Liturgický rok křesťany spojuje a orientuje k ústředním obsahům víry

27. března 2023

(ČB 3/2023) Počítáme hodiny, sdílíme své kalendáře s druhými, abychom se dokázali potkat a mohli spolupracovat. Řídíme se ve svých plánech rytmem dne a střídáním měsíců. Orientujeme se podle významných událostí, které nás zasáhly. Žijeme v čase. I když někdy to vypadá, že většinu času čas nemáme.

Liturgický rok křesťany spojuje a orientuje k ústředním obsahům víry
27. března 2023 - Liturgický rok křesťany spojuje a orientuje k ústředním obsahům víry

Taky už se vám stalo, že jste neměli čas ani na jídlo? Povinnosti, nezbytnosti i množství zajímavých možností strhují naši pozornost. Hodinu po hodině, „rok za rokem roky, léta jdou…“ Zastaví nás až konec našeho pozemského putování? Nebo nějaká překážka?

Spiritualita v čase

V přítmí kostela sedí lidé nejrůznějšího věku. Zastavili se a naslouchají biblickému čtení. Nejprve příběhu o samém počátku, o stvoření světa. „Duch Boží se vznášel nad vodami. A tu Bůh řekl: ‚Buď světlo!‘ A bylo světlo.“ Venku je teď tma, ale v kostele je nejjasnějším světlem velikonoční svíce, která přirozeně přitahuje pozornost. Světlo je dar, který se slovy těžko popíše, ale kde je, tam proměňuje své prostředí. Při těchto bohoslužbách je to jasné.

Čtení pokračuje. Začínají se dít věci: Bůh volá Abrahama a Abraham odpovídá: „Tu jsem!“ Začíná cesta Božího volání a lidských odpovědí. A lidského volání a Božích odpovědí. To se zároveň děje i tady a teď. Po každém příběhu se lidé modlí, někdo zpívá žalm a shromáždění se společně připojuje antifonou. Zvládne to každý, nemusí mít brýle, ani umět číst. Nikdo nemá hlavu skloněnou nad zpěvníkem. Děti, které tu jsou se choulí u rodičů a poslouchají, jak příběh Božího jednání pokračuje. Do představ vstupuje obraz moře, které se rozestoupilo, aby Izraelci mohli utéct z Egypta.

EVANGELICKÝ LITURGICKÝ ROK (1)

Čas jako by se zastavil, ale večer postupuje. Celkem sedm starozákonních čtení se prostřídá se zpěvy žalmů. A pak přijde zlom. Chvíle, na kterou všichni čekají. Po posledním zpěvu a modlitbě začnou vyzvánět zvony, kostelem se rozlije rozsvícené světlo, prostírá se bílý ubrus, rozezní se varhany a shromáždění zpívá „Sláva na výsostech Bohu“. Čte se z Nového zákona, zvěstuje se Kristovo vzkříšení. Bude následovat křest a obnova křestního vyznání a taky večeře Páně. Jak jednal Bůh v dějinách svým Slovem a svým Duchem, jak jednal nad vodami a se svým lidem a v Kristu, tak jedná i s námi dnes. Člověk, který tu je, to vidí, slyší, vyznává, čerpá z toho.

Tak nějak může vypadat slavení velikonoční vigilie, jedné z nejkrásnějších křesťanských bohoslužeb. „V úsvitu ještě ztemnělé velikonoční neděle hrob životu je dán, když vyšel z něj náš Pán.“

Ve většině našich sborů se slaví spíše až nedělní ranní či dopolední bohoslužby, při nichž se scházíme jako obvykle už za světla; přicházíme jakoby k prázdnému hrobu a radujeme se z evangelia o vzkříšeném Pánu. Na všechna ta starozákonní čtení přitom nebývá čas. Dramaturgie velikonoční vigilie s nimi naopak pracuje, aby nás přímo vtáhla do toho, čemu se říká „dějiny spásy“. Zastavuje nás v našem běhu, rozšiřuje naši přítomnost pohledem na pestrost Boží péče o svět v jeho dějinách. Jako červená nit všech věků se připomíná Boží věrnost, která se potvrzuje Kristovým vzkříšením. Je to naše noc, a přitom je to noc vzkříšení. Je to naše svíce, a přitom je to světlo Kristovo. Je to voda, a přitom je to i moře; smrt byla přemožena. Je to prastará historie, a přitom platí právě dnes i pro nás.

