Lidé, tleskejte v dlaně (Ž 47,2)

Jsou to hudební instrukce, jak ten žalm zpívat. Především je určen pro Kórachovce. To vlastně nebyli tak úplně Izraelci, ale Edómci, potomci Jákobova bratra Ezaua. Nebyli to lidé s tradičním židovským rodokmenem, těmi byli Asafovci, kterým jsou také určeny některé žalmové zpěvy, ale zase jiné. Kórachovci byli lidé, kteří se dodatečně připojili ke společenství Božího lidu a rádi zpívali. Jejich úkolem bylo dělat v chrámě jakési vrátné, tzn. vítat nové lidi, otvírat jim dveře kostela a pouštět je dovnitř. Kraličtí překladatelé je nazývají synové Chóre. A k tomuto chrámovému chóru patřil ještě také nějaký sólista, přední zpěvák. Píseň je nazvána žalm, hebr. mizmór, což je odvozeno od slova, znamenajícího brnkání, hru na struny.

A teď, jak se ten žalm asi zpíval? To pochopitelně nevíme. Ale z textu lze leccos pochopit. Především je veselý. Objevují se v něm podle různých překladů výrazy jako tleskejte, plesejte, hlaholte, trubte, ať je to hodně nahlas, zpívejte to jako pokřik radosti. Dejte do toho hodně emocí! Jaký je obsah tohoto žalmu? Popravdě řečeno, text není moc nápaditý. 

Opakuje se tu „Zpívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy, zpívejte žalmy našemu Králi, zpívejte žalmy! Vždyť Bůh je Král nad celou zemí, zpívejte žalmy k poučení.“ Toho poučení tam také moc není, ale něco přece: „Hospodin, Nejvyšší, vzbuzuje bázeň, on je Král velký nad celou zemí.“ Z textu je patrné, že jde o oslavnou písničku, o chválu Hospodina. Badatelé se shodují, že se píseň zpívala při intronizační slavnosti, kde lid vyznával, že trůn, potažmo vláda, patří na prvním místě Pánu Bohu, a ne nějakému lidskému vladaři. 

Text ale nevypovídá jen o tom, kdo je Pán Bůh, že je to Král všech králů a že sedí na trůnu. Ta píseň hodně vypovídá i o autorovi, který ji složil. Je zřejmé, že skladatel je Pánem Bohem fascinován, že Boha obdivuje, je z něho nadšen. A chce, aby to tak prožívali všichni. „Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně.“ Zpěvák chce svým projevem strhnout ostatní k uctívání a vzývání Hospodina. Proto opakuje stále dokola: „Zpívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy.“ 

Pak je tam ještě taková skrytá značka v textu, nazývá se séla. Neví se úplně přesně, co znamenala, ale možná tam měl hudebník sólo, nějakou mezihru, nebo je to znaménko k opakování, taková repetice, nebo podle některých je to značka, že v tom místě se do písně vložila modlitba nebo má do sólového zpěvu vpadnou sbor.

A pak tam jsou ještě specifické pasáže: „Podrobí nám lidská společenství, národy k nohám nám složí. Vybral nám za náš dědičný podíl chloubu Jákoba, jehož si zamiloval.“ V době vzniku žalmu byl Izrael hrstečkou věřících, kolem nichž byly mocné národy, které uctívaly svá lokální božstva s omezeným dosahem působnosti. Dnes tato lokální božstva známe jen z vykopávek. Ale Hospodin je uctíván po celém světě všemi národy a lidskými společnostmi. To, o čem autor jen básnil, se skutečně naplnilo.

A to je vlastně poselství a dobrá zpráva tohoto žalmu: Všechny národy aplaudují Bohu, zpívají mu žalmy a někteří dokonce přitom tleskají v dlaně. Proč? Protože mají radost, že Hospodin není jen jakési lokální božstvo maličkého státu Izrael, ale že pod jeho dobrou vládu spadá celý svět.

Josef Hurta
foto: František Plzák