Křest v dospělosti – jako přijatá odpovědnost

Adéla studovala informační technologie a angličtinu na pedagogické fakultě a následně pracovala jako IT odborník v korporátním prostředí. Dnes se ona živí jako fotografka (její práce najdete na: adelafialova.com). Někdy svou tvář schovává za objektivem, to když fotí v zákulisí divadelního festivalu, jindy sama do světel reflektorů vstupuje v divadelní roli. S citem pro krásu zaznamenává důležité životní chvíle; a váže také květiny. 

Adélo, k těmhle pestrým životním rolím patří od loňské velikonoční doby i to, že jsi křesťanka a členka sboru ČCE v Nymburce. Vzpomeneš si na svou první zkušenost s naší církví? Co ti utkvělo?

Byla jsem tehdy takový duchovní amatér, který na všechno přicházel sám skrze různé životní poznatky. Přestože jsem měla víru, prala jsem se se spoustou předsudků, které jsem měla vůči církvím. Ta první zkušenost byla ale taková, že všechny předsudky se velice rychle rozplynuly. A já byla najednou schopna svou víru a všechno s tím související nějak pojmenovat a uchopit. 

A co první zkušenost s bohoslužbami? Orientovala ses? Bylo něco, co tě překvapilo? 

Měla jsem velké štěstí v neštěstí. První bohoslužby jsem totiž mohla kvůli covidové době poslouchat online. Nemusela jsem tak být nervózní z neznámého prostředí a řešit, že vůbec nevím, co se kdy říká nebo neříká. Pokud jsem v danou chvíli něčemu nerozuměla, mohla jsem si o tom hned leccos najít na internetu. Myslím, že trvalo zhruba tři neděle, než jsem pochopila, co čekat. Nejvíce jsem ale byla hned napoprvé překvapena z kázání. Mylně jsem si myslela, že mi někdo bude diktovat, jak mám žít, co se smí, a co ne. Teď s odstupem času se sama sobě směju, jak moc jsem se pletla. Kázání krásně reflektovalo nějakou životní situaci, ke které se člověk mohl snadno vztáhnout. Co bylo ještě zajímavější, že dodávalo člověku tolik potřebnou naději. Zjišťovala jsem, že to, co řeším já, moji blízcí nebo celá společnost, jsou věci, které řešili lidé už dávno před námi, jen v jiném kontextu. Bylo to zvláštně ozdravující a povzbuzující. Najednou jsem si nedokázala představit lepší kotvu v týdnu než právě nedělní bohoslužby. 

Vzpomeneš si, kdy tě poprvé napadlo, že by ses chtěla dát pokřtít? Proč ti to začalo vrtat hlavou? 

Po tom, co jsem dokázala svou víru díky církvi pojmenovat a všechny věci, ke kterým jsem v průběhu života došla, mi začaly zapadat do hlubšího kontextu, mi to připadalo najednou jako samozřejmost. Křest jsem brala jako důležitý milník a zároveň i jako závazek. Podobně jako když ti dává větší smysl žít v manželství než „na hromádce“. Je to přijetí určité odpovědnosti a zároveň něco, o co se člověk může v různých chvílích opřít. 

Když ses začala zajímat o křesťanskou víru, bylo to pro tebe od začátku se směřováním ke křtu spojeno, nebo to spíš byla nejasná možnost, ke které tvé rozhodnutí postupně dozrálo?

Když jsem začala křesťanskou víru oťukávat, myšlenka křtu tam ještě úplně nebyla. Myslím, že jsem ani moc netušila, že je možné dát se pokřtít až v dospělosti. Úplně nepolíbená jakoukoliv církví jsem věděla jen o křtu dětí a brala jsem to tak, že jsem to prostě prošvihla. 

Pokud vím, tak ve svém nejbližším rodinném zázemí praktikující křesťany nemáš. Jak se ti vlastní rozhodnutí sdělovalo blízkým? Znala jsi někoho, kdo byl pokřtěn takhle v dospělosti, s kým jsi o tom mohla mluvit?

Moc si vážím toho, že mám rodinu, která mě vždy ve všem neskutečně podporovala. V rodině opravdu žádný praktikující křesťan není, ale byla jsem vychována v respektu k věřícím. Věděla jsem, že s tím mohu naprosto bez problému přijít. U manžela mám také obrovskou podporu a pochopení i přes to, že sám věřící není. Co se týče přátel, tam jsem byla už trochu za ufona. Měla jsem ale ohromné štěstí, když jsem se rozhodla ke křtu jít, protože stejný záměr se mnou sdílela ještě kamarádka, s kterou jsme prošly katechezí a měly jsme pak i společný křest v Nymburce. Jiná moje kamarádka se zhruba ve stejný čas rozhodla dát se pokřtít v katolické církvi. To jsme ale zjistily až když už jsme obě chodily na katecheze. Zdálo se mi totiž, že se o tom s kamarádkami vlastně moc nemluví a nechávala jsem si to spíš pro sebe. Navzájem jsme se potom hodně podporovaly. 

