Když kážete, text ve společenství žije

Matouš Jaluška vystudoval historii a srovnávací literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde také externě vyučuje. Jeho domovským pracovištěm je Oddělení starší literatury v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, které od r. 2023 vede. Studoval rovněž Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2022 působí jako výpomocný kazatel Českobratrské církve evangelické v Rovensku pod Troskami.

Kudy vedla vaše cesta k taláru? 

Vyrostl jsem na evangelické faře v Rovensku pod Troskami. Nejprve to byla fara Jednoty bratrské, od roku 2000 patří k Ochranovskému seniorátu při ČCE. Tak jsem se mohl hodně věcí naučit a hodně věcí vnímat, hlavně to, v čem může malý sbor v nevelké komunitě sloužit Bohu i lidem. 

V tom sboru byla do roku 2023 bezmála půl století farářkou moje máma Hana Jalušková. Po jejím odchodu do penze jsme se s manželkou rozhodli, že na její práci navážeme. Zároveň bylo jasné, že provoz malého sboru v tisícovém městečku bude třeba uchopit trochu jinak než jako klasické kazatelské místo s úvazkem. Tedy hlavně jako dobrovolnickou práci, která se, pokud možno, rozdělí mezi větší počet lidí. S ohledem na situaci samofinancování a na různé změny ve společnosti si teď asi každý sbor musí hledat svoji budoucnost po svém a sobě na míru. My zkoušíme tuhle cestu. Její součástí je, že jsem výpomocný kazatel.

Teologii jste se ale věnoval už předtím, než jste se stal výpomocným kazatelem.

Tak jako mnoho „farářských děcek“ jsem celkem dvakrát skládal přijímací zkoušky na ETF, ale nikdy jsem tam nenastoupil. Později, během doktorského studia, jsem začal teologii studovat v kombinované formě. Tam jsem absolvoval většinu předmětů bakalářského stupně, nicméně ke státnicím jsem se taky nedokopal. Narodily se nám děti, přestěhovali jsme se z Prahy do Rovenska a na studium už zkrátka nezbýval čas. Nicméně na základě toho, co jsem na ETF splnil, se souhlasem sboru a po doplnění dalších náležitostí, jsem se mohl stát výpomocným kazatelem. 

Co jste tedy musel splnit, abyste se mohl výpomocným kazatelem stát?

Klasický kurz jsem absolvovat nemusel. Předkládal jsem index z ETF, skládal zkoušky na úrovni seniorátu a před synodní radou, připravoval jsem pořady bohoslužeb „na zkoušku“ a podobně. Mým mentorem byl Tomáš Molnár [farář v Trutnově a senior Královéhradeckého seniorátu, pozn. red.], který mě učil hlavně homiletiku, ale i věci praktického fungování ve sboru. Po tom všem jsem dle příslušných řádů mohl být ordinován. 

Jak často vedete bohoslužby a kde? Vyjíždíte i mimo Ochranovský seniorát?

Za loňský rok jsem kázal celkem 34krát, převážně v Rovensku, ale třeba i v Turnově a v Kořenově. Mimo seniorát jezdím hlavně do Dvora Králové nad Labem a do Trutnova, v minulých letech jsem mohl sloužit třeba v Jičíně.

Působíte v Ochranovském seniorátu. V čem je kazatelská služba v tomto regionu specifická?

Každý sbor, který se hlásí k dědictví Obnovené Jednoty bratrské, rozvíjí trochu jiný aspekt. V Rovensku se snažíme o promýšlení, řekněme, ochranovské „liberálně-pietistické“ teologie a užíváme přitom liturgické nástroje charakteristické pro Obnovenou Jednotu v českých zemích ve druhé polovině 20. století. Mezi ně patří třeba tzv. Schillerova liturgie, jejíž pevnou součástí je slovo pokání a milosti, jinak charakteristické spíše pro bohoslužbu s večeří Páně. Tak lze o každé neděli projít po emocionální dráze od vlastního hříchu k možnosti záchrany, což bývá velmi silné. To také zabarvuje kázání, které po tomto liturgickém bloku následuje. Podobně působí i Bratrský zpěvník z roku 1954, který je v mnoha ohledech dost specifický. Pravidelně ho při bohoslužbách střídáme s novým Evangelickým zpěvníkem. Tento typ zbožnosti i zvěstování lze dobře charakterizovat Ježíšovými slovy z konce Matoušova evangelia: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Podle regulí Jednoty bratrské jste zároveň i diakonem této církve. Co to v praxi znamená?

Obnovená Jednota bratrská přejala od té staré třístupňové kněžství. Nejnižší ordinovanou pozicí je diakon, potom presbyter – tedy kněz – a nakonec biskup, který nemá žádnou správní funkci, ale je to „farář farářů“, pečuje o jednotu církve, ordinuje diakony a konsekruje presbytery. Presbyterská konsekrace má dnes hlavně afirmační povahu, potvrzuje, že člověk „vydržel ve službě“, a posiluje ho na další cestu. 

V profesním životě působíte v Oddělení starší literatury v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd (ÚČL AV). Můžete svoji práci čtenářům přiblížit?

