Knihovna k poslechu

Vaše knihovna obsahuje zvukové nosiče, které se dnes málokdy vidí – například magnetofonové kazety. Technologicky pokročilý člověk by se mohl divit, že se taková zařízení vůbec ještě používají.

Naši uživatelé jsou spíše staršího věku. Patří k nim i noví zájemci. Jsou rádi, že dostanou načtené texty zrovna na takovém nosiči, na který jsou zvyklí, nemusí se učit nic nového. Třeba magnetofonová kazeta je oblíbena proto, že vždy přehrává od místa, kde jste ji zrovna zastavili. Některým našim uživatelům to vyhovuje. Jiným vyhovují cédéčka, dalším posíláme flash disky, někdo si nahrávky stáhne z webových stránek naší knihovny. Technika způsobila, že možnosti jsou mnohé, každý je zvyklý na trochu něco jiného a my se našim uživatelům snažíme vycházet vstříc. 

Obsah vaší knihovny tvoří křesťanská literatura. Jistě je to taky Bible. A co dál? Co třeba takový Chesterton, autor křesťanských detektivek? 

Zrovna Chestertona zpracovávají kolegové z katolické zvukové knihovny, takže nechceme jejich práci dublovat. Jinak je ale křesťanské literatury spousta. Zpočátku jsme nahrávali literaturu odbornější, výkladovou, teologickou. Naši současní čtenáři mají ale raději odpočinkovou beletrii. Na tu se tedy při výběru soustředíme především. Existuje řada křesťanských beletristických knížek. Naši čtenáři teď mají rádi například příběhy z Mitfordu od americké autorky Jan Karonové. To mi bylo doporučeno a někteří čtenáři jsou nadšeni.

Jak vy jste se dostala k práci se zrakově postiženými?

To už je víc než 50 let. Studovala jsem učitelství matematiky a fyziky. Pak jsem studium přerušila a hledala brigádu. A sehnala jsem práci vychovatelky ve škole pro zrakově postižené na Hradčanech. Ta škola tam existuje dodnes. Práce tam na mě tak zapůsobila, že jsem si řekla – už nikdy nic jiného. A tak jsem se dala na studium speciální pedagogiky. Do zaměstnání jsem nenastoupila, protože jsem vychovávala vlastní děti. Kontakty se zrakově postiženými jsem ale měla. 

Jak ty kontakty vypadaly?

Posílala jsem například literaturu vytištěnou Braillovým písmem. Už začátkem osmdesátých let – u toho jsem ještě sama nebyla – se podařilo dojednat tisk biblických knih v Braillově písmu. Šlo o ekumenický překlad a tisklo se to v tehdejším východním Německu. Kromě toho existovala v Braillově písmu řada starších biblických knih kralického překladu. Ty byly sesbírány z různých dědictví. Tisky v braillu se posílaly zájemcům po celé republice. Kromě toho se v osmdesátých letech na hronovské faře u pana faráře Jaromíra Strádala staršího konala setkání lidí se zrakovým postižením. Těch jsem se také účastnila. 

Dá se to považovat za předstupeň dnešního střediska pro zrakově postižené?

Myslím, že ano. Vytvořila se celá řada cenných mezilidských kontaktů. Práce se dělala na koleni, ale byli jsme připraveni na společenské změny, které přišly s rokem 89. Tehdy jsme mohli začít pracovat naplno. Stali jsme se součástí Diakonie, od roku 1993 jako samostatné středisko.

Jak vypadalo budování zvukové knihovny v devadesátých letech?

Hned na začátku jsme měli audiotéku přibližně 50 knížek. Šlo o různé podomácku načtené nahrávky, které nám lidé darovali. Nové nahrávky vznikaly ve vypůjčovaných studiích. To se ještě nahrávalo na velké magnetofonové pásky, které se přetáčely na kazety. Potom jsme koupili lepší magnetofon a nahrávali na kazety přímo. Díky nadaci Divoké Husy jsme v roce 2004 prošli rekonstrukcí. Zbudovali jsme malé vlastní studio a nahrávali přímo do počítače. Nebo doma naši načitatelé nahrávali na minidisky. V Braillově písmu jsme pořídili též tiskárnu. Na ní tiskneme Denní čtení – biblické úvahy na každý den a dětský časopis Kroky, který vychází šestkrát ročně.

Na co se ještě teď zaměřujete, kromě budování knihovny?

Jsou to víkendová setkávání pro lidi se zrakovým postižením. Uskuteční se vždy dvakrát ročně – na jaře a na podzim po různých místech republiky, většinou na nějaké faře; stojíme na křesťanském základě. A jsme zároveň velice ekumeničtí. Poslední setkání bylo teď v květnu. Pořádáme také letní pobyty. 

Činnost Střediska pro zrakově postižené se datuje od poloviny roku 1989. Střediskem Diakonie se stalo v roce 1993. Nyní je součástí Diakonie ČCE – Střediska celostátních programů a služeb. Služby Střediska pro zrakově postižené jsou určeny všem lidem, kteří mají problémy v přijímání informací četbou běžného textu.
Stránky zvukovaknihovna.cz nabízejí bohatý katalog zvukové knihovny, která čítá stovky titulů – romány, poezii i populárně naučné texty. Dále lze v katalogu najít seznam textů v Braillově písmu a elektronické podobě.

Dá se nějak charakterizovat svět lidí se zrakovým postižením?

Je různorodý. Když někdo nevidí od narození, tak prošel školou a umí číst v Braillově písmu. Když ale někdo přijde o zrak v dospělosti, už se to pravděpodobně nenaučí, čili potřebuje poslech. Mezi našimi klienty jsou i tací, se kterými si píšeme maily, které jim počítač přečte. Ale s některými se domluvíme jenom telefonem. 

Lidem se zrakovým postižením pomáháte už padesát let. Jak se za tou dobou ohlížíte?

Ze zpětného pohledu věřím, že nás Pán Bůh dobře vedl. Všemi úskalími jsme úspěšně prošli. Beru to jako velký zázrak.

Adam Šůra