Od prvního nápadu ke křtu samotnému to chvilku trvá. V církvi se dbá na to, že vztahu víry se učíme, že je k tomu třeba i zkušenost a průprava, která ani křtem nekončí. Co pro tebe bylo v době katechumenátu (přípravy na křest) významné?

Celé to období bylo pro mě neskutečně obohacující. Každý den jsem se snažila něco pro svou přípravu udělat. Cestou do práce a z práce jsem četla knihy o víře, když jsem se šla proběhnout, nasadila jsem si sluchátka a poslouchala jsem zajímavé rozhovory s lidmi z různých církví. Pokud jsem něčemu nerozuměla, studovala jsem to do hloubky z různých zdrojů. Ráda na to období vzpomínám; křest a příprava ke křtu pro mne byly tehdy velká priorita a ostatní šlo stranou. 

Bylo i něco, s čím sis nevěděla rady, co bylo překážkou? Jak jsi se s tím srovnala? 

Tady se musím trochu pousmát, protože mě hned napadá, že nejhorší bylo odnaučit se říkat „ježiši“, dodnes s tím mám ještě trochu problém. Nicméně, abych zase najela na vážnější notu, hodně jsem bojovala s pohledem na víru, který má naše společnost. Měla jsem několik rozhovorů například s kolegy v práci, když jsem se snažila vyvrátit nějakou mylnou domněnku o tom, jak to v církvi chodí, a povětšinou jsem z toho nevycházela dobře. Zároveň, jak fotím svatby, občas si na předsvatební schůzce musím vyslechnout slova o potřebě církevního sňatku, ale bez respektu k víře. Když ti dva říkali, že „nejsou přece žádní fanatici“, ale chtějí mít hezký obřad v kostele, tak se to ve mě pralo, ale usmívala jsem se a raději mlčela. Hodně mě to ale odrazovalo, protože jsem věděla, že s tím budu muset takto bojovat třeba i celý život, budu muset pevně stát za svým rozhodnutím, těžce je obhajovat, a budu muset přijmout, že budu za divnou holku. Nakonec jsem si ale uvědomila, že tohle řeší spousta lidí a že je důležité jít dobrým příkladem. Teď jsem ráda, když můžu říct, že jsem křesťanka, a zároveň přitom bořit různé stereotypy.

Jakou roli v tvé přípravě hrály bohoslužby? 

Z bohoslužeb jsem si samozřejmě odnášela různé otazníky, které jsem mohla vyřešit v rámci katecheze. Ale musím zmínit jednu důležitou věc: Díky bohoslužbám jsem měla možnost lépe poznat lidi ze sboru a oni mě. Přece jen jsem tam přišla jako úplně cizí člověk a sotva jsem někoho znala. 

Co dalšího je pro tvou víru a život důležité? Co formuje tvoji spiritualitu (tj. vztah k sobě, k druhým a k Pánu Bohu)? Kde čerpáš? 

Čtu knihy o víře, poslouchám podcasty, zaměřené na křesťanství, mám s kým vše sdílet, účastním se sborových setkání. To nejdůležitější pro mou spiritualitu jsou ale ještě jiné věci: být sama sebou a být s Bohem. Ještě předtím, než jsem vkročila na cestu křesťanství, bylo pro mne důležité být nějakou chvíli odpojena od všech povinností, vnějších vlivů, cizích emocí a potřeb, názorů a očekávání. Často to vypadá tak, že si sbalím batoh a sama chodím po horách. Tam si plně uvědomuju Boží přítomnost, cítím vděčnost za každý nádech, tříbím si myšlenky s Boží pomocí. A pokud se dostanu do nějaké nekomfortní situace, učím se důvěře v Boha. Marek Orko Vácha to vystihl krásně v knize Modlitba argentinských nocí: „Teprve v naprosté samotě v horách poutník pochopí, co znamená, že v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, dýcháme jej, jsme v něm ponořeni a on si nás tvaruje tak jako prudká voda tělo pstruha, zde se člověk stává Božím obrazem, tvarovaný prostředím, oním milieu divin. Rybu tvaruje voda, tvar ptáků modeluje vzduch a člověka Bůh.“ 

Nikde jinde nejsem schopna tohle všechno tak silně prožít jako právě někde v horách nebo lesích. Vím, že až do konce života bude má víra plná otazníků nebo i omylů, že není možné dojít do stadia, kdy bych si řekla, že už všemu rozumím a všechno vím. Je to nekonečná cesta, která se mi celý život formuje díky různým životním situacím a prožitkům a díky lidem, kteří mi do života přicházejí nebo z něj i odcházejí. Ale rozhodně bych ráda tu cestu prohlubovala tímto způsobem dál.

Často jsem od lidí, kteří se snaží zorientovat ve víře a nechodí do kostela, slyšela, že nevědí jak se modlit. Jak jsi modlitbu objevovala ty? Máš pro to nějakou radu?

