Křest, jóga, bungee-jumping: hledáme rituály a sami sebe

Pojďme se na rituály podívat pozorněji a s pomocí antropologie: slovo rituál tak bude zahrnovat o něco širší významy než ty, které jsou běžné v evropské náboženské tradici. Pro začátek řekněme, že rituál je veřejně sdíleným prožitkem důležitých zpráv o světě, vzájemných vztahů, uznávaných pravidel. Je výjimečným momentem, ve kterém se mohou spojit zdánlivě nesourodé protiklady: duše a tělo patří k sobě; něco umírá, aby mohlo vzniknout něco nového; uvnitř pevně stanovených kroků a pohybů se objevuje prostor pro improvizaci; starodávné velké symboly se dotýkají našich „dnešních“ zkušeností. V sekularizovaném, rychlém světě probleskávají neracionální, citové a duchovní aspekty našich životů – a teprve propojením všech těch protikladných a rozporuplných množností jsme doopravdy lidmi.

Výhodou i těžkostí současnosti je, že naše životy před sebou nemají jednoznačné „doporučené“ řešení. V supermarketu 21. století je z čeho vybírat a vybírat se musí: vedle zavedených náboženských tradic se objevují zcela nové trendy; nedůvěra ve velké příběhy se mísí s touhou po hlubokém prožitku. Jsme jako „rituální kutilové“, kteří se snaží z mnoha možností a vzájemně nesouvisejících součástek poskládat použitelná řešení: tetování, powerjóga, možná bungee-jumping, mindfulness meditace, čínské bylinky, talisman pro štěstí, možná pokřtít děti. Děláme, co můžeme, abychom stvrdili své závazky a příslušnosti; prožili vznik nebo změny vztahů; uzdravovali tělo i duši; veřejně sdíleli hodnoty a přesvědčení… Přestože rituál není něco, co by se dalo snadno nebo s jistotou individuálně zinscenovat, někdy se to docela povede.

Krása a náročnost improvizace

Kdy jste se stali dospělými? Já mám občanský průkaz. Po roce v zahraničí, křtu, svatbě, dvou porodech a několika rodinných pohřbech už dost dospělá jsem – ovšem říci, kde přesně se to přihodilo, není snadné. Právě srozumitelnost silných rituálů, které by zpřehlednily cestu životem, nám schází a fascinuje nás.

Rituál je pro většinu lidských dějin momentem, ve kterém se složité zprávy o tom, kdo jsem a co je ve světě důležité, prožívají s notnou dávkou samozřejmosti a srozumitelnosti. Do jediného celku se spojují životní sféry, které dnes vidíme jako nesouvisející: vzdělání, víra, vášně, hry, zábava, práce, závazky, tanec a jídlo, ostříhání vlasů a úpravy těla, vtipy i vážnost, tvoření i destrukce. Spíš než že by se o víře, příslušnostech a hodnotách mluvilo, v silných rituálech se zpívají, tančí, veřejně přehrávají, konfrontují a dotvářejí. Změněné stavy vědomí a formativní zkušenosti otevírají nové možnosti. Stvrzují se společenské vazby, poznáváme a dotváříme se.

Tady je nejspíš znát, že evropská tradice si z velké rituální šíře vybírá jen část: v našem pojetí třeba ke skutečně závažnému rituálu moc nepatří legrace, zábava a hravost. Ve špatném i dobrém ctíme osobní volbu a volnost, trochu bloudíme ve svém složitém světě, ale také máme nějaké alternativy i pro ty, kteří touží po velmi osobité životní cestě. Možnost vrátit se zpátky do nekomplikovaného světa se „závazně doporučeným“ životním scénářem už neexistuje a ani bychom ji nechtěli. V síle klasických premoderních rituálů tkví i riziko: pokud nedokážete přijmout náročná očekávání a hodnoty, pokud nemáte dost síly a vytrvalosti, abyste v rituálu obstáli, snadno se promění v životní tragédii. Vedle radostných a krásných položek bývá jeho důležitou součástí i vyčerpání, nepohodlí, bolest, nebezpečí. Není a nemůže to být snadné. My si chceme ponechat svou možnost volby – a pokud ji plně využijeme, většinou si radši dopřejeme pohodlí a blahobyt. Vedlejším efektem komfortního života pak nutně bude menší kontrast mezi všedními a svátečními chvílemi, menší intenzita a závažnost rituálních prožitků.

