Koordinace škol Evangelické akademie je různorodá a nekončící práce

Tento ročník Českého bratra vám přináší novinky, zprávy, reportáže či rozhovory ze škol, které patří k naší církvi. Máme jich už osm. Evangelická akademie sdružuje mateřskou školu, několik škol základních a středních a také jednu vyšší odbornou. Je to pestrý vějíř vzdělávacích zařízení s různým portfoliem, různými problémy a potřebou různých řešení. Na začátku nového školního roku jsem pro Českého bratra vyzpovídala koordinátorku Evangelické akademie Helenu Wernischovou. 

Kde má koordinátor EA svůj pracovní stůl a co vlastně dělá?

Pracovní stůl mám mezi svými milými kolegy v ústřední církevní kanceláři, pracuji ale také z domova a pobíhám po Praze při různých jednáních, nejen na našich dvou pražských školách. A také cestuji, většinou vlakem, do Brna, do Náchoda a do Olomouce, poslední rok i do Sudic. Moje práce je velmi různorodá a někdy velmi klidný ranní nástup během jednoho telefonátu z ředitelny vyžaduje celkem velkou akceleraci a koordinaci různých lidí či úřadů, kterých se nastalý problém týká. 

Jak dlouho již koordinuješ školy EA? Baví tě to a naplňuje? 

Většina lidí, se kterými přicházím do styku, jsou milí a kompetentní lidé, ale někdy narážím i na svízelné partnery. Mám ale výcvik komunikačních dovedností, tak dovedu celkem rychle rozklíčovat, kdy se hodí empatie a kdy asertivní přístup, včetně potřeby vymáhání našich práv u některých správních orgánů. Hodně mi pomáhá moje téměř třicetiletá zkušenost s pražskou EA. Posledních sedm let ve funkci koordinátorky mě také vybavilo dost dobře. Každá překonaná krize „vyzbrojuje“ do dalších bojů. Nejsou ale jen boje a správní úkony, občas něco napíšu k publikování (a ráda), občas přednáším (ještě raději) a mám i mnoho milých pracovních setkání. Dění na našich školách se týká nejen komplexního přístupu ke vzdělávání dnes, ale lze je popsat také jako nekončící seriál o „experimentech“, probíhajících v celé české společnosti, o jejím vývoji i sociálních zápasech, někdy i se zajímavým morálním podtextem. To mě baví! Já nejsem rozený úředník a upozorňovala jsem na tento svůj hendikep již při výběrovém řízení, ale umím některé procesy docela dobře analyzovat.

Co jsi dělala předtím? Nechybí ti každodenní kontakt s žactvem?

Víc než 25 let jsem učila převážně etiku na EA Praha a v různých neziskovkách, ještě i první roky v této funkci. Teď učím rok skupinu milých ukrajinských žen češtinu a občas si „zaučím“ na našich školách jako host, když se domluvím s řediteli a s kaplany. Myslím, že třeba na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci moje přednášky studenty docela baví a já pak nemám „takový absťák“.

Školskou problematiku znáš z dřívější učitelské praxe. Je velký rozdíl mezi potřebami mateřské školy, základky nebo střední školy?

No ano, jistě – každá skupina má zcela jiné vývojové potřeby a s tím souvisí i vzdělávací a výchovné důrazy, na to reagujeme, jak nejlépe umíme. Ovšem ke školám patří i to, že ředitelé jsou správci školy a školu řídí. To je shodné, ať jde o mateřskou nebo základní školu, či školu střední – s tím se jim snažím pomáhat.Také moje komunikace s kaplany má podobná témata, ovšem situace na každé škole a v každé síti vztahů je vždy jedinečná. Snažím se také, třeba přes semináře vzdělávací agentury EDUin (kde jsem i v Klubu zřizovatelů), hlídat trendy ve vzdělávání a posílat podněty do škol.

Jak vypadá spolupráce s církevními školami jiných církví? Jak funguje koordinace ve vztahu k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy?

Hlavní spolupráce mezi přibližně 140 církevními školami různých zřizovatelů probíhá přes vedoucího sekce školství při České biskupské konferenci Martina Čecha. Udržujeme pravidelné kontakty v Asociaci ředitelů církevních škol. Ekumenická komise školství a vzdělávání při Ekumenické radě církví, kde jsem předsedkyně, teď po covidu „trochu usnula“ a navíc v ní má zástupce jen polovina nekatolických škol. S různými sekcemi na ministerstvu jednáme s Martinem Čechem společně nebo jednám v rámci Evangelické akademie jen za naše školy. Někdy to vyžaduje i asertivní přístup, např. s Rejstříkem Školských právnických osob, kde se zařizují různé důležité správní změny ve školách – např. zřízení nové školy nebo navýšení kapacity. Tam bývá jednání hodně zdlouhavé, což zdržuje jak veřejný zájem, tak i rozvoj škol. 