Kdysi mi kamarád říkal, že člověk přemýšlí buď ve slovech, nebo v obrazech. V tu chvíli jsem si uvědomila, že já jsem přesně ten typ, co přemýšlí v obrazech. Občas mám problém vyjádřit nějakou myšlenku, protože ji musím popsat a nemohu to předat třeba zrovna jako na fotografii. A tak když se modlím, taky to většinou není ve slovech. Nechávám vše plynout, otevírám srdce. Někdy mi stačí si někde venku sednout na lavičku nebo do trávy a zavřít oči. Po chvíli cítím, že i když nic v duchu ani nahlas neříkám, tak komunikuji. Abych ale přece jen našla i další způsoby modlitby a uměla to trochu víc uchopit, strávila jsem několik dní v Kolínském klášteře na kontemplativních exerciciích, zaměřených na meditaci a modlitbu, kde jsem se mimo jiné naučila základy ignaciánské modlitby examen. To mi hodně pomohlo a určitě bych to doporučila každému, kdo v tom trochu tápe. 

V souvislosti se křtem se v Bibli mluví o nové cestě nebo o obléknutí Krista, to jsou obrazy nového začátku. Jak to vnímáš ty? Jak se u tebe křesťanská identita propojila s tou dosavadní?

Velkou roli v tom sehrálo odpuštění, s kterým jsem dlouho předtím bojovala. Odpouštět druhým jsem uměla, neuměla jsem ale odpustit sama sobě. Najednou jsem vešla na cestu, kde jsem věděla, že je mi odpuštěno a že jsem milována. Tenhle čistý štít jsem si na tu novou cestu vzala jako velkou zodpovědnost, a od té doby, co mohu říct, že jsem křesťanka, tato zodpovědnost ovlivňuje mé úsudky a formuje mou osobnost. 

Když si vzpomeneš na křestní bohoslužby, co ti z toho obřadu utkvělo? Co pro tebe bylo důležité? 

Radost. Pamatuji si, že kázání se týkalo 1Pt 1,8 „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí.“ Ta radost v okamžiku křtu byla neopakovatelná a hodně silná. O to víc, že byla sdílena spolu s celým sborem. Ještě dlouho jsem z toho čerpala. Vnímala jsem to podobně silně jako vstup do manželství. 

Je nějaký způsob, jakým si křest aktivně připomínáš? 

Pokaždé když v přírodě vidím nějaký pramen, potok nebo řeku, nejde mi si na vlastní křest nevzpomenout. Mám nutkání ponořit do vody alespoň ruce. Smýt, co tam nepatří, poslat to po vodě a jít dál ničím neobtěžkána. Nedávno jsem si ale připomněla křest i trochu oficiálnější cestou v rámci velikonočních vigilií. I tenhle rozhovor mě na pár dní vrátil k mému křtu a jsem ráda, protože za pár dní to bude rok. Den vítězství (8. 5.) pro mě tehdy nabyl dalšího velkého významu. Zřejmě ho oslavím plaváním v jezeře. 

Od té doby už jsi viděla i jiné křty, máš srovnání a taky vzpomínky. Je to důležité? Když jsi svědkem křtu nebo připomínky křtu, rezonuje to u tebe nějak? 

Pokaždé když vidím křest dospělého, cítím velké dojetí a vděčnost, a to nejen kvůli sobě, ale i proto, že je úžasné vidět, jak se objevuje v lidech víra. Často z ničeho nic, často u lidí, u kterých bychom to nečekali. Pokaždé mě to fascinuje. Je to skvělé pozorovat, jak se víra tak silně a nečekaně vlije do srdcí. 

Křest je neopakovatelný, ale svátost, která nás k němu znovu vděčně vrací, je i večeře Páně. Sama jsem v patnácti letech při první večeři Páně měla dojem, že je to něco vážného a nevím, co dělat. Teď ji naopak vnímám jako úplně praktické a důležité ukotvení. Je něco, co se pro tebe takhle proměnilo? Co ti třeba nebylo blízké, ale teď k tomu už vztah máš? 

Už při poslouchání bohoslužeb z Brna jsem nerozuměla významu zpěvu. Upřímně mě to děsilo, možná i trochu otravovalo, protože zpěv zabírá značnou část bohoslužeb. Když jsem začala navštěvovat bohoslužby v Nymburce, moc jsem se zpěvu neúčastnila, protože jsem měla strach, že zpívám falešně a že tomu nedokážu dávat takový význam. Postupem času jsem ale začala přicházet na pozitivní efekt a je to jedna z věcí, na kterou se těším. Má to hloubku a sílu.

Když jsem se tě opatrně ptala, jestli bychom tenhle rozhovor mohly vést, říkala jsi, že když ses rozhodla dát pokřtít, měla jsi přání, aby to třeba někoho inspirovalo. Děje se to? 

Před rozhodnutím nechat se pokřtít, když jsem ještě trochu tápala, byla jsem vděčná za každého věřícího mladého člověka, který se nebál o své víře mluvit. Byla bych ráda, kdyby i třeba jeden jediný člověk si tento rozhovor rád přečetl a našel odhodlání se nechat pokřtít nebo jakkoliv jinak upevnit svou víru. Takto to totiž vnímám i já – samotný křest k tomuto upevnění vede a může sloužit jako inspirace pro různé životní situace. A někdy k velkým věcem potřebujeme někoho potkat nebo si něco přečíst či poslechnout v ten správný čas.

připravila Jana Hofmanová