Křesťanství by z člověka mělo být cítit

Martin Balcar pochází z Prahy. Vystudoval sociální práci na Fakultě sociálních věd UK, už za studií se stal ředitelem české pobočky nadace Divoké husy, která je jednou z největších neziskových organizací v Nizozemí. Také jeho další profesní život se odehrával v neziskovém sektoru, jmenovitě v Lince bezpečí, v Diakonii ČCE a v Amnesty International. Jeho zatím posledním působištěm je Ústřední církevní kancelář ČCE (ÚCK), kterou vede. Sociální práci a pomoci druhým tak bez nadsázky věnoval celý svůj dosavadní život. Jak se do něj promítá víra? A měla by být vůbec na člověku vidět? I o tom jsme spolu mluvili v následujícím rozhovoru.

Jakou roli pro tebe v životě hraje tvoje evangelická identita? Vnímáš to jako určující součást svojí osobnosti?

Je to pro mě jedna z naprosto formativních a určujících věcí, a to v pozitivním i negativním slova smyslu.

V čem je to negativní?

Hodně často pracuju v kruzích, kde je vůči křesťanům apriorní nedůvěra. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale někteří pohlíží na křesťany jako na exoty. Musím se pak vyhraňovat, co nejsem, což pak vede ke zkratkám, třeba že jsme liberální církev, a tak podobně.

Je pro tebe důležité, aby tvoje křesťanská víra byla vidět navenek?

Já v tomhle budu heretik. Pro mě to není vlastně vůbec důležité. Razím teorii, že jediná možnost misie je mluvit s lidmi o tom, co je pro nás určující.  Pokud se nebudeme podle toho chovat, pak stejně nemá smysl o sobě něco tvrdit. Naopak jsem rád, když o tom lidi moc nemluví a když je to na nich prostě vidět.

Myslíš, že jsme jako církev dost slyšet? Měli bychom více vstupovat do veřejného dění?

Je to těžké, ale musíme si uvědomit vlastní menšinovost. Je nás v populaci půl procenta, ale přitom máme druhou největší neziskovou organizaci na sociální služby – Diakonii, máme osm škol, 240 kostelů a spoustu lidí ve veřejném prostoru.  Na to, jak jsme malí, jsme slyšet dost. Musíme si ale uvědomovat, že jsme jen to necelé procento, takže můžeme být jakýmsi kořením, ale těžko budeme hybatelem společnosti. 

Už v době svého vysokoškolského studia jsi vedl nadaci Divoké husy, která podporuje projekty v sociální a zdravotní oblasti. Jak ses k tomu dostal?

Úplně náhodně. Moje žena pracovala v Diakonii v jedné kanceláři s Evou Grollovou, která sháněla někoho do nově vznikající nadace Divoké husy. Manželka to zaslechla a zmínila se, že zrovna dokončuju studia sociální práce. Tak jsem se sešel s Evou Grollovou, následně i s Jiřím Štorkem, a v mých 22 letech mě přijali jako ředitele nadace. Vůbec jsem netušil, co mě čeká, ale bylo to úžasné.   

Pracoval jsi taky v Diakonii ČCE a v Amnesty International. Obě jsou to velké neziskové organizace. V čem se ta dvě prostředí nejvíc lišila?

Zásadní rozdíl je v tom, že Diakonie je duchovně založená, zatímco Amnesty International je založená na principu lidských práv. Přitom obě dvě zastávají velmi podobné hodnoty. Vede mě to pak k otázkám, do jaké míry potřebujeme Pána Boha k tomu, abychom mohli takové hodnoty zastávat.

Jak je vidět, máš za sebou dlouholetou zkušenost s prací v neziskovém sektoru. Řekl bys, že je to právě tvoje křesťanské přesvědčení, které tě vede tímto profesním směrem?

S nadsázkou bych řekl, že tím prvotním motivem bylo, když jsem se osmnácti letech rozhodl, že chci zachraňovat svět. Zároveň mě bavilo prostředí sociálně patologických jevů, to znamená skinheadi, anarchisti, fotbaloví násilníci, rvačky. Ne, že bych se toho sám účastnil, ale bavilo mě to zkoumat. Proto jsem šel studovat sociální práci. Chci pracovat s lidmi a pomáhat jim.

Společnost už je několik let polarizovaná. Jak se ty sám stavíš k lidem, kteří jsou příznivci politických reprezentantů, kteří jsou z tvého pohledu kontroverzní či nepřijatelní?

