Krize jako příležitost k růstu

27. prosince 2022

(ČB 12/2022) Než jsme se se Štěpánem Vymětalem setkali, dělal zrovna krátký rozhovor do televize o nedávných násilných událostech. V pátek 4. 11. 2022 byla v Pardubicích u školy nastražena výbušnina. Nálož policie zneškodnila, takže se zabránilo velké tragédii. Útočník, 19letý student, stihl zabít ve Vysokém Mýtě sekyrou jednoho náhodného kolemjdoucího.

Krize jako příležitost k růstu
27. prosince 2022 - Krize jako příležitost k růstu

Štěpán Vymětal je psycholog se zaměřením na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení. Zastupuje ČR ve Stálém výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu Evropské federace psychologických asociací, pracuje na odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra, působí jako soudní znalec v oboru forenzní psychologie, na katedře psychologie FF UK vyučuje předmět „Psychologie krizí a katastrof“.

Co je vaše profese? Čím se zabýváte?

Zaměřuji se na psychologii krizí, katastrof a traumatu od povodní v roce 2002, od té doby se tento obor v ČR dynamicky rozvíjí. Mám zkušenosti z tvorby systémů psychosociální pomoci, její koordinace u mimořádných událostí, mezinárodních projektů i přímé pomoci lidem zasaženým neštěstím. Jde o týmovou práci mnoha kolegů. Například po tsunami v jihovýchodní Asii (2004) jsme se věnovali podpoře českých turistů nebo jsme poskytovali psychosociální pomoc po teroristickém útoku v Egyptě (2005). Co se katastrof v ČR týče, nejvíce zkušeností máme u nás s povodněmi (1997, 2002, 2009, 2013).

Letos jsme pomáhali při požárech, hlavně v Českém Švýcarsku, loni po tornádu na Moravě. Z technických katastrof jsme se hodně naučili např. při pomoci lidem, zasaženým železniční nehodou u Studénky v r. 2008. V poslední době uplatňujeme aplikaci psychologie v krizovém řízení a strategické krizové komunikaci. To se týká činností od krize způsobené pandemií covid-19 a v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Jak je u nás organizována pomoc a psychologická podpora při neštěstích?

Systém České republiky je v Evropě unikátní, u policie je cca 100 uniformovaných psychologů, dále bylo vyškoleno několik stovek krizových interventů, u hasičů je 18 psychologů a vedle toho několik stovek hasičů, vyškolených v krizové intervenci. Dále jsou psychologové např. v armádě či u zdravotnických záchranných služeb. Velká výhoda je, že u nás existuje Integrovaný záchranný systém (IZS), na který máme zákon. To není jinde v Evropě či ve světě zdaleka samozřejmé. Psychosociální pomoc uniformovaných složek se zaměřuje na akutní fázi po neštěstí, pak nastává střednědobá fáze, pak dlouhodobé vyrovnávání s neštěstím. Kolegové od policie či hasičů po akutní fázi předávají lidi dál, do dalších pomáhajících organizací (např. Bílý kruh bezpečí, Charita či další neziskové organizace).

Většina lidí zvládne neštěstí sama, s pomocí své sociální sítě, rodiny, přátel, nepotřebují odbornou péči psychologa nebo psychiatra, ale některým je třeba tuto péči zprostředkovat. Slušné zacházení a informace však potřebují všichni zasažení. Je třeba si uvědomit, že nešťastná událost se týká mnoha lidí, nejen těch, kdo jsou v místě události v roli přeživších – mluvíme o okruzích zranitelnosti. Zasaženi mohou být nejen pozůstalí a přeživší, ale i jejich rodiny, kolegové, přátelé, místní komunita, škola, zasahující složky… Přes média je někdy zasažena i širší veřejnost. Na všechny okruhy je třeba s informacemi a podporou pamatovat.

Jaké rituály mohou lidem pomoci? Jak fungují, jak s nimi pracujete?

Rituály pomáhají neštěstí zvládat. Proto také spolupracujeme s církvemi, mezi vyškolenými krizovými interventy jsou i duchovní. Mají výhodu v tom, že můžou poskytnout „něco navíc“.

O jaké rituály například se jedná? Patří až do té „další fáze“, nebo probíhají přímo na místě neštěstí?

Rituály jsou důležité ihned na místě neštěstí, např. při identifikaci zemřelých, při setkání s pozůstalými. Např. zasahující pracovníci na místě u mrtvého mohou zapálit svíčku, umožnit modlitbu. Někdy se to dělá i v nemocnicích… Doprovázíme rodiny u obhlídky těla zemřelého či u pohřbu. Když je zde k dispozici duchovní, proces se může rodině i pracovníkům ulehčit.

Můžete uvést nějakou konkrétní situaci?