Snad odjakživa lidé vycházeli při měření svého času z pozorování přírody a navykli si slavit svátky propojené s různými přírodními proměnami v ročních cyklech. Úzké sepětí s přírodou a odkázanost na ni k tomu přímo vybízí. V kultuře starozákonního Izraele i našich předků to nebylo jinak. A přece už ve Starém zákoně se dočteme, že Boží lid původně zřejmě různé zemědělské svátky naplňuje jinými významy a spojuje je s připomínáním Hospodinovy záchrany. Důležité příběhy o Božím jednání v dějinách Božího lidu jsou rozesety v průběhu roku tak, že vedle sedmého dne odpočinku se právě ony stávají jakousi osnovou společného času, orientací a oporou židovské identity.


Anketa: Jak ve sboru prožíváte liturgický rok?

Nedržím se sice perikop, ale adventní bohoslužby jsou celkem jasně zaměřeny k Vánocům. Postní období již není tak jednoznačné (některé roky jsou témata více postní, jiné méně) ale začátek půstu slavíme vždy. Adventní i postní období zahajujeme Svatou večeří Páně. Mezidobí nijak zvlášť neřešíme, čímž se vymyká. Celkově se svátkům věnujeme hlavně tématicky (v kázání, čtení, modlitbě, úvodu). Lehce si pohráváme i s liturgickými barvami na stole Páně.

Benjamin Kučera, Opatovice nad Labem 

Církevní rok je pevnou součástí bohoslužeb, pomáhá k tomu i nový zpěvník. Církevní rok je pro mne i mostem k veřejnosti – pořádám k němu přednášky ve školách. K dokonce k němu vzniklo i turné po Šluknovsku s názvem 54 týdnů dobrého roku (inspirace V. Preclíkem), kde se spisovatelem R. Skřivánkem vysvětlujeme souvislosti, překrývání magie, literatury a náboženství. 

Richard Vlasák, Rumburk a Varnsdorf

V postu slavíme večeři Páně v tichu. Na Velký pátek nehrají varhany, zpíváme bez doprovodu. V adventu na úvod bohoslužby zapalujeme s dětmi svíci, většinou s krátkým slovem vztaženým k jednomu z adventních témat nebo postav. Při díkčinění klasická výzdoba z darů země, někdy propojená s děkovnou a přímluvnou, resp. eucharistickou modlitbou. Na neděli křtu Páně tématizujeme křest ve slově dětem, někdy s modlitbou obnovy našeho křtu. Boží hody vánoční a velikonoční mívají Nicejsko-cařihradské vyznání víry, hudební hostinu, vysluhování večeře Páně ve velkém kruhu kolem kostela. Zvýraznění dalších nedělí vánočního a velikonočního času ale chybí. Na stole Páně letos zkoušíme mít pruh látky v liturgické barvě (zelená, fialová, bílá/zlatá, červená); cílem je zvýraznit období především pro děti, ale i pro nás. Důležité mi připadá propojení biblických textů, obrazů, výzev k různým liturgickým obdobím. Taky bych řekl, že nový zpěvník nabízí velké možnosti (zpěvy k různým obdobím), které zatím málo využíváme. 

Jiří Bureš, Boskovice

V adventu máme postavičkový betlém, adventní „kláda“ se svíčkami, s dětmi děláme výzdobu oken, pak i stromeček. Před velikonocemi vyrobíme s dětmi něco tematického, třeba Kristův hrob, symboly velikonoc na kamínkách, používám ty věci ke kázání.

Marie Jüptner Medková, Předhradí 

Snažím se to diferencovat alespoň z pozice sbormistra a varhaníka výběrem skladeb, stylem hraní apod. Někdy jdu trochu „proti proudu“ (pokud např. kazatel usoudí, že jeho výběr je důležitější než témata církevního roku). Jako kazatel sám zatím funguju spíš sporadicky a jako účastník jsem v prostředích, která příliš nediferencují (v ČCE je bohoslužba stále stejná a v ECAV v zásadě též – dominují slovenské bohoslužby v taláru a „kamži“, kde se „slávnostná glória“ vyzpěvuje i o adventě a postě a liturgickou dobu odhadneme jen podle jednoho slova v předzpěvu „Ó Ježiši“ nebo v lepším případě plátna na oltáři). 

