Konfirmace nefunguje automaticky, prosíme o ni Pána Boha

Tabita Landová je docentka na katedře praktické teologie ETF, zabývá se liturgikou a homiletikou. V rámci projektu o přechodových rituálech v českém protestantismu provádí také výzkum ohledně konfirmace. Je členka poradního odboru liturgického, který připravil ke konfirmaci nové formuláře. Zároveň její nejstarší syn je právě uprostřed přípravy ke konfirmaci.

Jsou konfirmandi děti?

Z perspektivy svých rodičů jsou to stále děti, i když postupně se z nich začínají stávat dospělí. Nacházejí se v přechodovém období dospívání. Konfirmace symbolicky znázorňuje proces přechodu mezi dětstvím a dospělostí, který ale bude ještě dlouho pokračovat.

A vnímají konfirmaci jako předěl?

Do určité míry ano. Konfirmační příprava je proces, trvá nějakou dobu, vyvrcholí konfirmací. Obvykle následuje vstup do mládeže.

Co vlastně konfirmace je?

Jednou větou to zodpovědět nejde. V nejužším slova smyslu je to obřad. Konfirmandi vyznají víru, přiznají se ke křtu, přijmou požehnání. Ale často se konfirmací myslí celá konfirmační příprava. Nebo ještě šířeji: Konfirmace je utvrzení ve víře. Je to něco, co se neváže jen k té vlastní konfirmaci v období dospívání, celý život by měl být konfirmací, utvrzováním, růstem ve víře. Až takto široce se to dá pojmout.

A co konfirmace není?

Určitě to není doplňování křtu. A určitě to není podmínka přijetí k večeři Páně. Konfirmace také není utvrzení ve víře, které by fungovalo automaticky. Není to v našich rukou. O to můžeme prosit, usilovat. Ale je to otevřený proces. 

Třeba když se učím na maturitu nebo na jinou zkoušku a když ji udělám, je to díky mojí snaze, mým schopnostem a znalostem. Ale konfirmace není jen věc takto „lidská“. Jak je to při konfirmaci a ve víře vůbec s naší lidskou snahou?

Konfirmandi vyznávají svou víru, je to jejich snaha, jejich vyjádření. Ale současně je zde prosba o požehnání a potvrzení víry z Boží strany.

Co by mělo být obsahem konfirmační přípravy? Jako farář balancuji mezi tím, aby to nebylo jen biflování a další škola, ale bavilo nás to. Přitom bych ale ráda, abychom se opravdu něco naučili. Zároveň jde i o víru, resp. hledání cesty k Pánu Bohu.

V posledních několika desetiletích se upouští od přístupu, že jde hlavně o to získat znalosti. Spíš se děti mají vést ke kritickému myšlení, k přemýšlení o víře a o tom, jak číst Bibli. Posunout se od narativního přístupu, když se jen vyprávějí biblické příběhy, k přemýšlení také o tom, že Bible je lidské svědectví o zkušenosti s Bohem, že obsahuje dobově podmíněné představy, že všechno není přenositelné do dneška. Důležitý je také rozvoj duchovního života. Modlitba, vnímání smyslu bohoslužeb, pochopení, že při bohoslužbách nejde jen o střídavé vstávání a sedání. Důležitá je při konfirmační přípravě také socializace, začlenění do skupiny a do sboru. Takže – pestrost.

Nějaké vědomosti by ale získat měli, ne?

Někdy se od vědomostí úplně upouští, to je už opačný extrém. Kdysi jsem pozorovala jednu presbyterku, jak hledá v Bibli a vůbec se neorientuje. Říkala jsem si, že zrovna tohle by se člověk před konfirmací naučit mohl.

A něco nazpaměť…?

Ano, Apoštolské vyznání víry, modlitba Páně, Desatero, nějaký žalm, to patří k základům. Ale současně je třeba vědět, že smyslem přípravy není pouhé memorování, jde o to vést k zájmu a schopnosti o víře nějak přemýšlet a mluvit. Pojem „zkouška“ už se z konfirmační praxe v podstatě vytěsnil, v nových konfirmačních formulářích už se neobjevuje. V dotazníku mezi faráři jsem jej musela dát do uvozovek. Ve většině sborů probíhá „přezkoušení konfirmandů“ formou rozhovoru, v některých třeba jako vědomostní soutěž, které se spolu s konfirmandy účastní i presbyteři.

