Les - zázrak života i smrti

Lesník – pastýř stromů 

Další, kdo je s našimi lesy úzce spjat, je lesník, který v lese hospodaří, a tím přímo ovlivňuje jeho podobu. Zájem lesníků se neorientoval pouze na produkční nebo ekologické stránky lesa, důležitá byla i estetika, to, jak les vypadá a jakým způsobem v něm hospodařit tak, aby vypadal co nejlépe. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na ochranu přírody, která je s lesy neodmyslitelně spjata, neboť všechny naše rezervace, národní parky i chráněné krajinné oblasti jsou z velké části tvořeny právě lesy. Na chráněných územích se v lesích hospodaří většinou jinak než v těch hospodářských, proto také mohou jinak vypadat. 

Možné střety v oblasti ochrany přírody a lesního hospodaření nejsou otázka posledních let (proslulé jsou stížnosti na neutěšený stav lesů a jejich plošnou devastaci průmyslem a ekologickými katastrofami od umělce a milovníka Šumavy Josefa Váchala v jeho monumentálním díle Šumava umírající a romantická z roku 1931). Z nedávné historie si asi každý vybaví hojně medializovaný spor o kácení v Národním parku Šumava kvůli kůrovcové kalamitě. Tak se do povědomí i širší veřejnosti dostala debata o tom, jakým způsobem by měly lesy vypadat a jak by se v nich mělo hospodařit, i když jde o nejpřísněji chráněná území, kde se čím dál více projevuje směřování ke konceptu divočiny a jeho udržení navzdory kalamitám, plošně zasahujícím lesní ekosystémy. Na příkladu Šumavy si můžeme ukázat problém, který se dá vztáhnout i na další lesy po celé České republice. 

Pohled do dřevních dob

Nejprve se musíme trochu podívat do lesní historie. Dobu, kdy naše země pokrývalo husté zalesnění, které bychom mohli nazývat pralesem, můžeme datovat někdy do doby 3000 let před naším letopočtem, neboť již zhruba kolem roku 1000 před naším letopočtem se začíná projevovat odlesňování. Masivní odlesňování postupuje rychlým tempem, proto již na konci 13. století jsou doloženy zprávy o nedostatku dřeva a roku 1350 je vydán Majestas Carolina, soubor středověkých právních pravidel, který mimo jiné upravoval vztah ke královským lesům a hospodaření v nich. Na Šumavě probíhala mohutná kolonizace, se kterou byly spojeny velmi významné zábory a likvidace lesních ploch. Velkou část dřeva spotřebovaly sklárny, dřevařský průmysl, uhlířství nebo rostoucí potřeba zemědělské půdy (žďáření). V rámci několika etap kolonizace se obyvatelé dostali během několika staletí až do nejvyšších horských partií. Lesnictví a systematické lesní hospodaření je na vzestupu teprve v 19. století. V reakci na ekologické katastrofy a alarmující stav lesních porostů začíná masivní osazování velkých prostor monokulturním způsobem, většinou smrkem, ale vysazují se i jiné dřeviny, jako například modřín (také se objevují požadavky na zvýšení podílu listnatých druhů stromů). 

Pahýly, hniloba, zmar. Ale uvnitř nový život

Smrk jakožto ekonomicky nejvýhodnější dřevina se tímto způsobem dostává ze svého přirozeného výskytu nad horní hranicí lesa prakticky do všech nadmořských výšek ve velkém množství. Smrkové porosty jsou nestabilní zejména v monokulturní podobě a pod tlakem klimatických změn nebo průmyslového znečištění mohou masivně hynout. Pokud se podíváme na hospodářský les, kde je maximální úsilí věnováno produkční a ekonomické funkci, pak orkán, kůrovcová kalamita nebo spad kyselých dešťů může způsobit hotovou katastrofu, která se většinou řeší holosečným způsobem a rychlým osazením nových stromů, aby se co nejvíc minimalizovaly ztráty. Bohužel, tento způsob je neefektivní, protože k situacím, kdy odumře široké pásmo celého lesního ekosystému naráz, bude docházet opakovaně. Ekosystém takového lesa je nestabilní a nemá šanci k přirozené obnově, musíme do něho neustále zasahovat. Proto v poslední době nastává tlak, aby se i v hospodářských lesích druhová skladba přiblížila přirozenému zastoupení dřevin a aby se zároveň volil režim přírodě blízkého hospodaření. Ve vyšších nadmořských výškách je možné ponechat horské smrčiny, ovšem musíme počítat s tím, že v rámci jejich přirozené obnovy v závislosti na přírodních podmínkách a klimatické změně se dané místo může obnovovat „po svém“, a tím pádem se lesní ekosystém může potýkat s přechodným „kalamitním stavem“ – než se přirozeně obnoví, může vypadat jako „mrtvý“ nebo „rozpadající“. Dokonce se v některých místech nemusí obnovit vůbec a zůstane holina, případně místo zarostlé roztroušenými pionýrskými dřevinami, jako je například bříza. Toto ovšem není problém v národním parku nebo chráněné oblasti, kde je v určitých zónách přísný režim ochrany, a tudíž nezáleží na ekonomické funkci lesa, ale ochraňujeme unikátní ekosystémy, které se můžou přeměňovat a reorganizovat samy. 

Mrtvý les nás děsí

S estetickou funkcí je to složitější, protože pohled na umírající les je pro mnoho návštěvníků šokující, dokud se jim nevysvětlí, že vznik nového lesa probíhá se zánikem toho starého zároveň a že stav, který momentálně vidí, je pouze dočasný. Ve skutečnosti totiž umírají pouze vzrostlé stromy, které tvoří nejviditelnější stromové patro (což pro nás běžně na první pohled symbolizuje celý les), jedná se pouze o náhradu umírajících stromů nově rostlými, jež dostaly omezením starého zalesnění šanci růst (dostatek živin, světla, prostoru apod.). Objevuje se nejen smrk, ale i další dřeviny. Můžeme být svědky bujného osídlení mladých stromků v hustých řadách po celé délce starých spadlých kmenů nebo můžeme sledovat, jak se původní, ježaté a zešedlé stromové patro stále ještě tyčí vzdorovitě vzhůru, zatímco pod ním již bují divoká houština nových stromků, které leckdy číhaly na příležitost vyrazit za světlem mnoho dlouhých let. 

Pokud budou návštěvníci poučeni, co se v lese děje, budou se rádi vracet sledovat, jak si nový život razí cestu vzhůru k nebi. 

Kristína Válová, mezititulky redakční
foto: Vojtěch Zikmund