Laické služby: Kostelnictví

22. února 2012

Český bratr číslo 1/2012.

Do kostela v montérkách.

Ač zavilí lokálpatrioti, na tři roky jsme kvůli nesnázím s bydlením byli nuceni svoji Prahu 6 opustit. Narodili jsme se tam my, v mém případě i rodiče a prarodiče…

V domě patřícím prvnímu žižkovskému sboru ČCE se totiž naskytla možnost bydlet ve „služebním“ bytě. O službu se skutečně jednalo, stali jsme se (na jaře roku 1989) kostelníky.

Na tuto nevšední periodu určitě vzpomínáme rádi. V nezaměnitelně poetickém starém Žižkově jsme sice nezdomácněli, nicméně čtvrť Žižkov a kostelnická služba obzvlášť byly, jak se říká, životní zkušenost…

Kostelnická služba měla svá úskalí. Co obnášela? To je nám všem známé: kostel nebo sborová místnost měly být na jakékoliv setkání nachystány – mělo v nich být čisto a teplo. Když o tom dnes našim přátelům vyprávíme, smějeme se a oni též. Tenkrát nám ale někdy bývalo dost úzko. To když jsem po sobotním velkém úklidu kostela v neděli ráno chtěla jen něco maličko „dotáhnout“, ale několik postarších členů sboru mělo neměnný zvyk přicházet na bohoslužby velice brzo, načapali mě tam tudíž v teplákách. A co hůř – někdo z nich použil WC takovým způsobem, že jsem už za veřejné a ne příliš účastné kontroly prováděla úklid místnosti podruhé.

Tou nejkomplikovanější a s odstupem nejpovedenější událostí bylo ale zatápění! Byla to starost manželova: V kostele byla mohutná stará kamna. Fungovala, ale aby teplo z nich bylo v chrámovém prostoru dopoledne aspoň trochu cítit, muselo se v nich topit asi od jedné hodiny v noci a někdy kolem půl šesté ráno začít pravidelně přikládat. Mátožné výpravy v montérkách chvatně navlečených přes pyžamo ale vždycky nedokázaly nároky kamen a velkého chrámu splnit. Důsledkem toho pak byl někdy kostel ne dost vytopený, jindy začouzený, v nejhorším případě obojí. Jednou se dokonce udál nebezpečný výhřez pekelných plamenů do tváře kostelníkovy, když otevřenými horními dvířky kamen zděšeně sledoval, zda vrstvou mouru snad neudusil již slibný základ budoucího tepla.

Práci kostelníka jsme na svá bedra vzali z důvodů zištných. Tím z ní její křesťanský rozměr nesnímáme, její smysluplnosti jsme si byli dobře vědomi a svým způsobem nás těšila. Že to celé ale mělo své totálně civilní parametry, se nedá odpárat. A ty se pak vlnily mezi těmi občasnými pocity hrozícího průšvihu a nevázaným veselím, když jsme „maléry“ líčili svým kamarádům – ve střešovickém kostele, v „naší“ Praze 6.

Jana a Jaromír Plíškovi

A dnes...Nové Město na Moravě

Před pěti lety skončil službu po 42 letech bývalý kostelník Jan Trojan a sbor usilovně hledal jeho nástupce. Staršovstvo oslovilo několik bratří, ale všichni odmítli a začaly se ozývat hlasy, že se nikdo nenajde a bude muset být požádán úřad práce. Rozhodla jsem se, že rok dva vypomůžu, a pak se uvidí.

Starám se o úklid a drobnou údržbu kostela a přilehlé presbyterny s kuchyňkou, klubovnou a hygienickým zařízením. Nedělní bohoslužby u nás navštěvuje zhruba stovka lidí a během týdne je téměř každý den nějaké setkání. K tomu patří příprava kostela na svatby, pohřby a večeři Páně, zvonění, odemykání a zamykání na všechna shromáždění, květinová výzdoba – to je moje radost, vyvěšování písní, doplňování nástěnek a vývěsky, přijímání zájezdů, drobné pohoštění atd. Kromě toho se částečně starám o rozsáhlý park kolem kostela. V zimě je hodně práce s odklízením sněhu.

Starám se také o sborový archiv, i to mě hodně baví, jsem totiž profesí historička – archivářka, a nárazově pomáhám s administrativní prací v kanceláři.

Během týdne se za mnou stále častěji zastavují v kostele bratři a sestry na kafe nebo jen tak prohodit pár slov, a tak se někdy stává, že uklízím až pozdě večer, kdy už je klid. Jedinými mými nepřáteli jsou teď jen holubi na věži a jedna kostelní  myš, která se přistěhovala na zimu a které se šíleně bojím.

Co říci na závěr? Kostelnická práce v Novém Městě je práce nikdy a pořád. Nejvíce práce je o vánocích a velikonocích, a pokud si někdy naplánujete něco soukromého, spolehlivě přijde pohřeb, zájezd nebo něco jiného a všechno se ruší. Možná proto se zatím nenašel ochotný nástupce a já, i když si někdy připadám jako převozník, který nemá komu předat veslo, jsem vlastně ráda a práce mě moc baví a těší.

Jana Rusňáková, kostelnice v Novém Městě na Moravě (redakčně zkráceno)