Mě tohle ve vztahu k lidem vůbec neovlivňuje. Mám přátele napříč politickým spektrem. Mě mnohem víc láká se s nimi bavit než se do nich pouštět. Jsem vlastně vděčný za to, že je znám. Sám se tím učím být empatický a naslouchat, snažit se porozumět tomu, co je trápí. Samozřejmě to neznamená, že s tím musím souhlasit, ale jsem schopen se nad politiku úplně povznést.

Jak tomu zabránit? Je to ještě vůbec možné? Nerozhádali jsme se natolik, že zasypat ty příkopy už nepůjde?

Zatím se o tom nemluví, jen kolem toho našlapujeme. Myslím, že je načase téma rozdělené církve otevřít. Začít hovořit o tom, kde jako církev chceme být. Já jako vedoucí tajemník chci, aby tady naše církev byla pro opravdu všechny a má v ní najít místo každý. Lidé by se v ní měli cítit doma. K menšinám bychom se měli chovat tak, abychom ani nemuseli zmiňovat, že jsou to menšiny. Aby se ti lidé v církvi necítili jako menšina. Myslím, že podobné je to i s tou politikou. Umět unést to, že bratr ze sboru volí někoho jiného než já, a nebýt z toho nervózní.

Různé politické názory leckdy štěpí i jednotlivé sbory. Je možné být bližním i někomu, o kom se třeba domnívám, že nebrání zlu?  

Pro mě osobně politické názory vůbec nemají co do činění s tím, jestli někdo je nebo není můj bližní. Hodně zásadní jsou v tomhle pro mě verše z jedné písně Sváti Karáska: „Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj, do toho Bohu ty nefušuj, my můžem třídit brambory, ale nás si po žních přebere Bůh.“ Já můžu pojmenovávat zlo, můžu říkat, co je špatně. Pokud zlu někdo naslouchá, beru to na vědomí, ale určitě nebudu soudit, kdo je nebo není bližní. 

Synodní rada počátkem ledna vydala prohlášení, ve kterém vyzvala církev k vzájemné diskuzi bez hrubostí a urážek. Vnímáš v církvi hrubnutí diskuze i ze svojí zkušenosti? A čím si to vysvětluješ?

My o tom hodně přemýšlíme. Je to citlivé téma. Zvlášť s růstem sociálních sítí se ukazuje, že i lidé, kteří se nikdy nevyjadřovali hrubě, najednou na sociálních sítích používají v diskuzích velmi hrubé způsoby. Já jsem si církevního prostředí vždycky vážil, vyrostl jsem na kurzech mládeže, kde se vždycky vedly diskuze. Často jsme se i hádali, ale vždycky to mělo kulturu. Byli jsme schopní se potom se společně pomodlit, zazpívat si a ostatní debaty dokončit třeba někde u kafe. Hlavně jsme ale naslouchali těm, kteří k tomu měli co říct. Diskuze na sociálních lidí mnohdy ovlivňují lidé, kteří nemají žádné zdroje, nikdy se tím tématem nezabývali.

Myslíš, že církev je tu i proto, aby společenskou diskuzi a nálady kultivovala, uklidňovala?

Zdá se mi, že rozšířený názor je, že když se ve společnosti něco nedaří, tak s tím mají něco udělat církve. Myslím, že je naopak důležité, aby církev dokázala říct, že něco neumí, že na to nemá odborníky. Každý člověk přece může smiřovat. Je to úkol každého z nás. Křesťanství by z člověka mělo být cítit v jeho práci v občanském životě. Církev se vždycky bude stavět za slabé a proti hrubosti, ale nebude nám na každé křižovatce říkat, kam máme odbočit. Jsem zastáncem toho, abychom měli sice jednotný směr, ale nepopisovali do detailů jednotlivé nástroje, protože tím sami sobě pomyslně utahujeme smyčku.  

Setkal ses s vyostřenou debatou i tváří v tvář?

Myslím, že ne. Já dokonce ani ve veřejném prostoru nemám pocit, že by lidi byli hrubší. Velká řada lidí si ale vůbec neuvědomuje, že když napíšou na sociální síť, že někdo je modrý nebo zelený, tak je to srovnatelné s tím, jako kdyby to řekli před celým náměstím nebo v kostele při ohláškách. Ten člověk tam přitom sedí a poslouchá, co o něm říkáte. Nevěřím, že by tohle někdo z nás udělal v reálném životě.

Názorové odlišnosti jsou hlavně mezi západem a východem, případně mezi městy a venkovem. Jsme ale jedna církev a měli bychom být schopni najít společnou řeč. Jak na to?