Železniční neštěstí ve Studénce. Ve vlaku jelo 400 lidí, 8 lidí zemřelo, 40 bylo vážně zraněno. Vyšetřování události trvalo dlouho, tlak na přeživší a pozůstalé byl velký, psychosociální podpory bylo potřeba hodně. Po třech měsících od nehody se dělalo ritualizované vzpomínkové setkání s ekumenickou bohoslužbou, samozřejmě pro ty, kdo chtěli. Zúčastnili se někteří pozůstalí, přeživší i ti, kdo tam zasahovali. Podobné připomenutí bylo i rok po nehodě, při dalších příležitostech, jako bylo odhalení pomníku na místě nehody. Na duchovní pomoc je třeba pamatovat. 

ŠV1

Účastnili se takového setkání i lidé, kteří byli v tom vlaku?

Ano, zúčastnili. Jiným příkladem byla např. nehoda letadla Air France v roce 2009, zmizelo v oceánu, na palubě byli lidé z celého světa. Byli tam také lidé blízcí ambasádám jiných států, sídlících v Praze. V Praze se tedy konala bohoslužba za oběti nehody. I když se to stalo nad Atlantikem a letadlo nebylo naše, týkalo se to i nás. To že se Praha vybrala jako místo pro tuto bohoslužbu, se ukázalo být nosné. Byly zde ty příslušné ambasády, přišlo hodně lidí. Ukázala se i osoba z ČR, která měla na tento let letenku, ale neletěla. Přišli také zástupci lidí z řad personálu různých leteckých společností. Je dobré, že se taková pietní připomínka koná, lidé, kteří mají takovou potřebu, se mohou zúčastnit. 

Máte ještě jiný příklad?

Duchovní potřeby měli lidé samozřejmě v době covidu a masového umírání s tím spojeného. Důležité pietní místo vzniklo tehdy v Praze na Staroměstském náměstí. Původně se jednalo o politický čin, ale lidé tam začali psát jména svých blízkých zemřelých, dávali tam květiny a svíčky. Bylo to období vrcholu pandemie, kdy se nemohli s umírajícími rozloučit v nemocnici. Ukázalo se, jak moc takové oficiální pietní místo chybělo, jako možnost pro rodiny se rozloučit. Nikde jinde v Evropě oficiální autority takovou věc neudělaly. Pietní místo na Staroměstském náměstí bylo první a vzniklo spontánně z potřeby pozůstalých. 

Nejde ale jen o duchovní potřeby. 

Samozřejmě jsou důležité i další oblasti. Podpora dobrých mezilidských vztahů, pozitivních emocí či tělesného zdraví. Například spánek a správná spánková hygiena. Kdy chodíme spát, jak dlouho spíme, roli hraje to, zda redukujeme modré světlo z mobilů a počítačů nějakou dobu před usnutím, protože i to narušuje spánek.  Pro lidi, kteří by se chtěli více dozvědět o tom, jak podporovat vlastní zvládání a psychickou odolnost doporučuji web www.opatruj.se.

Pomáhat druhému je dobré pro něho. Ale je to dobré i pro toho pomáhajícího?

Jistě, pomáháním druhému pomáhám i sobě. Mnoho příkladů se dá najít na pomoci Ukrajině, když začala válka. Aktivitou bojuji proti vlastní bezmoci, proti negativním emocím, proti pocitům viny. Také mi to pomáhá vyrovnat se s vinou „z přežití“, jde o iracionální pocit, že já žiju v bezpečí, zatímco sousedé umírají. Když pomáhám druhému, lépe situaci sám zvládám psychicky, emočně. Nepomáhám jen proto, že nám to předepisuje Bible, ale pomoc stabilizuje nás samotné. Nebo příklad ze začátku pandemie covidu: Přepadla nás úzkost, strach, lidé ale byli aktivní a tvořiví, začali pomáhat, zvládali tak lépe vlastní stres. Je dobré, když ti, co jsou zasaženi neštěstím (doporučuji nepoužívat slovo „oběť“ – to činí druhého pasivním a bezmocným), se nějak pomoci účastní. Příklad: Cestujícím u nehody, kteří nebyli zraněni, umožníme pomáhat, dáme jim nějakou práci. Řekneme: „Mluvte se zraněnými, držte infuzi, pomozte s rozdáváním jídla…“ Je to pro lidi lepší než slyšet od záchranářů: „Tady počkejte, my už se postaráme.“ Zkrátka – lépe zvládám stres, když mám na místě nějaký úkol, činnost, smysl.

Někdy mám pocit, že těch depresivních zpráv se na mě hrne moc. Nemám raději rádio nebo televizi vypnout? Někde jsem vás slyšela použít výraz „mediální detox“ – co to je?

