Kolik mladých teologů se vejde do telefonní budky?

Základní úkol naší skupiny je dávat zpětnou vazbu na práci, kterou mezi evropskými protestantskými církvemi vykonává GEKE (Společenství evangelických církví v Evropě, jinak známé také jako Leuenberská konkordie). No a když se na zpětnou vazbu zeptáte (stále ještě) mladých a zapálených teologů – no tak ji také dostanete! Tento základní stimul, se kterým nás vedení GEKE oslovilo, má být pokus prolomit strukturální a „věkové“ problémy, ve kterých církev často uvízne. Ochota naslouchat tomu, jak to vidí mladí, a stát se zranitelným terčem jejich případných frustrací či kritiky – to je něco, co na programu běžícím od roku 2020 oceňuji nejvíce.

Z letošního setkání v nezvykle slunečné Cambridge vykrystalizovala dvě hlavní témata: „křesťanština“ (dle názvu připravovaného dokumentu Christian Talk of God, volně přeloženo „Jak křesťané mluví o Bohu?“) a sexualita & gender. Zatímco na prvním tématu se skupina lehce shodla (a prohlásila, že připravovaný dokument, který chce otevřít téma našeho církevního jazykového vyjadřování o Bohu a jeho aktuálních proměn, je paradoxně psán tak obtížně a teologicky, že se v aktuální verzi míjí svým cílem), druhé téma – nepřekvapivě – vedlo k diskusím různorodějším i těžším. Ty ale byly velmi cenné. Sám nyní mnohem jasněji vidím, že pokud chceme, aby naše církve mohly být pluralitní a názorově „barevné“, neexistuje jiná cesta než rozhovor, trpělivé naslouchání a skutečné poznání druhého. To možná nezní příliš „sexy“ a je za tím spoustu práce – jak jinak ale spolu můžeme v naší různorodosti žít, když jedna strana např. navrhuje, abychom ty církve, které nežehnají homosexuálním párům, prohlásili za ne-evangelijní, a druhá na to reaguje tím, že když v textu vidí slovo „feminismus“, přestává číst?

Rozhovor a naslouchání se pro nás na těch pár dní v Cambridge nestalo jen frází, ale zažitou zkušeností. Díky rozhovorům s německou kolegyní více rozumím svým rasovým a heterosexuálním privilegiím. Díky maďarsky mluvícím kolegyním z Rumunska více rozumím tomu, jak blízký a až nerozlučný je vztah mezi kulturou a církví. Díky návštěvě jednoho nedávno odvážně a „pro lidi“ zrekonstruovaného kostela více přemýšlím nad tím, jak my jako evangelíci zveme (či nezveme) druhé do našeho bohoslužebného prostoru. Díky setkání s nebinárním transgender pastorem mám větší chuť ptát se druhých lidí na jejich příběh.

P.S. Do té budky se nás nakonec vešlo šest.

Jordan Tomeš