Léto, spiritualita a poustevna

Jsou tu domy různé. Vila po německém četníkovi. Nebo bývalé židovské domky na pozemcích konfiskované židovské synagogy. Nebo budova hostince a později MNV. Mluvila jsem o jejich využití dnes. O komunitním centru, zrekonstruovaném při první vlně evropských dotací. Nebo o sociálním bydlení pro propuštěného vězně, financovaném za podpory Vězeňské duchovenské péče z. s. Anebo teď o Zhořci, kde se dělávaly rodinné pobyty a tábory ještě za minulého režimu a kde posledních pět let každé léto pobývá mnoho evangelíků, ale i jiných návštěvníků. 

Zhořecký dům leží na kopci a na skále. Když jsme vrtali vodu, dostali jsme se bezmála 90 metrů hluboko. Všude je daleko a kdo přijede, ten zůstává. Dívá se do krajiny, ve které nic neruší. Poslouchá ticho, které nic neruší. Zajede do Lestkova na bohoslužby, když chce být laskavě a vřele rušen lidmi. Dělá si vlastní slavnosti a služby v prosvětlené modlitebně v domě na kopci, když chce být rušen tím, co se ozývá jenom v tichu. 

Kdosi mi na tom sousedském setkání odpověděl: 

„No jo, ale ty katolický baráky jsou aspoň hezký.“ 

Zasmáli jsme se. Klidně a smířeně, protože co je hezké, je konečně otázka vkusu. 

Ale co má cenu ve veřejném prostoru dělat, u toho se můžeme nějak potkat. 

A na Zhořci chci umožnit lidem se potkávat. Do našeho slovníku vstoupil pojem spiritualita. Se všemi výhradami, které k němu můžeme mít. Historicky odkazoval ke stylu duchovního života podle různých škol, často spojených s některým řeholním společenstvím (spiritualita karmelitánská, ignaciánská atd. – naposledy k vývoji Jiří Šamšula pro Protestant). V práci v necírkevním prostředí se ráda držím definice, že spiritualitou nazýváme složku osobnosti, která vnímá transcendenci, posvátno, přesahující rozměr existence, rozvíjí se ve vztahu k němu a různě tento vztah projevuje (Zdeněk Vojtíšek). 

Jako farářka přemýšlím o tom, co můžu pro lidi, se kterými se potkávám, udělat nezastupitelným způsobem právě já. Spoustu projektů realizujeme a podporujeme, protože jsou projevem naší víry. Ale specificky farářská zakázka pro mě je připomínat význam spirituální složky naší osobnosti, dávat jí možnost se projevit a pomáhat z ní růst všemu dobrému. Klást otázky po pra-zdroji tohoto lidského „citu“ (Friedrich Schleiermacher), sdílet, kde jej vidím já… 

Pro čtenáře církevního periodika to může znít primitivně. Ale jak samozřejmé to je, když se podíváme kolem sebe? Nejen do kostelní lavice, ale taky v kanceláři, autobuse, ve škole nebo v hospodě? Ale možná ještě víc, když se podíváme do sebe. Jak moc bychom sami potřebovali čas od času vstoupit do prostoru, ve kterém je právě tohle téma, ve kterém se po nás nechce nic jiného než poslouchat ticho a dát možnost tichému hlasu? 

Jít cestou spirituálních center, kde ticho doplňuje taky kvalitní a otevřená nabídka programů, kurzů a workshopů, to je můj šeptaný sen. Zatím rekonstruuju záchodky. Maslowova pyramida potřeb je neúprosná. Ale do domu, kterým šel čas a ve kterém taky zub času působil, vás tímto s radostí zvu.

Juliana Hamariová

foto: FS Zhořec