Martin Gombiřík, Brno (Evangelická církev augsburského vyznání) 


 

Velikonoce – ústřední bod křesťanského kalendáře

Křesťané se svým kalendářem naložili obdobně. Orientací ve vnímání životního času se jim staly pravidelně připomínané příběhy jejich víry. V prvé řadě právě velikonoční událost Kristova vzkříšení, která se připomíná slavením bohoslužeb každou neděli, ale která také nově interpretuje dosavadní židovský svátek pesach. Otázka není, jestli je zrovna čas slavit (křesťanské) bohoslužby, je zkrátka důležité památku Kristova vzkříšení do centra svého času postavit. O to, ve kterém termínu by se přesně Velikonoce měly slavit, se zprvu dokonce vedl spor. Nakonec se prosadila praxe slavit je v neděli po prvním jarním úplňku a od 4. stol. se slavení rozšířilo nejprve na tři dny a poté na celý svatý týden od Květné neděle, kdy se připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma.

Velikonoční vigilie ztvárňuje zlom, jímž Kristovo vzkříšení pro křesťany je. Z noci ke světlu, od pokání k radosti. Tento zlom si ovšem člověk připomíná nejen jednu noc a v jedněch bohoslužbách, ale celý život. A právě systém liturgického roku, který strukturuje náš čas nejen podle pohybu nebeských těles a hodinových ručiček, ale především podle biblických příběhů a událostí spásy, k tomu může prakticky pomoci.

Paskal_2013_resize

Velikonočním svátkům předchází období 40 postních dnů. Začíná Popeleční středou a tradičně to byl čas závěrečných příprav ke křtům, které se o Velikonocích konaly, a čas pokání pro ty, kterým pokání bylo uloženo.

Velikonoční doba pak trvá od neděle vzkříšení Páně ještě 50 dní a vrcholí svátkem seslání Ducha svatého, který bývá rovněž křestním, nebo konfirmačním (biřmovacím) termínem a jemuž předchází svátek nanebevstoupení Páně. Po seslání Ducha svatého následuje neděle věnovaná svaté Trojici.

Kromě tohoto ústředního velikonočního okruhu byl liturgický kalendář doplněn ještě o svátky, které záměrně přeznačují původní pohanské slavnosti. Patrně nejznámějším příkladem této praxe jsou Vánoce v době zimního slunovratu. Ve 4. stol. se prosadila tradice slavit narození Páně 25. prosince a doba vánoční pak trvá do 6. ledna. Kromě Ježíšova narození v Betlémě se připomínají i biblické příběhy tomu blízké: Ježíšův křest, zázrak v Káně Galilejské, Zjevení Páně, vyjádřené příběhem o klanění mudrců od vchodu (Mt 2,1–12). Obdobně jako Velikonocům předchází i vánočním svátkům přípravné adventní období (původně také příprava před křty).

Tyto dva sváteční okruhy jsou základními ohnisky liturgického roku. Vedle toho se pak patrně od velmi raných křesťanských dob připomínaly také události a postavy, při nichž křesťané rozpoznávali působící Boží milost. Reformace se sice vymezila proti tomu, aby se v souvislosti s připomínáním těchto světců slavily bohoslužby, ale potvrdila, že mají být připomínáni jako příklady hodné následování.

Všechno má svůj čas

Systém liturgického roku křesťany jednak spojuje a jednak společně orientuje k ústředním obsahům víry, protože biblická čtení pro svátky jsou zkrátka dána tématem svátků. V mezidobí mezi svátky se pak připomínají další příběhy z evangelií, doplněné čtením z epištol a ze Starého zákona. V různých církevních tradicích vznikly různé lekcionáře, tj. rozpisy biblických čtení pro jednotlivé neděle. Ty se opakují např. v tříletých nebo čtyřletých cyklech, takže pravidelný účastník bohoslužeb postupně během této doby vyslechne významné oddíly (perikopy) ze všech evangelií.

Dsc_7206

Rozdílný charakter různých liturgických dob se promítá do celkového výrazu bohoslužeb. Všechno má svůj čas. V postních a adventních dnech se například vynechává chvalozpěv Gloria a omezuje se výzdoba. O to výrazněji pak znovu zazní o svátcích ve vyzdobeném kostele. Vyznění a proměny důrazů mohou být podtrženy i střídáním textilií (parament) v liturgických barvách, které se mírně liší v evangelické a v katolické tradici.

Do jaké míry se necháme systémem liturgického roku vést, záleží na nás. Je to ovšem léty prověřený, promyšlený a ochutnávaný recept, jak svůj život ve všech jeho proměnách mísit s kvalitní surovinou evangelia. A dobré recepty se v rodinách dědí.

Jana Hofmanová, mezititulky redakční

foto: Benfoto, wikipedia.cz

banner FR (2)