Mezi libovůlí a závazkem

Často se říká, že naše rituály jsou dobrovolné, volnočasové, lehkovážnější, více závislé na libovůli konkrétních aktérů, méně svázané s komunitami. Na příkladu křesťanství přitom můžeme ukázat, jak složité je jasně říci, co je v našem světě libovolné a co závazné: věřící svou víru nejspíš prožívá jako všezahrnující a zavazující příběh o světě. Z pohledu „celého supermarketu“ je to přitom jen jedna z životních cest a „komodit“ k mání. A naopak: co začíná jako libovolná preference nebo pouhé formální dodržování tradice, může právě v důsledku silných rituálních prožitků přerůst v hlubokou oddanost. Živelné, silné rituály dokáží v přehledných a působivých obrysech zpřítomnit složité zprávy o světě – a v principu příliš nezáleží na tom, jestli se to děje na fotbalových stadionech, v chrámech nebo na nacionalistických shromážděních. Tady je potřeba připomenout, že sílu rituálu lze využít k dobrým i velmi pochybným záměrům.

Daleko k rituálu paradoxně nemusí mít ani adrenalinový sport nebo experimenty s násilím, drogami, ohrožením zdraví i života. Těžko soudit, jestli je diskotéková noc „pod vlivem“ jen patologií nudy a prázdnoty, nebo zda je možné ji vidět i jako kutilské hledání harmonie pohybu a zvuku, duše a těla, které může vést ke kontaktu s něčím hlubokým a důležitým. Pak by byla srovnatelná s poutí do daleka, pokusem vystoupit z všedního života a o trochu víc prožít sami sebe. Mohla by být improvizovaným a rizikovým hledáním odpovědi na otázku, jak v kulisách nepřehledného supermarketu přeci jen prožít výjimečný moment spojení protikladů.

Balancujeme na hraně kompromisů

Rituály v našem světě nejsou samozřejmost: obtížně hledáme kompromis mezi tím, aby naše rituály byly dost silné – a přitom přijatelně bezpečné a snesitelné. Aby byly závažné – ale byl v nich i prostor pro osobitost životních příběhů. Aby dávaly smysl – ale nebyly ideologií. 

Je běžné, že okamžiky, které otevírají příležitost udělat krok vpřed na cestě za poznáváním a dotvářením sebe sama, se přihodí spíš shodou okolností, než že bychom si je vědomě zvolili a naplánovali. Pokud se v našem životě objeví rituální „náhoda“ – v podobě krize, výzvy, nebo třeba narození či smrti blízkého člověka, pak by bylo skvělé ji nepřehlédnout a pokusit se jí (se vší vážností i hravostí) čelit.

Použitá a doporučená literatura

Galimberti, Umberto. 2013. Znepokojivý host. Nihilismus a mládež. Ostrava: Moravapress.

Karlová, Jana. 2024. Paradoxy současných euroamerických rituálů: útlum blahobytem, hledání výsostného a nedůvěra v transcendenci. Národopisná revue, 34 (3), 163-174.

Karlová, Jana. 2023. Rituální kutilství: svépomocná cesta za smyslem. Caritas et veritas, 13 (2): 90–102.

Schechner, Richard. 1993. The Future of Ritual: Writing on Culture and Performance. London: Routledge.

Stephenson, Bret. 2012. Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti. Praha: DharmaGaia.

Turner, Victor W. 1969. The Ritual Process: Structure and Anti-structure. New York: Cornell University Press.

Xygalatas, Dimitris. 2022. Ritual: How Seemingly Senseless Acts Make Life Worth Living. New York: Little, Brown Spark.

Článek rámcově vychází ze studií "Paradoxy současných euroamerických rituálů: útlum blahobytem, hledání výsostného a nedůvěra v transcendenci", která vyšla v Národopisné revue 34 (3) a "Rituální kutilství: svépomocná cesta za smyslem" v Caritas et veritas 13 (2).

Jana Karlová, kulturoložka a pedagožka Univerzity Hradec Králové
foto: Benfoto, pexels.com