Myslím, že v mnoha věcech tu společnou řeč máme. Jde o to, jak se na to budeme dívat. Pokud budeme hledat společnou řeč v otázce, kdo koho volí, tak se nikdy neprotneme. Církev je tu od toho, aby byla jednotná v základních věroučných otázkách. Základními biblickými hodnotami, které nás můžou propojovat napříč spektrem, jsou láska, odpuštění a solidarita. To znamená, že se díváme na druhého jako na člověka a snažíme se být k němu otevření. Vím, že je to složité, ale tohle jsou věci, které nás mají spojovat.

Součástí církevního prostředí jsou i lidé, které bychom nejspíš označili za dezinformátory. Třeba ti, kteří otevřeně podporují (nebo relativizují) ruskou agresi na Ukrajině. Je vůbec možné s takovým člověkem přijímat z jednoho kalicha u večeře Páně a označovat ho za bratra/sestru?

Asi je třeba rozlišovat míru. Pro mě je směrodatná Všeobecná deklarace lidských práv a svobod. Pokud někdo hlásá nenávist, pohrdá lidmi a je vulgární, tak to není v pořádku. Ale když před večeří Páně říkám, že odpouštím, tak to znamená, že pak u přijímání už nebudu koukat, jestli ten, kdo vedle mě stojí, je dezinformátor, vrah nebo bratr. Dávám mu prostor a novou šanci. Když si vezmu, kolik odpuštění jsem sám dostal od Pána Boha, tak to, co já dávám druhým lidem, je jen kapička. Tím nechci relativizovat problém dezinformací. Myslím, že staršovstva by měla mít sílu napomínat a pojmenovat to, vést o tom s dotyčnými lidmi diskrétní rozhovor. Pokud je někdo dezinformátorem, který aktivně vystupuje a zároveň se hlásí k tomu, že je evangelík, je třeba se od něho jako církev jasně distancovat.

Sama si často musím ve svojí práci připomínat, že jsme církevní časopis a měli bychom tu být pro všechny. Snažím se vyvarovat pragocentrismu i příliš jednostranným názorům. Pozoruješ tohle riziko i ze svojí pozice?

Určitě to hrozí. Snažím se na nic si nehrát a všechny slabiny si pojmenovávat. Nikdy se mi nepoštěstilo žít mimo Prahu. Naštěstí mám díky ženě část rodiny na Vysočině. Mám v církvi spoustu přátel, i farářů, takže jsem s lidmi napříč Českem téměř v denním kontaktu, díky čemuž se o věcech dozvídám. Ty lidi poslouchám rád. Rád žiju v různosti a nebojím se jí. Hodně smutný jsem byl po prvním kole prezidentských voleb [2023] z hesla „Praha a láska zvítězí nad vsí a nenávistí“. Několika lidem jsem i psal, že je to strašné a naskakují na strategii snažící se rozdělit společnost. Taková rétorika vede tuhle zemi na scestí.

Někteří členové ČCE vedení církve ani ústřední kanceláři příliš nedůvěřují. Mají pocit, že nejsou na jedné lodi a že na ně v Praze nikdo nemyslí. Co dělat, abychom je ubezpečili, že o ně stojíme?

Jsme sice jedna církev, ale čím dál víc nabývám dojmu, že ve sborech sílí kongregační princip. Snažíme se, aby podpora myšlenky jednoty byla nejen ve vydávání publikací, ale také v pomoci se sháněním financí. Klíčovou roli pak církev jako celek má ve vzdělávání. Poměrně dost teď investujeme do nových kurzů pro laiky i faráře. Bez jednotné církve by nic takového nešlo. Je paradox, že právě v otázce fundraisingu nebo vzdělávání mají menší sbory větší příležitosti, protože velké sbory si o příspěvky nežádají. Já sám jsem velkým zastáncem jedné církve. Nemyslím to vůči svému strašnickému sboru zle, ale přiznám se, že kdyby to šlo, nejraději bych byl členem povšechného sboru. V mládí jsem byl každý týden v jiném sboru. Proto se cítím v mnoha různých sborech doma.

V roce 2021 ses stal vedoucím tajemníkem ÚCK. Co tě sem přivedlo a jakou jsi měl vizi?

Zavolal mi Jaromír Plíšek [bývalý vedoucí tajemník ÚCK, pozn. red.], že by potřeboval pomoct s komunikací, protože odchází Daniela Ženatá [bývalá vedoucí mediálního oddělení, pozn. red.]. Já jsem byl tehdy po odchodu z Amnesty a zkoušel jsem to v jiném oboru. Moc mě to ale neuspokojovalo, a když mi Jaromír zavolal, souhlasil jsem. Měl jsem radost, že můžu církvi věnovat nějaký čas, protože ji mám rád. Přicházel jsem na ÚCK s vizí, že bych rád, aby se v církvi dobře a efektivně komunikovalo. Taky jsem měl pocit, že po církvi se šíří spousta názorů na to, jak ÚCK pracuje, takže jsem chtěl napomoct jejímu zefektivnění. Ve svých předešlých zaměstnáních jsem zaváděl některé moderní metody, tak jsem si řekl, že bychom to mohli zkusit i v církvi.

