Když Duch Boží zavěje…

V obci, jejímž přirozeným centrem je krásně opravený toleranční areál, žije asi 215 obyvatel. Událost tohoto rozsahu tam nelze přehlédnout. Kolem kostela stojí auta, otevřenými dveřmi je na ulici slyšet zvuk varhan a zpěv shromáždění. Už se začalo. 

Podstatnou část společenství tvoří děti, takže se co chvíli všechno přeskupuje a pohybuje. Bohoslužbami nás provází podivuhodný text proroka Ezechiele ze začátku 37. kapitoly – o suchých kostech, které obrůstají masem a znovu ožívají. Děti se hlásí, aby přidaly své nápady a postřehy. Najednou vychází z lavic a hledají poschovávané papírové kosti. Kolínská farářka Romana Čunderlíková je vede příběhem a vyptává se jich; v jednu chvíli ji spontánně obklopí a ona jim ukazuje rentgenový snímek. Zpíváme, že „když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje“, kostelními okny prosvítá sluníčko a otevřeným kostelem se mezi lavicemi prohání skoro už letní průvan. Všímám si, že k bohoslužbám se připojují téměř všichni – hosté i místní. Lehké úsměvy střídá smích hlasitý. Je nám tu dobře, slavíme společně.

Po bohoslužbách následuje káva, čaj a buchty. Děti obsazují pískoviště, pobíhají po trávě mezi rozloženými dekami a kočárky. Za chvilku si je mládež bere na starost a společně odcházejí na nedaleké hřiště.

To aby se dospělí mohli věnovat přednášce psycholožky Marie Soukupové na téma „jak zvyšovat psychickou odolnost u dětí“. Podruhé se zaplňuje kostel, podruhé je to spíš rozhovor než monolog od stolu Páně. Mluvíme o silných a slabých stránkách, o podpoře a emocích, o citlivém vedení, mezigeneračních rozdílech… Zase se smějeme, sdílíme svoje dojmy. Vyčleněný čas uběhl rychleji, než jsme čekali. 

Následuje oběd, který se zvolna mění v jeden velký piknik. Vesnická farní zahrada hostí plno lidí: postávají, posedávají, hovoří a jedí na trávě, na dekách, pod stany a pergolou, kolem pískoviště… Jídla je dost, o talíře se dělíme. 

Potkávám známé tváře. Jen z našeho sboru dorazilo asi 30 lidí. Takže sice na návštěvě, ale cítím se jako doma a rád se zastavuji hlavně s lidmi z okolních sborů. Přijíždějí stále další, včetně farářů, kteří museli dopoledne sloužit bohoslužby jinde v seniorátu. 

Kolem druhé hodiny se děti a část dospělých přesunují přes ulici do místní sokolovny, kde ZUŠ z Nového Bydžova představí své divadelní vystoupení. Využíváme čas a u kávy se bavíme se členy sousedního sboru – jak se mají, co prožívají, jak oslovili nového faráře a řeší rekonstrukci fary. Organizátoři připravili opravdu skvělý program, ale zdá se mi, že právě rozhovory a společně strávený čas jsou tím nejcennějším.

Když se děti vracejí a vrhají se do výtvarných aktivit pod pergolou vedle fary, na zahradě se pohybuje už víc než 150 lidí. Začíná poslední oficiální bod programu: přednáška novináře, analytika, bývalého zpravodaje Českého rozhlasu a experta na oblast Blízkého východu Břetislava Turečka. Tentokrát velenický kostel už praská ve švech. Tureček hovoří na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kořenů. Mluví srozumitelně, ale možná trochu provokativně: nenabízí totiž jednoduché pravdy ani snadnou polaritu, která by označila oběť a viníka. Naopak velmi plasticky popisuje vývoj v regionu do hluboké historie a globálních souvislostí. Napjatě posloucháme a někteří se, možná podobně provokativně, doptávají. 

Řadím se k těm, kteří visí na rtech diskutujícím i přednášejícímu. Na rozdíl od našeho ročního synka, kterého zrovna zaujali mravenci u vstupních dveří kostela. Prostor na půli cesty nám oběma dává možnost se realizovat. Zatímco on se věnuje hmyzu, já kořenům problémů ve Svaté zemi. 

Tenhle dojem mám nakonec z celého setkání. Zdá se mi, že si v té pestrosti každý přišel na své, a že jsme ten den rádi strávili společně. Díky za to.

Jiří Hofman