Kříž a vzkříšení patří k sobě

Není to ale „o nás bez nás“. Evangelijní „za nás“ je třeba chápat spíše jako „pro nás“ než „místo nás“. Velikonoční dění zahrnuje i naše životní příběhy. Vstupujeme do něj tím, že jeho obsah vztahujeme na sebe osobně, jako to činil apoštol Pavel: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,19–20).“ 

Nepřipadáme si ale při naslouchání pašijím a velikonočnímu evangeliu jako na horské dráze? Ježíš vítán v Jeruzalémě jako Král zástupy, které vzápětí volají „Ukřižuj!“. Ježíšova poslední večeře ve společenství lásky. Vzápětí opuštěnost a krutost Velkého pátku. A na Velikonoční neděli nečekaná radost vzkříšení? Tolik protikladů! Jak to skloubit? Zkušenost toho, že jsme jednou „nahoře“ a jindy „dole“, máme i z běžného života. A také tam se ptáme, zda to všechno nějak souvisí. Když se podíváme na Kristovo utrpení a oslavení, ponížení a povýšení očima Nového zákona, uvidíme mezi nimi napětí, ale také hlubokou jednotu. 

Protiklad i jeden celek

Ano, smrt a vzkříšení jsou protiklady. Tak to běžně prožíváme. A tak to najdeme i v Bibli. Apoštol Petr v den Letnic vyjadřuje ve zkratce Kristův příběh slovy: „…vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci (Sk 2,23–24).“ Lidské a Boží jednání je zde postaveno do protikladu. V pozadí se rýsuje starozákonní předobraz příběhu Josefova, který prvomučedník Štěpán ve své řeči před radou shrne: „Jákobovi synové žárlili na svého bratra Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, vysvobodil ho ze všech jeho útrap… (Sk 7,9–10).“ Vůči lidské zlobě se obrací vše přemáhající Boží „ale“. 

Velikonoce se však podle Písma učíme vidět také jako jeden celek. Apoštol Pavel napíše v jedné větě, že Ježíš „byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25)“, a podobně v nejstarší formuli víry vyjadřuje jádro evangelia tím, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem… (1K 15, 3–4)“. Velký pátek někdy v evangelické tradici působí jako hlavní svátek liturgického roku. Ale bez vzkříšení by nebylo na Kristově smrti co slavit, zbyly by jen oči pro pláč. Hlubokou souvislost velikonočních událostí nám odhaluje především evangelista Jan. Hodinu Ježíšovy smrti chápe jako hodinu oslavení, kříž jako žebřík do nebe, k Otci: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě (J 12,32).“ Nemluví zde o nanebevstoupení, ale vyvýšení na kříž. Ježíš ukřižovaný je ten, kdo nás táhne vzhůru. Kristus, který „se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“, je tím, kterého „Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (F 2,8–9). Což se zde nedovršuje to, co Ježíš kázal a žil, že totiž svou duši nalezne ten, kdo ji ztratí, a že království Boží patří chudým a plačícím?

Skrze kříž ke slávě

Ovšem stejný pohled, spojující kříž a prázdný hrob, nám Jan otevírá i z druhé strany, z perspektivy vzkříšení. Jako apoštol Tomáš ani my nechceme uvěřit jen tak lacině, že láska a život zvítězily nad smrtí a nenávistí. Což nás každý den nepřesvědčuje o opaku? Ale Kristus nás zve, abychom se přesvědčili o jeho vzkříšení tím, že se dotkneme jeho ran. I Vzkříšený má na těle rány, je to jeho legitimace a obrana proti falešným představám o spáse. Účast na novém životě pro nás v podmínkách tohoto světa ještě neznamená konec bolesti. Ježíš zatím definitivně neodstranil smrt, ačkoli ji už přemohl. Zbavil ji ale jejího ostnu, jejího prokletí, moci poslední instance. Víra proto nevede k zametání nepříjemných skutečností pod koberec a propadání falešnému optimismu, ale spíše k spolunesení břemen. Do velikonoční radosti vrůstáme postupně a vždy znovu, když nám Vzkříšený jako emauzským učedníkům ukazuje bolesti světa v jiné perspektivě, ve světle vzkříšení: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy (L 24, 26)?“ Je spíše úsměvem přes slzy: „…umíráme – a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme… (2K 6,9–10)“.

Na Kristův kříž si můžeme sáhnout. Dotýkáme se ho na mnoha místech našeho života a tohoto světa. Pro vzkříšení se nad něj nemáme povznést. V jedné křesťanské písni se zpívá: „Zvítězil nad křížem, kámen odvalil.“ Ale tak to není. Kristus nezvítězil nad křížem, ale skrze něj. Vzkříšení není zapomenutím, ale proměněním utrpení. Kristova živoucí přítomnost probleskuje skrze jeho rány. Evangelium o prázdném hrobě je neoddělitelné od slova o kříži. 

Setkáváme se s ním ve slyšitelné podobě zvěstování i ve viditelné podobě svátostí: ve křtu, v němž s Kristem umíráme a vstáváme k novému životu, i večeři Páně, v níž je přítomen jako živý ten, který se za nás zcela vydal. Pán byl oslaven a vyvýšen skrze utrpení a smrt. A my se učíme jít ve víře touto cestou za ním.

Karel Šimr
foto: Ben Skála, wikipedia.org