Musíme sledovat svoji vlastní míru, když nás mediální zprávy stresují už moc. Je dobře se občas od zpráv odstřihnout, třeba na dovolené. Každý má ale hranici jinou. Pokud jsme v nepohodě, příliv negativních informací z médií omezíme. Například si naplánujeme: Zprávy budu sledovat jen dvakrát denně. Na začátku pandemie nás média informovala moc, příliv negativních sdělení byl neustálý, byli jsme přehlceni nejistotou, obavami a negativními informacemi. Příliv negativních informací je třeba regulovat. U sebe, a hlavně u svých dětí.

Jak je to s dětmi? Jak moc je vystavovat špatným zprávám?

Nedávno jsme dělali rozbor dětských válečných kreseb. České děti kreslily obsahem stejné obrázky jako děti ukrajinské, ty české odrážely trauma války podobně, nebo ještě více. Mohlo jít do značné míry o mediální odraz. Ukrajinské děti měly na obrázcích znázorněnu často také odolnost, válečné hrdiny, národní symboly, nebylo to u nich jen o válce.

Je důležité, jak a jak moc se o souvislostech války s dětmi bavíme, dopad válečného zpravodajství na dětskou psychiku je velký. Co pro děti vybereme z médií, je na nás. Moje odpovědnost jako rodiče je hlídat u svých dětí, aby nebyly negativním zprávám vystaveny neustále. Také je rozdíl, zda dítěti pustím zprávy, aby se samo dívalo, nebo o událostech s dítětem mluvím. Sleduji, jak reaguje, zklidňuji je svou přítomností. A samozřejmě záleží i na věku dítěte. Nebudeme dětem lhát, nebudeme jim zlo zamlčovat, ale budeme o tom mluvit přiměřeně věku.

Jak se chovat při nehodě? Co říct, co naopak určitě ne?

Nemáme falešně utěšovat, zamlčovat, neříkat „chápu, jak se cítíš“. Neříkat klišé jako „Boží mlýny melou, čas všechno zahojí, jste mladí, můžete mít další děti“ a podobně. Důležité pravidlo krizové komunikace: Když nemám co říct, je nejlepší mlčet. Když moc mluvíme, spíš nám ujede nějaká nevhodná věta. Nejlepší je nabídnout praktickou pomoc, naslouchat druhému, být nablízku. A nedramatizovat. Spíš se zeptat, jestli člověk potřebuje nějakou konkrétní pomoc – pohlídat psa, donést jídlo, dát napít, zjistit informace, třeba od policie, doprovodit, chovat se slušně… Odklonit lidi od vnímání scény neštěstí – odvést zasažené stranou od nehody, aby nebyli vystaveni dlouhému pohledu na trosky a následky apod. Neradit druhému, co bych na jeho místě dělal, nejsem na jeho místě, ale mohu doprovodit a naslouchat.

Děláte něco pro sebe, abyste vydržel?

Krizová práce mi vyhovuje, protože je rychlá. A také tu práci se zasaženými kombinuji s vyučováním, krizovým řízením, přípravou na mimořádné události, koordinací a diagnostikou. To mi pomáhá. Zásadní podporu mi přináší týmová spolupráce a kolegiální podpora. 

V tom, co se na nás valí jako negativní, se snažím vydloubnout něco nadějného. Co dává naději vám?

Vzájemná pomoc v populaci. Nyní i pomoc lidí Ukrajině. Ochota pomáhat je delší a vstřícnost Čechů větší, než jsme očekávali.
Zaplněný Václavák lidmi, kteří demonstrovali za demokracii (demonstrace „Česko proti strachu“ organizovaná Milionem chvilek 30. 10. 2022 – pozn. red.), to bylo velmi pozitivní i tím, že to bylo větší shromáždění než v pátek předtím. Duchovní věci dávají naději i interventům, zasahujícím. To, že se můžeme na sebe spolehnout. Vzájemná spolupráce. Že jsme to zvládli. I ten covid. Naše tvořivost. Inspirací jsou Ukrajinci, jak houževnatě dokážou zlu čelit.

Každá krize je příležitost k růstu, k posunu, není jen negativní. Např. oblasti zasažené povodní jsou pak na vyšším stupni, pokud jde o infrastrukturu a technický stav. I vztahy se někdy zlepší. Po nehodě ve Studénce jsem dělal výzkum dopadů a přínosů u policistů, hasičů i zdravotníků, kteří tam zasahovali. S odstupem času přínosy jednoznačně převažovaly. Po pěti letech od neštěstí byli na lepším místě, pozitivně laděni, hodně se naučili. Bylo vidět, že pomáhání mělo smysl i pro ně samotné. Není to tak u každého, pozůstalí potřebují samozřejmě víc času na zotavení než pomáhající. U některých časem nastává zklidnění, smíření i posttraumatický růst.

připravila Lenka Ridzoňová
foto: ARo