Když umírá někdo blízký

Praxe totiž ukazuje, že bez včasné přípravy si smrt našich blízkých nepřipouštíme, ani když k ní dochází. V tu chvíli nás natolik přemáhají emoce, že nejsme schopni vidět ani to, co je evidentní. Na co se má tedy člověk zaměřit, když vstoupí do té životní fáze, kdy smrt blízkého už lze v dohledném horizontu očekávat?

Plnit přání

Nejprve je třeba ošetřit to, aby umírající člověk netrpěl, tedy vyřešit symptomy onemocnění, která smrt provázejí. To spadá do kompetence lékařů. Ne nutně těch paliativních. Petra Šiprová z Diakonie Brno, která má jako zdravotní sestra zkušenosti z lůžkového i domácího hospice, upozorňuje, že specializovanou paliativní péči potřebuje přibližně jen 20 % umírajících, jejichž stav je opravdu křehký a nestabilní. Ostatním stačí spolupráce s praktickým lékařem či se specialisty na různá onemocnění. Často si představujeme, že čím blíž je závěr života, tím více to umírajícího bolí. A smrt, ta že bolí úplně nejvíc. „Nezažívám takové scénáře,“ říká Petra Šiprová. „Nezažívám ani děsivou smrt. Umírání neznamená bolest automaticky,“ dodává.

U lůžka umírajícího je pak naším úkolem být s ním, plnit jeho přání. I na to je třeba se připravit. Může jít totiž o přání, která bychom člověku v jiné než v závěrečné fázi života oprávněně rozmlouvali. Závěr života však má vlastní pravidla. Přání umírajícího jsou svatá. Dostane-li například chuť na cigaretu, máme mu připálit, i když víme, že to tělu rozhodně nesvědčí a cigaretový kouř nám nevoní. Často ale jde spíše o přání zážitková: s někým se ještě vidět, o něčem si ještě popovídat. 

Co víc, naším úkolem je taková přání předjímat. Sami je máme umírajícímu nabízet, protože je velmi pravděpodobné, že on sám nebude chtít – jak se říká – obtěžovat. „Umírající si často spíš neřekne. Je potřeba citlivě nabízet. A nehroutit se z toho, že budeme odmítnuti. Uvařím například jídlo, které měl ten člověk rád, a on řekne fuj, já to nechci. Nevadí. Už jenom ten proces měl smysl. Dáváme najevo, že nám o druhého jde, že jsme tu s ním,“ říká Petra Šiprová.

Když už je závěr života opravdu blízko, umírající často nemají sílu svá přání vyjadřovat. I jen otevřít oči pro ně bývá nezvládnutelný výkon. Člověk leží, nemluví. Takové uzavření se do sebe bývá na konci života přirozené. Často a zcela mylně ho popisujeme slovy, že dotyčný už nevnímá. A my musíme vsadit na naši intuici a odhadnout, co umírajícímu prospívá.

Rozhodně to bývá péče o jeho fyzickou stránku: otírání potu z čela, svlažování rtů, prokapávání očí, pokud je má umírající otevřené, úprava polohy jeho těla, pokud se umírající projevuje neklidem. I jen tiše sedět v místnosti však může mít svůj smysl.

Můžeš jít, zvládnu to

Opominout bychom neměli ani duchovní stránku umírání, která je přítomná vždy, ať už vyznáváme nějaké konkrétní náboženství, či nikoliv, ať už věříme na posmrtný život, či ne. 

„V praxi ctím pět vět, které není potřeba říkat na sílu, ale doporučuji je. Opakovaně se k nim vracet. Nikdy nevíme, který okamžik bude ten poslední,“ upomíná Petra Šiprová. Ty věty znějí takto: 1. Mám tě rád. 2. Děkuji ti. 3. Odpusť. 4. Odpouštím ti. 5. Můžeš jít, zvládnu to. Zejména poslední větu není snadné vyslovit a člověk by ji měl říkat jen tehdy, pokud ji opravdu myslí vážně. Ale má smysl to zkusit. 

„Věřím, že tyto věty, mohou umírajícím pomoci. A hlavně pomohou v době truchlení pozůstalým. Vědí, že udělali opravdu vše,“ říká Petra Šiprová. Doporučuje oněch pět stručných výroků říkat nahlas a kdykoliv si na ně člověk vzpomene. Nemusíme si je v rodinách šetřit na poslední chvíli. Obřady, které mají napomoci přechodu umírajícího na onen svět, přinesou posilu spíše tehdy, odehrají-li se v klidu a bez spěchu. 

Osobní rozloučení

Když umírající vydechne naposledy, je naší povinností zavolat lékaře. Smrt může konstatovat jen on. Pokud nejsme s nějakým praktikem dopředu dohodnutí, je nejsnazší cestou vytočit linku 155. Povolání lékaře je však naše jediná bezodkladná povinnost. 

Po jejím splnění se můžeme začít soustředit na sebe, na truchlení, na rozloučení. Petra Šiprová doporučuje otevřít okno, zapálit svíčku, ponořit se do sebe, zhluboka se nadechnout a chvilku jen tak být. Není však povinností zůstat v klidu. Pokud někoho přemohou emoce a dostane se do stavu, který by šlo nazvat třeba hysterií, i to je v pořádku. Vždyť zemřel člověk! V pořádku je cokoliv, i že se pozůstalému uleví, cítí klid a je vlastně rád, že jeho blízký odešel. Lidé si často při takovém prožitku kladou otázku, jestli nejsou nějak divní. Nejsou.

Pokud to přítomným jejich emoce dovolí, mohou začít rozmýšlet, kdo všechno by se mohl se zemřelým přijít rozloučit. Příbuzní, přátelé, známí? Pozvání může dostat každý. Třeba i kamarád zemřelého z vedlejšího domu, i příbuzný z druhé strany republiky. Rozloučení u lůžka je osobnější než v obřadní síni. Zemřelého můžeme učesat, obléci do slavnostního, zavřít mu víčka, pokud byla otevřená, podložit mu bradu smotaným malým ručníkem, položit k němu květinu. Pokud jsou u lůžka nějaká speciální zdravotnická zařízení, která umírající potřeboval, je vhodné dát je z místnosti pryč. 

„Rozloučení u lůžka opravdu není děsivé,“ říká Petra Šiprová. „Někdy si pozůstalí vypráví, co se zemřelým prožili. Nebo se vytáhnou fotoalba, pustí se hudba, čte se z Písma.“ Stává se samozřejmě, že se pozůstalí čehosi neurčitého bojí a mají potřebu se těla co nejrychleji zbavit. „Pokud jsem přítomná, nedoporučuji to. Snažím se v rozhovoru obavy rozptýlit, rozloučením provést. Všichni se pak shodnou, že to bylo moc pěkné,“ dodává Petra Šiprová. 

Loučení může trvat i hodiny. Teprve když získáme pocit, že všeho bylo tak akorát, voláme pohřební službu.

Adam Šůra
foto: Karel Cudlín, Marcel Rozhoň (Diakonie ČCE)