Kristus je má síla i spasení

Začne-li se mluvit o hříchu, vyznávání vin v bohoslužbách, kajícnosti a zpovědi, někdo si možná představí podroušenou náladu, skleslou postavu, posmutnělou tvář. My kazatelé a kazatelky tomu někdy přispíváme tím, jak se sami snažíme vyznání vin procítit, vystihnout konkrétní smutné a nezvládnuté situace, aby to bylo „opravdové“.

Upřímnost nade vše

Opravdovost je před Pánem Bohem potřeba. Ale zároveň přece „ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všecko“ (Ž 139, 4). Tak k čemu potom vyznávat své viny veřejně? A není to vlastně trochu jedno, když přece spaseni jsme skrze Kristovu smrt a vzkříšení? A když už vyznáváme, není potřeba s tím šetřit, vhodně to načasovat, třeba jen občas před večeří Páně, aby člověk opravdu upřímně litoval, aby to nebyla jen formalita?

Co se týká osobního zpovědního rozhovoru, může to tak být. Můžeme si vyhradit čas pro vlastní „zpytování srdce“ v dobách, které si určíme, nebo když k tomu vybízí třeba postní období. Můžeme se svěřit Bohu v tiché modlitbě, nebo vyznávat, čím jsme zatíženi, někomu z bratří a sester. Je to cesta a někomu na ní možná poslouží zpovědní nebo pastorační rozhovor, jinému třeba i psychoterapie, a určitě se to všechno může dobře potkat.

Vyznání vin v bohoslužbách je ale trochu jiný žánr. Možná pro někoho překvapivě: kající modlitby v bohoslužbách, vyznání vin hned v jejich úvodu anebo po kázání nejsou ani všelék, ani sebemrskačství a padnutí do vlastních stínů. Jsou to chvíle otevřenosti, čas pro jinou vděčnost, než jakou vyjadřujme v děkovné modlitbě; výraz pokorně nastavených prázdných rukou vůči Boží milosti, která se dala poznat v Kristově smrti a vzkříšení. Při bohoslužbě jsme se vším všudy, nezaslouženě, jako hříšníci a osloveni Božím pozváním, jeho evangeliem o Kristu Ježíši. Je to radost a my vyznáváme, že ji – že jeho – potřebujeme a toužíme po něm. 

Formulace vyznání vin mohou být stručné, obecnější; prostě vyjadřují naši situaci. Jako když se zdravíme se vzácným hostitelem, který nás pozval. Jako odpověď z jeho strany zaznívá (zpravidla biblické) slovo milosti, ujišťující a povzbudivé. 

Pokání jako návrat

Církev je společenstvím hříšníků. Ovšem hříšníků omilostněných, jimž je milost zvěstována a darována. Ta milost totiž závisí pouze na díle, životě, smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Nezasluhujeme si odpuštění tím, jak hluboce a procítěně se dokážeme naladit na lítost nad svými hříchy. Připomínáme si, že situace hříchu je smrtelně vážná, a necháváme si v ní zvěstovat evangelium o Boží moci, připouštíme si tu radost, že proměna je možná. „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ (sr. Mt 8, 8)

Sebemrskačstvím však není ani osobní zpověď, ač je tak někdy parodována v populární kultuře. Ve Starém zákoně je sice pokání doprovázeno různými fyzickými obřady (lidé přinášejí oběti, sypou si popel na hlavu, pláčou, trhají oděv, postí se, oblékají žíněná roucha), avšak i v těchto případech se jedná o projevy smutku, k nimž motivuje naděje, že Bůh na situaci hříchu nějak reaguje, že se pro člověka a lid angažuje a může situaci změnit, nově utvořit. 

Tak když lidé přicházejí k Janu Křtitelovi, vyznávají své hříchy, nikoli aby přišlo království Boží, ale protože království Boží je blízko a je tedy dobré se k němu orientovat. A v podobenstvích Lukášova evangelia (o ztracené ovci, minci, synu…) je pokání vyjádřeno jako návrat, z něhož je veliká radost. Povelikonoční církev má hlásat pokání a odpuštění; je to v podstatě jakási druhá strana evangelia (Sk 2,37–38).

Někdy je vyznání vin vnímáno výrazněji jen při večeři Páně. V bohoslužbách ale může být vyznání vin součástí první modlitby (podle reformované tradice), anebo ji vyznání vin může předcházet (po vzoru luterské tradice). Další možností je zařadit vyznání vin po kázání, jako odpověď na slyšené evangelium. Alespoň tak je to už v první učebnici liturgiky Josefa Smolíka a opakuje to i Agenda ČCE (1983): „V prosbě o odpuštění bereme vážně Boží milosrdenství a spasení v Ježíši Kristu, čímž se vzdává čest Božímu majestátu.“ Synod ČCE 2020 přijal vzorové bohoslužebné formuláře, které se k tomu přiklánějí a tento ráz každého nedělního slavení znovu připomínají.

Jana Hofmanová, mezititulky redakční
foto: Ben Skála