Čtu texty a píšu o nich, hlavně o literatuře z českých zemí. Ve středověkém písemnictví, kterému se věnuji, naštěstí nemá smysl hrát si na národní literatury. Vše je podepřeno Biblí a biblickými komentáři, antikou. Literatura v českých zemích je psána latinsky, česky, hebrejsky, německy… Je to pestré prostředí, což je moje štěstí, protože jsem českou literaturu nevystudoval, ale přišel jsem, chvála Bohu, ve správnou chvíli na správný konkurz, a od té doby se snažím být bohemistou. (úsměv)

Zabýváte se také průniky světského a posvátného. Souvisí to nějak s vaším zájmem o teologii?

Když člověk vyroste na faře, leccos nasaje tak nějak automaticky. A když máte nasáto, bylo by škoda toho nevyužít. Ve středověké literatuře je duchovní tématika častá a teologie při interpretaci přijde vhod. 

Chtěla bych se zeptat i na ten opačný pohyb – od teologie k literatuře. Ovlivnila vaše teologická průprava či kazatelská praxe váš pohled na literaturu?

Určitě. Každé kázání má svůj účel, mělo by v posluchačích něco způsobit, ale to, co se vlastně stane, nemá člověk v moci. Podobně funguje spousta dalších textů. Když lidé ve středověku psali a přepisovali, ale i když četli, obnášelo to investici materiální i časovou, dělali to z nějakého důvodu a ve svých úmyslech často troskotali. Myslím, že kazatelská praxe vůči těmto jak se říká „pragmatickým aspektům“ literatury zcitlivuje.

Mezi evangelickými kazateli jsem narazila na řadu literárních vědců. Vy jste dalším z nich. Řekl byste, že je to spíš náhoda, nebo mezi oběma obory existuje nějaká hlubší souvislost?

Náhoda to jistě není. Uprostřed víry stojí text. Bible je z podstaty těžko čitelná, vždy si žádá výklad. Literárněvědné prostředky mohou dobře sloužit při přípravě kázání i obecně při vyrovnávání se s tím, co je Bible zač. Při literárněvědné práci navíc obvykle pracujete s mrtvými texty mrtvých nebo vzdálených lidí, ale když kážete, text žije ve společenství – a může oživit i vás. To samo je pro lidi uvyklé badatelské práci hodně atraktivní. 

Zároveň ale hrozí jakási „profesní deformace“ – ustrnout u textu. To ale v teologii nestačí, je třeba jít dál, za text.

To hrozí velmi. Kázání naštěstí není namlouvání podcastu nebo uctivý rozhovor. Jste při něm s konkrétními lidmi, kteří v danou chvíli přišli kvůli něčemu docela jinému než kvůli vaší řeči. Těm stačí jeden pohled na to, aby mi dali najevo, že jsem „ustrnul“. Tak se snažím dát si pozor.

Ve vašem sboru v Rovensku pod Troskami má spojení mezi literaturou a teologií viditelnou podobu, a to pravidelné debaty a přednášky, které připravujete ve spolupráci s Akademií věd ČR. Jak k této spolupráci došlo a co je jejím záměrem?

Jak říká jeden přítel našeho sboru, „vaříme z toho, co máme“. Základem pro ta setkání je snaha vtahovat do hry různé sféry, v nichž se členstvo sboru pohybuje. S Akademií věd jsme začali spolupracovat roku 2021 na platformě výzkumného programu Odolná společnost pro 21. století. Snažíme se při těch diskuzích seznamovat lidi a propojovat bubliny, a tak pořád posilovat odolnost komunity. Zároveň chceme, aby ta setkání na vnitřní periferii obohacovala publikum i příchozí „odborníky“, aby to nebylo jednosměrné. Zveme všechny ke stolu, který díky obětavosti sester i bratří vždycky pěkně oplývá. Diskuze doplňujeme kulturními akcemi, hlavně koncerty, které se v posledních letech daří pořádat ekumenicky v rovenském katolickém kostele. Nyní se tyto akce dějí v rámci regionální spolupráce Akademie věd s Libereckým krajem. Tématem letošního setkání byla „důvěra“, příští rok se zaměříme na spory a smiřování. 

Co je pro vás na přípravě bohoslužeb nejnáročnější a co naopak radostné?

Vždycky mám radost z objevování jinakosti Bible – takže zase z té práce s textem. Těžiště obtížnosti vnímám hlavně ve chvíli přednesu, tedy když se kázání děje v rámci liturgie, bohoslužeb, neděle. Příprava kázání je opravdu jen příprava. 

Na jakou kazatelskou zkušenost rád vzpomínáte? 

Nejkrásnější jsou setkání s lidmi, kteří šli po duchovní cestě Obnovené Jednoty bratrské po osmdesát nebo devadesát let svého života, prošli všelijakými věcmi, ale na všech je vidět každodenní praxe pohledu do hlubiny a pohledu vzhůru. Tihle „staří jednoťáci“ jsou prostoupení zvláštní zbožností a prozáření. Sdílet společenství a práci s takovými lidmi je veliké požehnání. Nejstarší lidé ve sboru také obvykle poskytují nejupřímnější zpětnou vazbu.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo, Alžběta Jalušková