochopitelně vypadalo nejdřív dost neprůchodně, ale nakonec se to prosadilo díky takové „pokrokové“ vrchní sestře. A teď v Brodě pokračuju, ale faráře dělám na plný úvazek, takže v nemocnici jsem jen jeden půlden v týdnu. Ale jdu tam, kdykoliv mi zavolají.

Tématem našeho hovoru má být liturgie. Je to jeden z důrazů nebo řekněme sloupů, které nás podpírají, to jsou ta čtyři kouzelná slova – koinónia, martyria, diakonia a leiturgia. Je některé přednější? Jakou pozici má mezi nimi liturgie? A jak vůbec ji definovat? Původně to byla prý služba obci? 

Ano, slovníky říkají „veřejná služba“. Je to celek, jehož díly patří k sobě, něco z toho vytahovat by nebylo správné. Ale mně se zdá, že liturgie je v naší církvi trochu „popelka“. Ne že by byla proklamovaně na posledním místě, ale nějak to není „téma“. Zkrátka se na ni, z historických důvodů, trochu zapomnělo.

Přitom Zdeněk Bonaventura Bouše, františkán, teolog a velký liturgista, v tomhle smyslu říkal – když si hospodyně pozve společnost na oběd, všechno hezky nachystá, a když hosté přijdou, podají si ruku, ona je pozve ke stolu, nabídne jim něco k pití, je v tom řád, mohlo by se říct i formalismus, ale má velký smysl. A když se tahle pravidla nedodrží, když někam přijdu a nemám si kam pověsit kabát, nic mi nenabídnou, bude to pak celé skřípat. Já chodím na návštěvy hodně, takže to znám. A vlastně se to týká i kostela. Když přijdu někam, kde to neznám, nevidím zpěvníky a nikdo mi nic neřekne? Nějaká ta úvodní věta, i když třeba formální, je důležitá. Souhrn nejen slov, ale i gest, symbolů – zapálí se svíčka, zazvoní zvon… A tohle všechno dohromady pak má význam, je v tom jistota. Ale přiznám se, že nějakou jednoduchou definici k té liturgii po ruce nemám. Jde o služby Boží, o jednotu symbolů, zpěvu a úkonů, které vyjadřují náš vztah k Bohu.

Je to služba obecně? Můžeme k tomu, paradoxně, přidat třeba i kávu po bohoslužbách?

Určitě. A sloužíme si navzájem. Já třeba vždycky před bohoslužbami posílám zprávu, prosbu – kdo si vezme čtení nebo modlitbu a pak píšu ještě znovu, že děkuju. A tuhle mi jeden bratr napsal – ne, já děkuju! Prostě souhra úkonů, které vytvářejí pocit jistoty. Liturgie je typická tím, že se ty věci opakují. V kostele se čte z Bible. Kdybych najednou řekl: „Ne, já vám dnes přečtu něco z Friedricha Engelse, že vám to nevadí?“ Tak to vadit bude. Což ovšem neznamená, že nemůže být nějaké překvapení. Nejsme roboti, co mají pořád všechno stejné. Vykročení z pořádku může zaujmout, jisté napětí mezi improvizací a řádem. Ale to „něco jinak“ je vřazeno do toho řádu. Bohoslužby jakožto chaos nejsou vůbec možné. I ta společenství, co o sobě tvrdí, že liturgii vůbec nemají, že jen improvizují, neříkají pravdu. Vždycky je něco na začátku, něco na konci; a všichni o tom vědí. 

Co slovo ritus? To tam patří, ne? 

Ano. Má své místo, čas, i barvu a vůni, světlo… Jako obrazné znamení. Zapálená svíce, i ten zvon, podání ruky. Obejmutí. U nás v Brodě se při pozdravení pokoje někteří obejmou, i políbí. Je to rituální znamení. I výběr písní je rituál. Třeba na Vánoce je dobře vybírat vánoční písně; samozřejmě může být výjimka. Vlastně celý náš svět je nějak ritualizovaný. Třeba řízení auta – to je velký rituál. Pustím si oblíbenou hudbu, dám si kafe, pak se mi dobře jede. 

V Českém Brodě jste provedli přestavbu kostela. To s liturgií souviselo?

