(ČB 5/2025) Největší svátky křesťanského roku byly v evangelických sborech po celém Česku pestrou mozaikou bohoslužeb, modliteb, setkávání, společenství stolu, výletů a společného prožívání a slavení radostné velikonoční zvěsti. Na mnoha místech se konaly bohoslužby, vysluhovala se večeře Páně, konaly se křty, konfirmace, ale také křížové cesty, noční vigilie, koncerty nebo programy pro děti. Stále více sborů se připojuje k tradici sederových večeří. Nabízíme malé ohlédnutí za letošními Velikonocemi pohledem některých sborů.
Na Zelený čtvrtek jsme měli „bohoslužby u stolu“ se čtením pašijí podle evangelisty Jana, což je vždy trochu obtížnější, protože místo slov ustanovení večeře Páně je tam text o umývání nohou. Letos jsme to vyřešili zpěvem písně 377 „V noci té, kdy náš Pán Ježíš zrazen byl“ (obsahující slova ustanovení), která zazněla hned po čtení o označení zrádce. Celou bohoslužbu jsme seděli u stolu, a to na památku toho, že to Pán Ježíš sloužil nám. Je to jedna z mých nejoblíbenějších bohoslužeb v roce. Na Velký pátek a na Velikonoční neděli se konaly „normální“ bohoslužby (ty druhé była obohaceny křtem dvou dospělých a obnovou křestních slibů).
Stejně jako loni Velikonoce měly i ekumenický nádech. V pátek jsme se zúčastnili ekumenické křížové cesty ulicemi Ostravy, kterou připravili naši katoličtí bratři. Já osobně jsem četla předem připravené zamyšlení a v jednom úseku cesty jsem nesla kříž.
Ewa Jelinek, farářka FS Ostrava
Velikonoční program v Boskovicích jsme zahájili už na Zelený čtvrtek odpoledne rodinným výletem do okolí Kunštátu na velikonoční stezce pro malé a velké. Putování s úkoly pro menší děti a zvědavé dospělé připravili konfirmandi a dorost.
V pátek se konala tradiční bohoslužba spojená se čtením pašijí. Tentokrát se četly pašije podle Matouše, zpěvy vybraných Bachových chorálů je doprovodil náš chrámový pěvecký sbor.
V posledních letech se součástí boskovického evangelického slavení Velikonoc stala i večerní vigilie na Bílou sobotu, kterou připravuje mládež. Po západu slunce jsme se sešli v parku za kostelem a postupně putovali se čtením Písma, se zpěvy písní a za svitu svící až do přední části kostelního interiéru ke společné obnově křtu či vyjádření touhy po něm a po Boží blízkosti.
V neděli Vzkříšení se konaly hojně navštívené bohoslužby ráno v kostele, děti měly místo nedělní školy speciální program v podobě hry v parku u kostela. Bohoslužby doprovodili hrou trubači Consonare. Odpoledne se konaly bohoslužby také v naší Sudické škole, která příležitostně stále slouží i ke sborovému setkávání, propojujícímu se s širší komunitou školy.
Prožili jsme společně požehnaný čas nad velikonoční zvěstí, v radosti z evangelia i ze společenství – nejen nejvěrnějšího jádra sboru, ale i vzdálenějších sester a bratří, přátel sboru i nově příchozích.
Tomáš Trumpeš, FS Boskovice
Už od roku 2007 slavíme v našem sboru v Praze-Kobylisích sederovou večeři. Patříme tak k prvním sborům, které tuto tradici zavedly. Prvotní kouzlo čehosi nového a nevyzkoušeného se sice vytratilo, ale zájem o společnou připomínku vyvedení Izraelců z Egypta, která nás spojuje s našimi židovskými sestrami a bratry, je stále velký. K hostině se pravidelně připojují i lidé, kteří nejsou členy sboru, ale tato tradice je jim blízká.
Naopak letos poprvé jsme si vyzkoušeli velikonoční divadlo. Uskutečnilo se na počátku velikonočního týdne, tedy na Květnou neděli. Herců a hereček bylo sice méně než při vánočním divadle, ale o to snadnější a méně stresující bylo secvičování. Hra z dílny Jiřího Hoblíka nás zavedla k Ježíšově hrobu, a tak nemohla chybět slavná píseň jiného člena našeho sboru, Miloše Rejchrta. Palmové ratolesti jsme zatím nerozdávali, ale naštěstí jednu palmu máme trvale v květináči přímo v kostele.
Ondřej Kolář, farář FS Praha-Kobylisy
Už nějakou dobu společně slavíme bohoslužby se sbory v okolí. Vedou k tomu praktické důvody, jako jsou poloviční úvazky kazatelů či lokální blízkost, ale stejně tak i nutnost hledět do budoucna: ve společenstvích, která občas připomínají skomírající skanzen, vytvářet radostná a živá shromáždění, do nichž se nemusíme stydět zvát i nově příchozí.
V Telecím a v Daňkovicích jsme si už druhý rok takto „rozdělili“ i Velikonoce: na Velký pátek jsme se všichni sešli v teleckém kostele, v neděli pak v sousední Borovnici, která je kazatelskou stanicí daňkovického sboru. Že jsme i o největších svátcích byli „doma ve svém“ jen jednou? A proč ne? Není lepší slavit společně v početném a pestrém společenství s pořádným zpěvem a důstojnou atmosférou, než se odděleně doslova pár kilometrů od sebe utěšovat, že jsme přece jen raději doma, kdyby náhodou přišel někdo, kdo stejně nepřijde?
Výsledek je fajn. V Telecím oba roky v pátek kolem sta lidí, v Borovnici v neděli jen o něco méně. Slovo a svátost, obecenství s lidmi, lidé všech generací včetně hromady dětí, společný zpěv i prostor pro pěvecké sbory. A méně frustrace z prázdných lavic. Zkuste to taky.
Pavel Hanych, farář FS Telecí
Vrcholem velikonočních akcí v Uherském Hradišti, k nimž patří poslední roky také čtvrteční sederová večeře a páteční pašije, byly letos dva nedělní křty. Pokřtěny byly dvě romské děti, čtyřletá Milagros a dvouletý Diego Gabriel. Vlastně si nepamatuji, že bych – ať už v Hradišti či ve Sněžném – byla svědkem křtu Romů. Vlastně jsem v těchto sborech nikdy žádného Roma v kostele nepotkala. No a teď jsem kmotrou romské holčičky.
„Myslím, že už to začíná působit,“ oznámila s vážnou tváří Elena, maminka Milagros a Gabriela, když jsem jejich pětičlennou rodinu vezla po společném obědě na faře k nim domů. Zdálo se jí, že děti nejsou tak divoké, jako byly včera. Podle ní to byl jasný následek křtu.
Je to jiné. Jiné prožívání zbožnosti. Trochu magické, trochu ovlivněné telenovelami. Ale současně plné důvěry. S tou důvěrou začala před rokem přicházet Elena na faru, když navštěvovala svého vážně nemocného muže ve zdejší nemocnici. Chodila k nám pro věci z potravinové banky. Se stejnou důvěrou nás pak požádala o pomoc s hledáním bytu, když se rozhodla zachránit své děti z nebezpečného ghetta na Ostravsku. A další důvěru a odhodlání prokázala, když zvládla přestěhovat rodinu i s věcmi vlakem do Hradiště (pět hodin cesty, čtyři přestupy, tři děti, dvě tašky a batoh). Od té doby chodí všichni k nám do kostela.
Jitka Voglová, pastorační pracovnice FS Uherské Hradiště
připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv sborů