Krása je pro mě rovnováha mezi charakterem, sebevědomím a zdravím

Žijeme pod neustálým tlakem moderního ideálu krásy. Může plastická chirurgie pomoci tento tlak překonat, anebo ho jen posiluje? Plastická chirurgyně, která se hlásí ke křesťanské víře, hovoří o svém pohledu na tělesnou úpravu v kontextu „dokonalosti stvoření“. Vysvětluje, že skutečná krása je pro ni rovnováha mezi charakterem, sebevědomím a zdravím. Jsou její pacienti po zákroku skutečně šťastnější, nebo je vylepšení těla jen dočasnou „náplastí“ pro duši? Na otázky odpovídá MUDr. Bibiana Hroboňová. Po absolvování lékařské fakulty v Bratislavě a zahraničních stážích v USA, Oxfordu a Cambridge pracovala dvanáct let jako plastická chirurgyně na oddělení plastické chirurgie Univerzitní nemocnice v Martine a vyučovala na Jeseniově lékařské fakultě UK. V současnosti se plně věnuje své soukromé praxi v Martině a Žilině. Je členkou Evangelické církve augsburského vyznání.

Pohybujete se v křesťanských kruzích, je mezi vašimi známými vnímána plastická chirurgie nějak kontroverzně?

Nemyslím si. Ve svém širokém okruhu známých jsem vnímána jako člověk a lékař, na kterého se mohou obrátit, kdykoli mají nějaký zdravotní problém, a ten se nemusí týkat jen plastické chirurgie. Takže všichni vědí, že jako plastický chirurg jsem v první řadě lékař, ve druhé řadě chirurg, ve třetí řadě plastický a rekonstrukční chirurg a až na posledním místě odborník na estetické zákroky. 

Plastická chirurgie je obor, který vyžaduje špičkové dovednosti. Vnímáte svou práci jako službu bližnímu, jakési povolání od Boha? Projevuje se nějak duchovní rozměr ve vaší každodenní praxi?

Duchovní rozměr této práce se projevuje na vícero úrovních. V osobní rovině ano, vždy jsem ji vnímala jako povolání od Boha, ve kterém mohu využívat dary, které mi byly dány, a kde se mohu osobnostně rozvíjet a duchovně růst. Druhá úroveň je sociální – práci beru jako službu bližnímu a společenství, ve kterém žiji. V náboženské rovině ji chápu jako svědectví o Bohu, v kterého jsem uvěřila a který od nás chce, abychom se jeden o druhého starali, sloužili si navzájem a vážili si života a zdraví. Všechny tři úrovně spojuje touha dělat to k Boží slávě.

Zažíváte někdy vnitřní konflikt mezi vaší křesťanskou vírou a prací plastického chirurga?

Zřídka, ale stává se to u estetických zákroků, když mám pocit, že někdo za mnou přichází a požaduje úpravy z čisté marnivosti. Jen proto, že si to může dovolit, že nemá větší problém než nějakou drobnou chybičku krásy, že je nějaký zákrok momentálně v módě, anebo se opakovanými zákroky zoufale snaží zastavit stárnutí a navrátit ztracené mládí. Přitom to objektivně nepotřebuje, respektive od toho očekává víc, než je mu to schopné přinést. Smutné je, když si tím chce řešit vztahové problémy. A zároveň si koleduje o komplikace, které se při jakémkoli zásahu do těla mohou vyskytnout. Tehdy se různými triky a taktikami snažím člověka ujistit, že je v pořádku takový, jaký je, že je dostatečně atraktivní a že mu vrásky sluší. Opatrně naznačím, že zdánlivý nedostatek vnímá jen on sám a pro okolí je neviditelný. Odvedu od něj pozornost, vyzdvihnu přednosti, nabídnu nadhled, upozorním na rizika, porovnám je s benefity, zdůrazním cenu zdraví, se kterým hazarduje podstupováním nepotřebných zákroků. Někdy stačí opravdu málo na posílení sebevědomí. Rozmarný člověk se však nedá snadno odbýt. I když ho odmítnete, půjde hledat dál, a nakonec vždy někoho ochotného najde. V tom je často moje etické dilema.

Potřebuje lidské tělo vůbec nějaké vylepšování? Narážím na představu dokonalého stvoření. A kde pro vás leží hranice mezi úctou ke Stvořitelovu dílu a jeho „úpravou“?

Myslím, že dokonalost stvoření nespočívá v jeho estetických atributech, ale v hodnotě, kterou má pro Stvořitele. Pokud tu hodnotu chceme zvyšovat zásahy zvenčí, tak jsme na velmi nebezpečné cestě k sebedestrukci. Úprava těla má jen takovou hodnotu, jakou jí dáme. Pokud ji však bereme jen jako formu projevu svého estetického cítění, podobně jako oblékání či zdobení domova, dokáže nám přinést do života mnoho radosti.

Žijeme v době silného tlaku na moderní ideál krásy. Jak vnímáte tento měnící se trend z pozice chirurga a zároveň věřícího člověka? Pomáhá plastická chirurgie lidem překonat tento tlak, anebo ho naopak posiluje?

