Křesťanovy nové šaty

Jako ospravedlnění hříšníci ovšem žijeme v stále ještě nevykoupeném světě. I když jsme se stali dětmi nebeského Otce a svědky Kristovými, natrvalo imunními vůči hříšným pokušením nás to neučinilo. Hřích a ďábel, který nám jej našeptává, chtějí narušit náš vztah k Bohu nebo alespoň uškodit našim životům a vztahům. To je jeden z mnoha důvodů, proč naši víru nastálo prohlubovat a kultivovat.

Víra jako celoživotní putování 

Víra v Boha totiž není jako maturitní nebo vysokoškolský diplom. Takový diplom sice jako důležitý výsledek uzavře jednu životní kapitolu, ale pak jej už jednou provždy máme a stane se z něho hlavně lapač prachu. Křesťanská víra je mnohem více jako květina v květináči, která potřebuje pravidelnou péči – zalévat, hnojit, sem tam přesadit, přenést na světlejší nebo temnější místo… 

Zatímco ospravedlnění a odpuštění jsou Boží dary na přivítanou, kterým jen otevřeme své srdce a své ruce, celoživotní kultivace víry je oboustrannou spoluprací Pána Boha a nás samotných. Zde panuje tvůrčí a stálé napětí mezi oběma stranami vztahu obdobně jako v manželství či nejbližším přátelství: „Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.“ (F 2,13) „Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání…“ (2P 1,5)

Prohlubování víry? Napodobování Krista? Posvěcení?

Kultivace a péče o víru má v Novém zákoně několik základních jmen a metafor. Víru můžeme třeba prohlubovat: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ (Ko 2,7) Zdravý a zavlažovaný strom roste do výšky a šířky a zároveň zapouští své kořeny víc a víc do země. Obdobně má prospívat naše víra. Děje se tak např. díky vyučování a promýšlení víry nebo díky projevům vděčnosti, které k Pánu Bohu směřujeme.

Nejčastěji je tato cesta víry popisována jako napodobování Krista. Náš životní potenciál využijeme nejlépe, když se podle svých možností a charismat pokusíme Kristu připodobnit: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2K 3,18)

V křesťanské tradici se často používal pojem posvěcení. I ten má dobré novozákonní zakotvení. Máme se stávat podobnými svatému Bohu, na kterého jsme vsadili svůj život: „Svatí buďte jako já jsem svatý.“ (1P 1,16)

Svlékat hřích a oblékat nové lidství

Cesta prohlubování křesťanské spirituality má nastálo dva rozměry. To, co s Kristem neladí, především hřích, svlékám a odkládám. A něčemu jinému a novému svou mysl i své jednání otvírám. Oblékám to: „Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“ (Ef 4,22–24)

Jak se to dělá prakticky?

Farář Ondřej Macek, spoluautor modlitební knihy Vždyť se mnou jsi ty…, popisuje v jejím závěru přinejmenším 13 praktických nástrojů, jak „oblékat“ svou spiritualitu pro všední dny. Kromě těch základních způsobů (četba Bible, účast na bohoslužbách, osobní modlitba, křesťanské společenství…) bych rád zmínil ty, které v dnešním kontextu jako protestanté (staro)nově objevujeme: studium duchovní literatury, křesťanská meditace, poutnictví, osobní zpověď… 

Na každém z nás je, aby si některé formy prohlubování víry podle své osobnosti a podle svých možností osvojil jako každodenní či každotýdenní zvyk. Naše víra pak bude prospívat a přinášet hezké květy či plody. A stane se odolnější vůči pokušení zla a hříchu. 

Roman Mazur, farář z Prahy-Libně
foto: Ben Skála, Vojtěch Hlávka (Člověk a víra)