Ano, bezesporu existuje i liturgie prostoru. Sakrální architektura ji bere v úvahu. Jsou kostely, kaple, které nám sedí, a některé ne. Když si můžeme dovolit ten luxus, že stavíme nový kostel nebo jej přestavujeme, když se dělá nově i interiér, tak se nad tím všichni hodně zamyslí. Je určitý kánon, jak evangelické kostely vypadají, něčeho se držíme a českobratrský evangelík ví, že nějak takhle by to mělo být. 

V Českém brodě je renesanční kostel z roku 1560, velmi si ho vážíme, a když jsem tam přišel, byl bíle vymalovaný, bez jakýchkoli ozdob, i bez nápisu. Já jsem měl pocit, že něco by to přece jen chtělo a mluvil jsem o tom s Barborou Veselou, evangeličkou a významnou výtvarnicí, a domluvili jsem se na takových postupných krocích, které se staly během 12 let; ovšem po více vášnivých debatách ve staršovstvu. 

Co přesněji se tam dělalo? 

Co se týče té liturgie, šlo i o malé prvky jako třeba liturgickou barvu ubrusu na stole Páně. To bylo mé přání, držet se obecně přijímaného kánonu pro období svátků, což je dohoda západních církví – na Vánoce, Velikonoce má mít ubrus bílou barvu. Zatímco advent má fialovou. To k liturgii jasně patří, tak proč vymýšlet něco jiného. Připadá mi, že právě v tom našem prázdném kostele je znamení barvy důležité, ta barva tam svítí! 

Nebo křtitelnice. U nás v kostele nikdy, po staletí, nebyla, což je samozřejmé, kostel byl vybudován jako hřbitovní kaple. Takže to jsme taky s Barborou domluvili, teď ji máme a je v ní pořád voda. Aby nám každou neděli připomínala – byl jsem pokřtěn. Proto je umístěna hned u vchodu do kostela, dokonce záměrně jakoby trochu překáží v cestě, musí se obejít. „Překročit Jordán.“ A co se týče lustru, podařilo se nakonec prosadit 12 světel ve tvaru kříže.

A děly se tam tedy i nějaké větší věci stavební? 

Nějaké hodně velké ne. Měnila se podlaha, teď je tam dlažba, která vypadá jako štípaný kámen; koberec jsme dali pryč. Barbora sama vymalovala celý kostel, to je její umělecké dílo. Ale pomáhali jí zedníci; a všechno museli schválit památkáři. Zajímavé to bylo s nápisem. Jistě že něco by tam být mělo, já jsem pro staršovstvo připravil takový soupis, a neprošel ani jeden návrh. Úplně každý navrhoval něco jiného. Tak jsme se nakonec dohodli na tom, že tam bude christogram a na tom se shodli všichni. Je to nápis, není to nápis? 

Ty patříš k hnutí Coena, k hnutí liturgické obnovy. Jak to vůbec vzniklo? 

Zrovna nedávno, loni v listopadu, byla v Pardubicích třídenní konference, hojně navštívená, slavili jsme 20 let. U toho vzniku v roce 2002 stálo několik studentů ETF, oni už mohli během studií dost jezdit do zahraničí, a tak viděli, že třeba v Německu nebo Anglii se liturgickou obnovou zabývají nesrovnatelně víc a už asi 40 let! Ve Velké Británii, ve Skandinávii dokonce už po první světové válce. A v naší části Evropy překvapivě po holocaustu. Začala se promýšlet spousta věcí, samozřejmě vztah k Židům, a začal se víc studovat Starý zákon. V tom smyslu, že například žalmy a další texty jsou texty liturgické. A pokud tedy my tak lpíme na Písmu a víme, že liturgii obsahují, co kdybychom začali poměřovat naše bohoslužby s těmi židovskými, ale i s raně křesťanskými vzory? V Novém zákoně velkou část epištol tvoří hymny, modlitby vzaté z liturgie prvních sborů. A tak hnutí liturgické obnovy říká – pojďme ke kořenům. K raně křesťanským vzorům. Velký vzmach byl v šedesátých letech, to se taky konal druhý vatikánský koncil, který znamenal obrovskou reformu mešní liturgie. Koncil sledovali samozřejmě evangeličtí teologové a nemohli na to nereagovat. Jenomže pak u nás přišla léta sedmdesátá, normalizace, a to byl konec. Ale na Západě ne. Tam vznikaly nejen nové zpěvníky, nejen nové bohoslužebné knihy, diskutovalo se i o barvách, o oblečení farářů a tak dále.
Naše liturgické sdružení Coena se zaměřuje na liturgickou obnovu církve, na studium literatury. S touhou prosvětlit tvář církve.

