Křest a kmotrovství

Chceme-li hovořit o dnešní roli kmotrů, je užitečné ohlédnout se do minulosti, jak se tato role proměňovala. Ale ještě předtím musíme začít od toho, o co jde při samotném křtu. Na jeho význam je totiž role kmotra bytostně navázána. 

Viditelné znamení Boží lásky

Jsme tělesné bytosti, a proto je v životě důležité určité věci sdělovat i jinak než slovy: políbit toho, koho miluji, obejmout toho, s kým se raduji, podat ruku tomu, koho přijímám jako svého bratra nebo sestru. Podobně i křest vodou viditelným způsobem sděluje to, co se již po dvě tisíciletí vyjadřuje slovy evangelia: Bůh tě v Kristu přijal za svého. Tak jako voda odplavuje staré věci a dává vzejít novému životu, tak ve křtu umírá tvé staré lidství a rodí se nové. Křtem se stáváš součástí velké Boží rodiny. 

Slova však k rituálu křtu také nedílně patří. A to nejen ta, která doprovázejí křestní obřad, ale i ta, která mu předcházejí a následují po něm – slova učení. Vzkříšený Kristus vyslal své učedníky ke všem národům, aby mu získávali další učedníky, a přitom je křtili a učili (Mt 28, 19). Také líčení života prvních křesťanů ukazuje úzkou provázanost křtu a učení. Etiopský křesťan nejprve četl Písmo a poslouchal jeho výklad, pak byl pokřtěn (Sk 8). Praxe křtu se proto neobejde bez slov učení, ať už se obojí děje v jakémkoli pořadí: nejprve učení pak křest, jak je tomu u dospělých křtěnců, anebo nejprve křest pak učení, jak je tomu v případě křtu nemluvňat. Víra se totiž rodí ze slyšení. 

Křest otevírá nové vidění světa

Křest vyznačuje počátek křesťanova života. Je jako vstupní branka, po jejímž otevření se před námi otevírá nový svět, nebo lépe řečeno nově nasvícený svět. Nové nasvícení našemu světu neubírá jeho bolesti, trápení a temné stránky, ale ukazuje, že i přesto zůstává Bohem milovaný, Bůh je nám v něm nablízku. Ve svém Synu nám ukazuje cestu, jak jít životem, nezabloudit, neztratit se, dojít k dobrému cíli. 

Někdy toto „nové vidění“ přijde náhle, jindy je to dlouhodobý proces, v němž si novou perspektivu víry osvojujeme postupně. V každém případě je důležitá předkřestní příprava i pokřestní katecheze, která pomáhá víru promýšlet, zasazovat do souvislostí, prohlubovat. Obojí obvykle mívají v ČCE na starosti farářky a faráři. Křesťanské vzdělávání a pastorační péče o pokřtěné však není pouze jejich úkolem. Odpovědnost za své pokřtěné nese celý sbor. Se zvláštní soustředěností a zájmem se na této péči mohou a mají podílet také kmotři. 

Kmotr jako ručitel víry

Kmotrovství je součástí staré církevní tradice, která se v dějinách postupně vyvíjela. Funkce kmotra vznikla již v prvních staletích církve v souvislosti se křtem dospělých a jejich přípravou v tzv. katechumenátu. Kmotr byl člen konkrétního křesťanského společenství, který se zaručil za to, že katechumen své rozhodnutí pro křest míní vážně. Pomáhal katechumenovi při přípravách na křest i při samotném křtu, jako „duchovní rodič“ mu byl nablízku i po křtu. 

Když začal převládat křest dětí, z kmotrů se stali ti, kdo se zaručovali za vedení pokřtěného dítěte k víře. Postupem času v křestní liturgii stále více vystupovali na místě rodičů, až se stali hlavními garanty křesťanské výchovy dítěte. Dokonce vznikla představa tzv. „duchovního příbuzenství“, podle níž při křtu vzniká trvalé duchovní pouto mezi kmotrem a křtěncem. Proto byly odmítány sňatky mezi kmotrem a kmotřenkou, popř. kmotrou a kmotřencem. Toto pravidlo v římskokatolické církvi platí stále. Prvořadou odpovědnost za křesťanskou výchovu dětí však připsal nový křestní obřad katolické církve z roku 1969 rodičům.

I dnes mají kmotři v katolické církvi důležitou roli. Jejich úkolem je uvádět pokřtěného do křesťanského života v katolické církvi. Kmotrovství je proto nevyhnutelně vázáno na členství a aktivní svátostný život v této církvi. Kmotrem či kmotrou zde může být pouze pokřtěný katolík, nejméně 16 let starý, biřmovaný, který již přijal svaté přijímání a vede život v souladu s vírou. Nekatolík může vystupovat při křtu v katolické církvi nikoli jako kmotr, nýbrž pouze jako „svědek křtu“.

Od reformace k dnešku

Reformace praxi kmotrovství do velké míry převzala, odmítla však představu „duchovního příbuzenství“. Luther kladl důraz na víru kmotrů při křtu nemluvňat a ohrazoval se proti tomu, aby kmotrovský vztah byl překážkou pro uzavření manželství. Zwingli v souvislosti s křesťanskou výchovou zdůrazňoval roli rodičů a farářů. Také Kalvín a jeho stoupenci dávali přednost tomu, aby hlavními ručiteli křesťanské výchovy byli rodiče křtěného dítěte. Na pozadí polemik s anabaptisty, kteří odmítali křest dětí, vzrostla důležitost kmotrů jako svědků křtu i jako ručitelů náboženské výchovy dítěte pro případ úmrtí rodičů. 