Dá se stručně říct, odkdy se datuje zvyk konfirmace?

Zdůraznila bych, že konfirmace nemá oporu v Bibli. Tam je dán křest a večeře Páně. Kolébkou konfirmace je stará Jednota bratrská, přelom 15. a 16. století. Jednota vnímala křest nemluvňat jako neplnohodnotný a doplňovala jej vědomým přiznáním k víře ve věku kolem 12 let. To bylo provázeno vzkládáním rukou a požehnáním.

U Luthera a Kalvína byl motiv katechetický. Luther kladl důraz na to, že před přistupováním k večeři Páně je třeba vyzkoušet víru o svátosti. Šlo tedy o zkoušku z katechismu. U Kalvína byla konfirmace zakončením katecheze dětí kolem desátého roku věku. Ta byla zaměřena hlavně na to, aby děti byly schopny rozumět kázání. U Martina Bucera se různé motivy slévají dohromady, vzniká konfirmace se zkouškou, vyznáním víry i vzkládáním rukou. Později na ni měly vliv osvícenství a pietismus.

Tradice, že k večeři Páně se chodí až po konfirmaci, tu byla už od reformace?

Ano. V luterství byla snaha vymýtit magické vnímání večeře Páně, konfirmace měla člověka před večeří Páně řádně poučit i povzbudit víru.
V Jednotě bratrské byl křest nemluvňat vnímán jako neplnocenný. Proto se k večeři Páně přistupovalo až po konfirmaci.

Odkdy se mění pojetí konfirmace jako „vstupenky k večeři Páně“?

Koncem 20. století se objevuje ve více evangelických církvích důraz na to, že křest nemluvněte je rovnocenný s křtem dospělého, takže konfirmace roli „vstupenky k večeři Páně“ mít nemusí a nemá. Také se ve světle nového čtení pasáže z 1K 11,27–29 o nehodném přijímání a rozpoznávání těla Páně trochu jinak hodnotí kognitivní předpoklady účastníků večeře Páně. Víra není jen záležitost intelektu, ale primárně věc důvěry. Myslím, že i dětem lze na jim přiměřené úrovni vysvětlit, co pro ně večeře Páně má znamenat.

Co to slovo „připustit“ k večeři Páně?

Někteří teologové je nemají rádi, může vzbuzovat nežádoucí konotace, ale ve starších dokumentech se běžně používá. I v dokumentu synodu o dětech při večeři Páně z roku 2006. Zde je tento termín použit v kritickém smyslu – konfirmace by neměla být podmínkou k připuštění k večeři Páně. Na letošním synodu zazněla kritická reakce na toto slovo, užité ve vysvětlení k novým konfirmačním formulářům; ale tímto termínem se také popisuje pozice, která tu v minulosti dlouho dominovala a dnes už je opouštěna. Není potřeba zpětně měnit dříve používanou terminologii. 

Máš nějakou vzpomínku na svou vlastní konfirmaci?

Nebyla jsem konfirmována sama, bylo nás asi pět. A konfirmovala mě moje maminka. Byli jsme vyzváni k tomu, abychom si připravili vlastní vyznání víry, což byl náročný úkol, výzva. Ale všichni jsme se do toho pustili s chutí, při konfirmaci jsme každý své vyznání přečetli.

Kdo všechno ve sboru by se mohl do přípravy ke konfirmaci zapojit?

Rodiče, presbyteři, kmotři, mládež… Ale většinou to zůstává na faráři. Rodiče a presbyteři se obvykle přidají až těsně před konfirmací.

Jak konfirmandy přitáhnout víc k dění ve sboru?

