Když se víra stane vězením

Jednoho dne jsem potkala někoho, kdo mi vyprávěl svůj zvláštní příběh. Slovo dalo slovo a pozval mě na biblické studium. A protože jsem vždycky chtěla znát Bibli (nejlépe nazpaměť), vnímala jsem toto pozvání jako odpověď na své modlitby. Z kurzu jsem byla nadšená. Probírali jsme tam Bibli, zpívali, modlili se. Nikdy jsem nepotkala věřící, kteří by brali svoji víru tak vážně. Zároveň jejich učení nebylo v rozporu s tím, co jsem znala z Bible a ze své církve. Bylo to jen logicky poskládáno do jednotlivých lekcí. Bavilo mě učit se verše zpaměti, opakovat si lekce a oživovat tak Boží slovo ve svém životě. Bylo to jako splněný sen. Několik měsíců jsem žila jen tím kurzem. Nabíjelo mě to, dodávalo mi to odvahy a naděje, že poznám další odpovědi na své otázky. Studovala jsem každý verš, který byl jen zmíněn. Vše jsem se učila zpaměti s nadějí, že jednou půjdu do své církve a rodiny a vše jim to povím. …

V průběhu studia jsem ale postupně objevovala hořkost v podobě akcí a povinností, které přicházely souběžně s poznáváním „Pravdy“. Byly mi podsouvány myšlenky jako „raději nikomu o kurzu nic neříkej, dokud nedojdeš do konce a nezjistíš, zda je to Pravda“; „dostalo se ti výjimečné pocty, že zrovna ty nasloucháš tomuto Slovu“; „Bůh si vybírá ty nejmenší, aby skrze ně dělal velké věci“; „jen toto je Pravda = světlo, ostatní žijí ve tmě = ve lži“. Zároveň jsem začala vnímat, že se to „slovo“ mění, k něčemu směřuje. Radost z poznávání Božího slova, tak začaly přemáhat pochybnosti a zvláštní vnitřní pnutí. Žel na pochybování nebyl tehdy čas a hlavně jsme na to byli připravováni od samého začátku: „Mé srdce nebylo připravené přijmout tak velké Boží světlo.“ To se dá překonat nejlépe aktivním zapojením a plný oddáním se Božímu vedení. Kolem mě bylo mnoho členů i studentů, kteří byli radostní a plní naděje. Chtěla jsem ty pochybnosti překonat, změnit své srdce. Modlila jsem se, aby Bůh mé srdce obměkčil, aby mi dal víru… I fyzicky jsem během krátké doby udělala mnoho změn ve svém životě: opustila jsem práci, sestěhovala jsem se se členy do jednoho bytu, našla si brigádu, opustila školu a co víc – opustila jsem rodinu a lidi okolo mě. Tehdy jsem to nevnímala tak, že je opouštím. Jen jsem se na chvíli vzdálila, abych měla čas růst ve víře a ujistit se, že je to ta správná cesta. Abych pak mohla přijít za nimi a říct: „Našla jsem perlu.“ Dokonce jsem podnikla dalekou cestu, abych se na vlastní oči přesvědčila o „naplnění“. Nic. Pochybnosti zůstávaly a já jsem o to víc „běžela“. Jen aby už byly pryč, aby se mé srdce rychleji proměnilo. Moc jsem si přála, aby byla ta chyba ve mně, nechtěla jsem hledat další „pravdu“, další cestu, nechtěla jsem zase bloudit. Zároveň jsem vnímala, jak mě tento styl života sžírá zevnitř. Jak radost z poznání postupně zhořkla všemi povinnostmi, lhůtami a nároky, které jsem musela plnit. 

Až jednou během „bohoslužeb“ vedoucí vyzval všechny, aby šli za těmi, kteří učení opustili a přivedli je zpět. Jako by se mi tím otevřely oči: My můžeme odejít z církve a Bůh nám nezavře vrata jako v tom podobenství? My nebudeme zatraceni? Bůh se nás nezřekne? Je možné se kdyžtak vrátit zpět? Další den jsem se přestěhovala zpět k našim. Došlo mi, že mě tam držel především strach. 

To byl začátek konce/svobody. Díky Bohu to bylo v období covidu. Nemohla jsem se s nikým vidět, s nikým mluvit. Stačilo ignorovat telefon… a svůj vnitřní hlas, který ještě hodně dlouho přemítal, zda je to opravdu lež. A dlouho trvalo než jsem opravdu vše zpřetrhala. 

Bolí to – otevřít oči a ohlédnout se po té spoušti, kterou jsem napáchala. Svoji rodinu jsem opustila v nejtěžších chvílích – hned po smrti otce. Sama jsem jeho odchod začala prožívat až o mnoho měsíců později. Vztahy, které jsem se snažila budovat a o které mi šlo ze všeho nejvíc, byly najednou tak vzdálené a cizí. Moje církev – najednou daleko a kdo ví, jestli mě budou chtít vidět. Nedostudovaná škola…

Hlavně ta duchovní prázdnota a duchovní vyčerpání. Postupně jsem si uvědomovala, co se vlastně v mém duchovním světě stalo. Že se Bůh proměnil v boha, který miluje pouze ty, kteří přináší ovoce; který nemá slitování s těmi, kteří Ho nemají na prvním místě a neobětují mu svůj život. Víra nebyla o lásce a milosti, ale o boji a povinnostech, na ostatní nezbyla síla ani čas… Byla to doba temna. Nebyla jsem schopná vzít do ruky Bibli, poslouchat křesťanské písně nebo vůbec o víře a Bohu přemýšlet. Jediné na co jsem se v tom období zmohla byla prosba: „Pomoz mi. = Pomoz mi najít Tě; pomoz mi pochopit, proč jsi mě nechal na takovém místě a tak dlouho; pomoz mi rozeznávat; pomoz mi nezemřít (duchovně).“ Nechtěla jsem přijít o víru, o Boha, který mě provázel celý život a který pro mě tak moc znamenal. Potřebovala jsem se dostat z toho „musím“ nastavení. Potřebovala jsem dlouhý duchovní detox. „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát…“ (Ž 23)

A co já a Bůh dnes? Bůh mě věřím neopustil a nezřekl se mě ani mé rodiny. Daroval mi to nejcennější = duchovního i životního parťáka. A daroval nám krásnou dceru, která je tím největším zázrakem. Jsme součástí církve, kterou jsme spolu objevili v průběhu covidu. Mé srdce zase začalo duchovně bít. Po letech začínám vnímat radost z víry, která díky Bohu to vše přestála. Cítím velkou vděčnost, že mě tím Bůh provedl a neopustil. A velkou hrdost sama na sebe, že ani já jsem neopustila Jeho. Všechna bolest není pryč, jsou věci, které nelze vrátit zpět. Ale opět mám touhu měnit a zachraňovat svět. Být Božím služebníkem, být tím světlem, které může někomu posvítit v pravý čas. A vím, že ty největší skutky Boží lásky a milosti jsou ukryty právě v těch malých a drobných věcech, které dennodenně děláme. „Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém.“ (Lk 16,10)

autorka si přála zůstat v anonymitě, připravil Martin Sabo
foto: pexels.com