V době osvícenství se křty nemluvňat přesouvají z kostelů do domácností, stávají se z nich rodinné slavnosti. Církevní charakter postupně ztrácí také funkce kmotrů. Ze svědka víry a průvodce duchovním životem se stává spíše patron uvádějící do světa občanské společnosti. Ve 20. století kmotrovství stále více ztrácí na významu. Do popředí se dostává vazba kmotrů na soukromý život rodiny křtěnce, kmotři jsou vybíráni z okruhu rodinných příslušníků a přátel. Role kmotrů se redukuje na jejich přítomnost při samotném křestním obřadu, čemuž odpovídá i agendární označení „svědek křtu“. Jen málokdy se kmotři podílejí na doprovázení pokřtěného v životě víry. 

Znovu otevřená otázka

Úsilí překonat upozadění křtu na počátku 21. století znovu otevírá otázku po významu kmotrů. ČCE ve svých řádech pojímá funkci kmotrů jako možnost, nikoli jako nezbytnost. Když se nyní pokoušíme o roli kmotrů znovu přemýšlet, činíme tak z perspektivy toho, jak podpořit důležitost křtu. Pokud kmotr vezme svou roli vážně, může napomoci, aby se křest stal pro křtěného klíčovou událostí jeho života, která mu otevírá novou a nadějnou perspektivu. 

Ve věci kmotrovství platí dnes v ČCE minimální pravidla: „Spolu s tím, kdo je křtěn, či se zástupci křtěných malých dětí se na vyznáních i závazcích křtu mohou podílet věřící kmotr nebo kmotra jako svědkové křtu.“ (Řád sborového života, čl. 1, §10). Vše ostatní je v ČCE ponecháno otevřené. Z pověření 35. synodu a synodní rady se otázkou kmotrovství při křtu v ČCE začal v r. 2023 zabývat Poradní odbor teologický, který pro letošní květnový synod připravil stručné vyjádření, jehož ústřední body představuji níže. Dokument může být podnětem k debatě na téma, které bylo v ČCE řadu let upozaděné.

Kdo může být kmotrem? 

Žadatelé o křest v ČCE si vybírají jednoho či dva kmotry z okruhu věřících přátel, příbuzenstva či lidí ze sboru, tak aby byl rozšířen sociální okruh rodiny. Vhodným kmotrem také může být ten, kdo žadatele o křest přivedl k víře nebo svým svědectvím významně přispěl k jeho obrácení. Důležitým předpokladem je vzájemná důvěra a ochota kmotrů rozvíjet osobní vztah se křtěncem. Kmotry by neměli být rodiče křtěného nemluvněte, kteří se stávají garanty jeho křesťanské výchovy již na základě svého přirozeného rodičovství. Pokud žadatelé o křest nemohou nalézt vhodné kmotry, mohou požádat o pomoc křtícího či staršovstvo příslušného sboru. Pokud se nepodaří kmotry nalézt, probíhá křest bez nich. 

Jak se kmotr může uplatnit?

Funkce kmotrů se týká zejména čtyř oblastí: (1) liturgické, (2) katechetické, (3) pastorační a (4) sborové a církevní socializace. 
Kmotr se při křtu podílí na vyznání víry a závazcích. V nových křestních formulářích ČCE z r. 2022 jsou tyto závazky vyjádřeny různými způsoby, není předepsána jedna závazná formulace. Z hlediska obsahu závazky vyjadřují vůli kmotra, že bude pokřtěnému v jeho životě nablízku, bude mu pomáhat na cestě víry svou radou a příkladem, bude mu pomáhat růst v křesťanském společenství a také se za něj bude modlit. Kmotry je možné zapojit do křestní bohoslužby také dalšími způsoby, např. biblickým čtením, přímluvnou modlitbou, předáním křestní svíce, krátkým oslovením pokřtěného či jeho rodiny apod. 

Kmotr se dále může uplatnit v pokřestní katechetické péči o pokřtěné dítě a napomáhat jeho vzdělávání v oblasti křesťanské víry. Přitom je třeba hledat takové způsoby, které respektují oblast výchovných kompetencí rodičů. Kmotr může podporovat v dalším pokřestním vzdělávání i dospělého křtěnce a být mu duchovní inspirací. 

Kmotr může pomáhat pokřtěnému v rozmanitých životních situacích svou blízkostí, ochotou naslouchat, hovořit s ním či také praktickou pomocí a podporou při řešení různých problémů. 

Kmotr může aktivně napomáhat pokřtěnému, jak dítěti také dospělému, vrůstat do sboru a církve. Také jej může podporovat v účasti na pravidelných i mimořádných sborových aktivitách, spojených s připomínáním křtu.

Hovořit o vzájemných očekáváních a představách

V současné době se v ČCE často setkáváme s napětím mezi ideálními představami o roli kmotrů a běžnou praxí, kterou mnozí vnímají jako vzdálenou svým ideálům. Co to mu může pomoci? Pokud je to možné, je vhodné přizvat kmotra na některé z přípravných setkání křtícího s žadatelem či žadateli o křest. Otevřený rozhovor o představách, očekáváních a konkrétních možnostech, jak pojmout kmotrovskou roli, může pomoci sladit očekávání a naplňování kmotrovské role. Míru aktivního zapojení kmotra v jednotlivých oblastech lze totiž sotva předpisovat. Může být rozmanitá v závislosti na jeho osobnosti, obdarováních, možnostech a vztazích se křtěncem, stejně jako v závislosti na ochotě kmotřence a jeho rodiny přijímat konkrétní podněty a pomoc. Proto je otevřená komunikace důležitým počátkem úsilí vzít roli kmotrů opět vážně.

Tabita Landová, praktická teoložka 
foto: Ben Skála