V nových formulářích ke konfirmaci se pokoušíme naznačit, jak konfirmandy do sborového života a bohoslužeb víc vtáhnout. Třeba tak, že se na začátku konfirmační přípravy představí, sbor se za ně přimlouvá. Už během přípravy je dobré přizvat konfirmandy třeba ke čtení z Bible, k modlitbě při bohoslužbách. Naopak toho na ně nenaložit až příliš při konfirmaci samotné. Například vstupní modlitbu při konfirmaci by měl mít ten, kdo vede bohoslužby.

Čím je slavnost konfirmace pro sbor?

Pro některé sbory je to velice výjimečná událost, která se koná po několikaleté pauze. Slavnost, která viditelně ukazuje, že je ve sboru naděje pokračovat. Je to taky připomínka vlastního křtu a konfirmace. A také vede k přemýšlení, co dělat, aby sbor dál zůstal konfirmovaným bezpečným zázemím, domovem. Často lidem naskočí pojem „vykonfirmování“ z církve. Je dobré přemýšlet, co dělat, aby k tomu nedošlo.

Někdy je ve sboru v konfirmačním věku jen jedno dítě. Co poradit?

Navštívila jsem teď několik seniorátů, kde jsme o konfirmaci mluvili. V některých seniorátech funguje příprava společně pro několik sborů dohromady. Nebo to dělá přímo seniorát. Je to dobrá cesta, spojovat se s okolními sbory.

Kde se pak ale děje samotná konfirmace?

Souvisí to i s rodinami, které jsou v jednotlivých sborech ukotveny. Takže slavnost konfirmace je obvykle v jednotlivých sborech.
Když je ve věku konfirmace ve sboru jen jeden člověk, dá se taky počkat, až dorostou další a vznikne skupina. Je pak sice věkově různorodější, ale dětí je víc.

Někde jsem slyšela, že věk konfirmace byl dán tím, když děti po ukončení ZŠ odcházejí na jinou školu, na internát, a rozprchnou se. Je to tak? A jaký je ideální věk?

Z hlediska psychofyzického vývoje je věk 13–15 let dobrý, ale ozývají se i hlasy pro odklad až do pozdějšího věku.
Já bych se však asi obávala, že se nepodchytí děti v propukávající pubertě, takže jsem spíš pro věk kolem konce základní školy. 

Co odpovědět jako rodič na otázku dítěte: „Proč mám na tu konfirmační přípravu chodit?“

To jsme nedávno řešili s naším Theodorem: „Bude to zajímavá příležitost pro rozhovory, něco se dozvíš, načerpáš inspiraci, uvidíš…“
Asi bych dítě nenutila přes velký odpor, ale poukázala bych na to, že příprava má otevřený výstup. Konfirmand se sám rozhodne, zda ke konfirmaci nakonec půjde. Je legitimní se rozhodnout, že konfirmován nakonec nebudu.

Těžko se dá načasovat, že právě (například) 20. května, po dvou letech přípravy jsem hotov říct „ano“.

Připadá mi hodně důležitá souvislost s křtem. Byl jsi pokřtěn a teď můžeš přemýšlet, jakou životní perspektivu ti křest otevřel. Důležitá je přitom ještě jiná osoba, než je rodič. Autorita faráře je jiná než autorita rodiče. Vůči rodiči se děti vymezují, je důležité slyšet svědectví víry i od někoho jiného.

Když rodinu čeká konfirmace, na co by se nemělo zapomenout?

To ještě nevím, ještě s tím nemám osobní zkušenost, Theo bude konfirmován až za rok. Zatím mám zkušenost rodiče, který sleduje přípravu. Snažím se vyvážit „ani příliš mnoho, ani příliš málo“. Netlačit na dítě, nepřehánět to s otázkami týkajícími se víry. Ale nebýt lhostejný, nenechat to bez zájmu. A ke slavnosti samotné: Vybalancovat to, že je to věc sborová, ale zároveň rodinná. A taky osobní – aby si to syn spojil s faktem svého křtu, aby konfirmaci prožil jako přiznání ke křtu. Ještě je důležité, aby to ústřední, co si konfirmandi odnesou, nebyl stres a tréma. Stres při veřejném vystoupení je asi vždycky, ale aby to nepřebilo prožitek, že také něco dostává na další cestu svým životem.

připravila Lenka Ridzoňová
foto: archiv respondentky