Království nebeské bez hranic aneb víra v cizině

Najít svůj ostrov je pro Robinsony i Pátky důležité – jak pro ty, kteří jsou pryč dlouho, ale vědí, že se vrátí a chtějí pomoci sobě i svým dětem udržet kulturní národní identitu, tak i pro ty, kteří chtějí v novém jazyce a v nové kultuře zdomácnět. Není to totiž snadné, a integrace, aby byla úspěšná, se musí provádět pomalu, aby ji lidé mohli dobře zvládnout. A zahraniční kostely a sbory mohou udělat dobrou službu jak pro udržení dosavadní identity, tak pro získání nové.

Přibližme si nyní několika větami situaci cizinců u nás. V průběhu času se i Česká republika stala zemí, v níž žije mnoho přistěhovalců. Přibližně každý desátý obyvatel ČR se narodil v zahraničí a je tedy integrujícím se cizincem. Vzhledem k tomu, že se v posledních 30 letech z ČR odstěhovalo asi milion obyvatel, jsou přistěhovalci důležití pro naši společnost i pro naše hospodářství. Pokud by jich nebylo, patřila by ČR k upadajícím státům, které se vylidňují a v nichž chybí odborníci. 

Největší národnostní menšinou jsou u nás Ukrajinci (přibližně 600 000), následováni Slováky (119 000) a Vietnamci (67 000). Cizinci nalézají své místo především ve velkých městech, ale rozptýleně žijí v celé naší vlasti. Většina z nich u nás žije dlouhodobě a má dlouhodobá či trvalá víza. Státní občanství a práva s tím související získá každoročně jen asi 6000 zájemců, což je ve srovnání s našimi západními sousedy nízký počet. 

Ale vraťme se ve svém uvažování znovu k životu víry! Poněkud stranou zájmu veřejnosti u nás vzniklo v posledních desetiletích mnoho zahraničních sborů, církví a společenství. Ukrajinci se schází na bohoslužbách pravoslavných, řeckokatolických, baptistických i adventistických. Slováci mají bohoslužby katolické i luterské. Zájemce bydlící v Praze může navštívit křesťanské bohoslužby i v mnoha dalších jazycích – němčině (evangelické i katolické), bulharštině (pravoslavné), běloruštině (řeckokatolické), angličtině (mnoha různých typů), ale i španělštině, portugalštině, korejštině, japonštině, vietnamštině, čínštině a jistě i jiné. A to je dobře, vždyť před trůnem Beránkovým se sejdou lidé ze všech ras, národů, kmenů a jazyků (Zj 5,9). 

Když vezmeme tuto skutečnost vážně, co můžeme dělat? Jednou v roce, na Mezinárodní den migrace 18.12., se v Praze konají bohoslužby za migranty. Účastníci při nich prosí za migranty a spolu s nimi také děkují. Přitom se najednou proměňuje emoční náboj slova migrant z negativního na pozitivní. „Je to dobře, že jste tu s námi,“ zaznívá od domácích. „Děkuji ti, že sis uvědomil, že jsem také migrant“, řekl pořadateli jeden velmi zdomácnělý Němec, který zde žije již přes 30 let. Být přistěhovalec totiž vůbec není snadné, často je to úkol, který trvá i několik generací. 

Bible nám nařizuje milovat cizince a hosty. Jak se to projevuje v praktickém církevním životě? Myslím, že je to možné vůči jednotlivcům, ale také vůči komunitám. Česko patří k nejvíce sekularizovaným zemím světa a mnozí z přistěhovalců, kteří jsou věřící, hledají své místo i v domácích křesťanských společenstvích. Pomůžeme jim v našem sboru zdomácnět? Projevíme o ně zájem? Pomůže k tomu jistě i taková drobnost jako několikajazyčný nápis na venkovní nástěnce – „všichni jsou vítáni na bohoslužby“ či připravené písničky, které jsou také vícejazyčné a jež je možné použít v případě zahraniční návštěvy. Mně jako faráři pro menšiny jsou známy případy, kdy farář chystá pro pravidelné návštěvníky bohoslužeb s pomocí internetového překladače kázání i v jazyce, který sám neovládá. 


Leckde v našich sborech či v jejich okolí se schází k bohoslužbám také zahraniční společenství. Často se kontakty mezi českým a zahraničním sborem omezují na jednání o pronájmu prostor. Přitom je to také možnost k vzájemnému sdílení víry. Využít této příležitosti vyžaduje z obou stran dobrou vůli, nasazení i trpělivost. Domácí však přece jen třímají v ruce větší kus provazu. 

V zahraničních sborech je také dvojí tendence. Jednak vytvořit pro návštěvníky ostrov vzdáleného domova, kde se nic nemění. A nebo se stát součástí světa okolo a udržovat s ním živý kontakt. Bohoslužeb se často účastní jak lidé, kteří vědí, že jsou na místě jen pracovně a za několik let se vrátí domů, ale také ti, kteří se chtějí integrovat a v našem národě zdomácnět. 

Spolupráce domácího a zahraničního sboru může obě společenství značně obohatit a rozšířit obzor víry věřících z obou komunit. Za příklad nám mohou sloužit třeba česko-korejské bohoslužby, které se pravidelně konají v kostele U Jákobova žebříku. 

Věříme, že pojmy cizinec a našinec jsou jen relativní, protože domácími víry jsme především u Boha, kde najdeme svou pravou vlast. To nám může pomoci k často nesnadnému překonání jazykových i národnostních hranic a k vytváření společenství, které je drobnou předjímkou nebeského království, kde žádné hranice už nejsou.

Mikuláš Vymětal
foto: Adéla Rozbořilová