Kromě toho zastáváš na ÚCK i pozici vedoucího komunikace. Staráš se tedy i o to, jak církev mluví a vypadá dovnitř i navenek. Není to trochu divné, dělat reklamu církvi?

Určitě by nefungovalo, kdybychom na ústředí vytvořili mluvící hlavu. Trend se změnil. Dnes fungují tzv. influenceři, tedy lidé, kteří mají vliv. Snahou mediálního oddělení je maximálně podporovat to, aby do médií chodili lidé z církve, kteří mají co říct, ať jsou to faráři a farářky nebo další zajímaví lidé. Do popředí nedáváme úředníky, ale ty, kteří svým životem a svojí vírou dokazují, že evangelium je živé. Obecně je naším úkolem kultivovat a zajistit interní komunikaci tak, aby všichni měli informace, které potřebují, a v externí komunikaci vytvářet prostředí, že církev je zajímavá a má co říct.

I v naší církvi sledujeme odliv členů, oslovit mladé je čím dál složitější, o misii nemluvě. V čem je podle tebe kámen úrazu? A co můžeme my sami udělat proto, aby církev více ožila?

Myslím, že je to hodně individuální. Když se vytvoří dobré zázemí, tak jednak unese mnohem víc, ale zároveň umí taky přitáhnout a absorbovat nové lidi. Myslím, že je třeba to pořád zkoušet, hledat nové způsoby a prostředky. Zdá se mi, že je hodně důležité, aby se sbory staly součástí komunity. Když už se na faře zatopí, tak by se tam celý týden mělo něco dít. Komunitní centrum na Smíchově je pro mě z hlediska využití prostoru zázrak. Tam, kde se společenství otevře, budou se lidé spíš připojovat.

Jaký narativ podle tebe naší církvi momentálně nejvíc škodí?

Že jsme exkluzivní církev. Že jsme jen pro někoho, třeba z hlediska politických názorů nebo intelektuální úrovně. 

Máš zkušenosti s deziluzí z církevního prostředí? Vidět církev z druhé strany, být terčem kritických, nebo nevděčných hlasů, to může člověkem otřást. Nejsi církevním prostředím zklamán?

Určitě ne. Oba moji rodiče vyrostli na farách, takže já jsem církevním prostředím protknutý. Příhod vděčnosti nebo nevděčnosti, vtipů a různých situací mám spoustu. Spíš jsem si uvědomil, že ústřední kancelář je „menší ministerstvo malého státu“, jak říkával Jarda Plíšek. Občas mě zamrzí, když se nepodaří něco komunikovat anebo se ozvou jízlivé hlasy, které jdou až příliš na dřeň. Snažím se na to ale pohlížet tak, že mi jde o to chránit církev, aby v ní nebujely nežádoucí věci. To vůbec neznamená, že budu chránit církev, když bude dělat něco špatně. Nebudu zametat problémy pod koberec.

Otevřela ti práce v církvi nějaký nový pohled na ni?

Myslím, že naše církev je mnohem schopnější, než si sama myslí. Třeba ve spojitosti s ukrajinskou krizí ukázaly desítky sborů neuvěřitelnou sílu a schopnost aktivizovat se. Církev nemá vůbec špatný zvuk u státních institucí a u dalších organizací. Myslím, že nám celkem sluší ta menšinovost. To není žádná z nouze ctnost. Kultivace menšinovosti je velmi silná. Umíme říct pravé slovo v pravý čas a nemáme potřebu pompéznosti.

Když se ohlédneš zpět do doby, kdy jsi na pozici vedoucího tajemníka nastupoval, a srovnáš ji se současnou situací – změnilo tě to? Co jsi za ty dva roky přehodnotil?

Trochu jsem se obával, že v té práci bude mnohem víc problematických věcí. Ale zjišťuju, že spousta – třeba i poměrně složitých – věcí v církvi běží více méně sama. Struktura církve je dobrá a funguje to. Víme, co dělat v jakékoliv situaci, máme na to nástroje. Někteří lidé se obávají digitalizace, ale podle mě je to krok správným směrem. Šetří nám obrovské množství peněz. Tím se nám daří zásadně zlevnit běžnou administrativu. Naopak má smysl investovat do lidí a do vzdělávání. To je klíč, kterým se řídíme.