Krajina jako domov

Bible nám dává řadu podnětných citátů o našem skutečném domově, např. „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ (Gn 2,15); „V domě mého Otce je mnoho příbytků“ (J 14,2); „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva.“ (1P 2,11). V ideji stvoření je něco fundamentálního, co podléhá přírodním zákonitostem. Počátek stvoření má tedy svou „historii“, která spěje k nějakému smyslu života.

Písmo říká, že na počátku je pra-chaos, z kterého Bůh stvořil kosmos a své dílo ohodnotil jako dobré. Chaos a kosmos jako dvě možnosti, mezi kterými člověk volí. Člověku je uloženo pečovat o ideální „zahradu“, má tedy optimální výchozí podmínky. Je mu ponechán prostor angažovat se v rajské zahradě. Člověk je tedy pověřen být kurátor země, nikoliv samozvanec, který si přisvojuje cizí práva a požitky. Necitlivé šlapání po možnostech stvoření znemožňuje být „obrazem Božím“, protože plány lidí jsou často krátkodobé a krátkozraké a nesou v sobě živelnou katastrofu. Krajinu, která nám byla dána jako dědictví, mnohokrát znetvořujeme. Takový postoj k životu vystihuje úsloví „po nás potopa“. 

Člověk objevuje Boha v krajině, která vypovídá leccos o jejím tvůrci. Krajinou člověk může listovat jako knihou, kde nalézá pravdu, poznává tajemství, učí se o Bohu. Člověk v krajině taktéž objevuje sebe, stopy své kreativity, a především stopy kreativity svého tvůrce. Krajina je vzácnou učebnicí, kterou člověk zlidštil a udělal výlučně svým dílem. Odkrývá člověku bohatství, vložené do stvoření, které člověk nevytváří, ale na které navazuje. 

Stvoření je pro věřícího člověka prostředí, v kterém prožívá Boha. Být kurátor na zemi není pro něho symbol štěstí, přesto je to zkušenost, která ho vede k touze po napřímení, až bude nucen hledět do tváře skutečného stvořitele.

Člověk je vázán na domov a domov je tam, kde zakotví. On utváří a přetváří malá či větší sídla, utváří domov pro sebe i pro své nejbližší, s nimiž se učí žít v lásce. Přebýváme-li společně v lásce, poznáváme domov, poznáváme, jak je svět ve své základní přirozenosti krásný. 

Chceme-li vytvářet společně domov, pak potřebujeme žít v dialogu, umožnovat si vzájemné zakotvení. Krajina domova má být jedinečnou krajinou dialogu a konec konců také činů. Takovýto dialog může být poznáván v kráse, radosti, lásce, svobodě, víře, jenže také v slabosti, křehkosti, nedokonalosti. Bůh s člověkem dialog začal, když ho utvořil a vdechl do něho ducha. Bůh s člověkem dialog vede, když mu každý den projevuje svou milost. Dialog Boha s člověkem připravuje člověka k domovu věčnému a dokonalému. 

Ze zkušenosti dialogu s Bohem se rodí poznání potřeby proměny, přichází touha po skutečném domově. Člověk je povolán k cestě, na které je probouzen slovem (tváří, láskou a pravdou), hlásí se k službě zvěstování evangelia a stává se součástí jedné velké rodiny.

Martin Bánoci

foto: Vojtěch Zikmund