Dvacet let uplynulo, jak je to dnes? 

Lidé se trochu obměnili, já bych řekl, že to mladické nadšení, co bylo na začátku, je dávno pryč. Ale scházíme se, v praxi jednou, dvakrát ročně. Konají se přednášky, někdy pozveme hosta z jiné církve, slavíme večeři Páně, modlíme se a povídáme. Nebylo to ale vždycky tak snadné. Vždycky totiž platí, že takové hnutí narazí na konzervativní křídlo. Nové věci vadí… Musím říct, že někdy kolem roku 2005 to bylo dost ostré, v naší církvi vznikaly mezi faráři velké spory. Obnova narážela na odpor a nepochopení. Já to dnes i chápu, byli jsme leckdy moc radikální. 

V čem spočívá hlavní smysl hnutí? 

Dle mého snažit se ovlivňovat dění v církvích. Členy sdružení nejsou jen evangelíci, jsou tam starokatolíci, římští katolíci, bratři z luterské církve. Možná by to dnes nějakou injekci chtělo, ale teď to setkání v Pardubicích, to se opravdu povedlo, přišlo hodně lidí… 

Řekl bys nějaké příklady z praxe? 

Ideální je, když nás nějaký sbor pozve k debatě a my můžeme vysvětlit, oč nám jde. A oč nám jde? Zkoušet něco jinak. Jen pro příklad: Bude jiné pořadí písní. Nebo – proč má být večeře Páně jen jednou za měsíc? Proč není každou neděli? Proč tu nehoří svíčka? Já jsem se občas pokoušel něco u nás zavést, nosíval jsem bílý talár, a ne všichni z toho byli pochopitelně nadšeni.

A zvou vás opravdu? 

Někdy ano. Tedy v dobrém i ve zlém. Já bych dokonce řekl – to, co my jsme provedli, to byl vlastně takový coming out. Ta kolečka po naší církvi jsme udělali už víckrát, takže teď je spíš klid. 

Co konkrétně ve sdružení děláš ty? 

Má „chvíle slávy“ byla, když se začalo mluvit o zpovědi. Jsem člen poradního odboru liturgického, tam jsme k tomu pro faráře vytvořili i jisté dokumenty, jak by zpověď měla vypadat. A s tím jsem já pak jezdil po celé církvi, měl jsem k tomu přednášky. A musím říct, že lidi to zajímalo, dost se ptali. 

Představuješ si, že zpověď by se mohla u nás opravdu zavádět? 

Synodem už byla přijata. Poradní odbor liturgický to celé připravil už před mnoha lety a dokument k tomu byl do sborů rozeslán. Problém je v tom, že členové církve o tom nevědí, a nevědí to ani leckteří faráři. Mně vadí, když mluví náš farář třeba v televizi nebo na nějaké sociální síti, dostane tuhle otázku a řekne, že my evangelíci zpověď nemáme. To já vždycky nadskočím. Tak proč to ten synod schválil?! A pak se stane, že za mnou přijede nějaký evangelík, že by rád ke zpovědi, ale že u nich ve sboru to nejde. Jak to? Jistě že evangelík se nezačne zpovídat každý pátek, ale farář je přece od toho, aby toho kajícníka přijal! Měl by to umět, je to jeho povinnost. Ještě k tomu jedna důležitá věc, která se odehrává právě teď – tvoří se nová Agenda, bohoslužebná kniha, a tu právě připravuje náš poradní odbor. Téma zpovědi k liturgii patří a v Agendě se na ni určitě nezapomene.

Jaký je vlastně hlavní smysl Agendy?

Je to pro faráře, pro staršovstva taková učebnice, jak by mohly a měly vypadat bohoslužby. Na druhou stranu – v naší církvi je velká liturgická svoboda. Čili není to žádný předpis. 

Hodláš v Brodě zůstat až do konce? Až do odchodu do důchodu?

Sbor je to malý, takže otázka je, zda vydrží tlak personálního fondu. Ale mně je tam dobře. A pro liturgistu je to sbor snů. Nedovedu si představit, kam jinam bych s touhle svojí zálibou šel. Smlouvu mám do roku 2025, to ještě na důchod nebude. Tak uvidíme, co dál. Ale raději bych tu už zůstal.

připravila Jana Plíšková

foto: archiv Marka Lukáška