Proč mají církevní školy nižší státní dotaci na žáka, když mají doložitelně lepší výsledky a lidsky se k žákům chovají laskavěji? 

Dotace na vzdělávání ve školách zřizovaných církvemi jsou po mnoha letech vyjednávání a někdy i politických zápasů vyrovnané se školami veřejných zřizovatelů (až na některé neinvestiční výdaje), problém je v Praze, kde magistrát „připlácí“ na své školy, a ačkoliv ty ostatní (církevní i soukromé) plní až třetinu veřejné služby, na tyto „příplatky“ nedosáhnou. Naši ředitelé musí být velmi aktivní v získávání dalších provozních i investičních zdrojů. S některými potřebami jim aktivně pomáhá zřizovatel (což je ČCE), školy jsou velmi vděčné za zdroje z každoroční sbírky ve sborech a také za zdroje z DARPů. Mohou pak nakupovat potřebné a inovativní pomůcky nebo třeba velmi drahé hudební nástroje nebo se můžou pustit do nákladnějších projektů.

Která ze škol EA to má nejtěžší? Jak se školy proměňují?

To se takhle nedá říct, jednou bojuje ta a jindy ona a po vítězství je velká radost nebo posun. Nebo se s některými (vzácně) učiteli, studenty i rodiči musíme s lítostí rozloučit. Ale to prostě patří k růstu a pluralitě ve společnosti. Jak jsem říkala výše, školy jsou takové laboratoře společenských zápasů, a když je např. pedagog opakovaně přistižen při tom, že šíří bludy a dezinformace, tak musí jít – na to jsou v podobných případech už i rozsudky. Někdy ovšem narazíme na tak zarytého a urputného rodiče, že dovede zaměstnat hned několik orgánů státní správy, a pak je můj úkol podržet ředitele, aby ten tlak ustál. 

Jaké jsou žhavé novinky v rámci škol EA? Mám teď na mysli hlavně nové gymnázium Filipka.

Naše školy se pořád rozšiřují, a kdyby měly více místa k učení (jurty nestačí), rostly by ještě více. Největší naší školou je ta náchodská – bude mít brzo skoro 400 studentů, a to už je kolos. Celkem se na všech školách blížíme číslu 1500 žáků a studentů a s novým gymnáziem (prvním v historii ČCE!) této mety dosáhneme. Všechny naše školy a všechny nabízené obory jsou žádané a oblíbené, aktuálně poptávka hodně převyšuje nabídku.

Jak to vypadá s odloženou stavbou nové Bratrské školy v Praze a rekonstrukcí Pražské EA? (viz ČB 5/2023). Kdy budou učit v nové budově? 

Ach, to je „neverending story“. Vícezdrojové financování je otázka spíše pro synodní radu a odpovědné pracovníky ústřední církevní kanceláře. Já to s napětím pozoruji zblízka a věřím, že to s pomocí Boží zvládneme. Hrozně mě zajímá ten proces přípravy, hltám emaily paní architektky a dodávám naději pražským ředitelům. Osobně si tak doplňuji neustále vzdělání z různých stavebních a správních úkonů a myslím, že bych už mohla klidně dělat docela zasvěceného poradce.

Jak spolupracuješ se zřizovatelem, potažmo synodní radou, a s celocírkevními fundraisery? Co to přináší?

Na ÚCK teď máme skvělého kolegu fundraisera, tady to „šlape jak dobře seřízené hodinky“. Jinak spolupracuji s polovinou synodní rady – se synodním seniorem Pavlem Pokorným na agendě školních kaplanů, se synodním kurátorem Jiřím Schneiderem na provozních a správních věcech a s Janou Šarounovou řešíme ve školách vnitřní „vztahové“ procesy. Myslím, že si dobře rozumíme, je to fajn vedení.

Jak se utužují vztahy mezi jednotlivými školami EA, kantory a řediteli? Je to důležité? 

Ano, to je ta naše „přidaná hodnota“. Je to vzácné společenství, trochu ten tým kormidluji a jsem šťastná, že mohu spolupracovat s tak zajímavými, motivovanými a kreativními řediteli – tolik krásných osobností a tak různorodě nastavených!

Co bys popřála našim školám na prahu nového školního roku?

Přeji jim to, co každý rok – aby nás náš milý Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil a posiloval nás na našich cestách, osobních i vzdělávacích. Aby na naší společné cestě bylo i v novém školním roce mnoho dalších důvodů k radosti a vděčnosti.

Daniela Ženatá
foto: Benfoto, Jiří Hofman