Tlak na krásu je tu od nepaměti a její ideál se mění každou chvíli. Jak jsem už zmínila, je to jen o tom, jakou hodnotu jí připíšeme. Z pozice věřícího člověka je to jasné: to, že Kristus za mě zemřel na kříži, je samo o sobě dokonalé a nepotřebuje žádné další vylepšení. Z pozice chirurga si myslím, že estetická plastická chirurgie nemá překonávat ani posilovat nějaké společenské či kulturní tlaky, ale přinášet obyčejnou radost při pohledu do zrcadla.

Jak byste na základě svého odborného a osobního postoje definovala skutečnou krásu?

Jako rovnováhu. A tu si můžete namíchat prvky, jaké chcete, protože krása je subjektivní. Odborný svět mluví o symetrii, matematických poměrech, úhlech, délkách, šířkách atd. Pro mě je to rovnováha mezi charakterem, sebevědomím a zdravím, která ve mně vyvolá nějaký příjemný pocit.

Je pro vás rozdíl mezi rekonstrukční medicínou (např. po nehodě, mastektomii) a čistě kosmetickými zákroky (např. prsní implantáty, lifting)? Kde nastavujete svou etickou hranici – co je podle vás dobré a bohulibé a co je už z vašeho pohledu za hranou etiky?

Zásadní rozdíl mezi rekonstrukční a estetickou plastickou chirurgií je ve východiskovém bodě. Při první je to nemocný pacient, kterému potřebujeme hlavně navrátit funkci. Kosmetické hledisko je sice důležité, ale sekundární. Při druhé je to zdravý člověk, kterého často ani nenazýváme pacient, ale klient. Ten riskuje mnohem víc, protože přichází v plném zdraví. A z toho vyplývá i etické stanovisko. U obou platí, že operuji, pouze pokud benefity převáží rizika. Zatímco u rekonstrukčních výkonů je ručička vah nastavena ve prospěch operace, u kosmetických zákroků se častěji objevují kontraindikace z důvodu zvýšených rizik nebo slabých benefitů. Absolutní etickou stopkou kosmetického zákroku je psychiatrické onemocnění, které pacientovi brání v racionálním a objektivním náhledu na své tělo. Sem patří klasické poruchy příjmu potravy (mentální anorexie a bulimie) či novodobá tělesná dysmorfická porucha (pacient je posedlý myšlenkou na jednu nebo více domnělých či nepatrných chyb na svém vzhledu, pozn. red.). Tehdy je mým úkolem citlivě pacienta nasměrovat na odbornou psychologickou či psychiatrickou odbornou pomoc.

Setkala jste se někdy s morálním dilematem, kdy jste musela zákrok odmítnout? Co bylo pro vás rozhodujícím faktorem (např. věk pacienta, nerealistické očekávání, psychický stav)?

Zákroky odmítám poměrně běžně, a to ze všech zmíněných důvodů.

Jaká jsou rizika plastické chirurgie, nejen ta fyzická, ale i ta psychická či dokonce duchovní, pokud člověk do změny vkládá falešné naděje?

Falešné naděje a nerealistická očekávání jsem už zmiňovala. Je třeba však upozornit ještě na jedno riziko, a to když v důsledku vynikajících výsledků sebevědomí stoupne až příliš. Přichází úspěch, peníze, sláva, nezávislost a spolu s tím i pýcha. Jako lékař se mohu těšit z dobrých výsledků, ale jako křesťana mě to mrzí. Nedokážu ovlivnit, jak to jednotlivci zpracují. Mohu se jen snažit selektovat vhodnější a méně vhodné kandidáty na zákroky.

Jsou pacienti po zákroku skutečně šťastnější, je jejich život lepší, plnohodnotnější? Anebo je to jen dočasná „náplast“?

Jak kteří. Pokud mluvíme o rekonstrukčních zákrocích, ty jim většinou život ovlivní pozitivně v důsledku funkčního zlepšení, zmírnění bolesti či odstranění nádoru. U kosmetických zákroků velmi záleží na tom, o čem jsme už mluvili – od očekávání a váhy, kterou mu přisuzují.

Často mluvíme o sebepřijetí. Může plastická chirurgie pomoci člověku přijmout své tělo, anebo naopak brání v hledání vnitřní spokojenosti? Dokáže vylepšení těla uzdravit duši?

Samozřejmě jsou i ti nešťastníci, kteří když zjistí, že zákrok měl slabý efekt na jejich životní problém, dožadují se dalších s nadějí, že to snad jednou vyjde a problém se vyřeší. Často však zažívám pěkné příběhy, kdy člověk dlouhodobě trpí nějakým estetickým nedostatkem, ale není za tím žádný vážný problém v sebepřijetí. Tito lidé po úspěšné korekci úplně rozkvetou spokojeností, těší se z výsledku a víc nic neřeší. Nevyhledávají další a další zákroky, naplní si svou touhu a uzavřou kapitolu.

připravil Martin Sabo
foto: archiv respondentky