Každý svého štěstí hrobník

Trochu přeháním – všechny ty ploché výroky o zvládnutí nemožného lze jednoduše ignorovat. Jsou ale důkaz rozšířeného světonázoru „Kdo chce, dokáže všechno“: Disponujeme absolutní svobodou se rozhodnout a zařídit si život podle vlastních představ, jakýkoli omyl nebo chyba je jen a jen naše selhání – koneckonců ti úspěšní Stachanovci okolo nás vše zvládnou, tak co bychom to nemohli dokázat také. Myšlenka o absolutní vůli, překonávající překážky, není nic nového. Dříve jsme si dokazovali, co všechno zvládneme poroučením větru a dešti naráz. Výsledkem snah o nemožné byla akorát likvidace životního prostředí; dnes místo toho likvidujeme sami sebe a na konci nesplnitelných nároků nás čeká duševní vyhoření.

Je proto potřeba si uvědomit důležitou věc: Není pravda, že stát se kýmkoli a dokázat cokoli je nemožné jen proto, že bychom měli slabou vůli nebo nedostatek potřebných vlastností a talentu. Zásadní roli má naše rodinné, socioekonomické zázemí – startovní pozice, ze které do života vstupujeme. Jeden filosof pro to vymyslel termín „vrženost“ – každý je uvržen svým narozením do prostředí, ve kterém vyrůstá a které ho formuje, ať už chce, nebo ne. Tak třeba britským monarchou se nemůžete stát už z toho důvodu, že jste se nenarodili do tamní královské rodiny. Taky můžete mít sebelepší vlohy být perfektní fotbalový brankář, nebude vám to ale nic platné, pokud se narodíte v domorodém kmeni uprostřed amazonské džungle.

Žijeme sice v době, ve které je možností víc než kdy jindy v minulosti. Pokud ale nedostanu konkrétní příležitost, i kdybych měl sebevětší nadání, nebude mi k ničemu, že si můžu vybrat desítky jiných. A neplatí to jen v extrémních případech britského panovníka a gólmana z Amazonie. Je-li někdo úspěšnější, pak je to často proto, že měl zkrátka lepší příležitosti a měl šanci je využít. Pokud ten fakt nepřijmeme, nejen, že kvůli nedosažitelným snům ztratíme ve vlastních očích smysl, ale zároveň začneme stavět barikády závisti mezi sebou a ostatními.

Naše svoboda v rozhodování je prostě omezena tím, za jakých podmínek se rozhodujeme a jaké možnosti se nám právě nabízejí. A v mantinelech, které naše vůle má, se můžeme rozhodnout podle nejlepšího svědomí, nejen podle programově stanovených cílů dostihnout jiné. Často nemůžeme ovlivnit, co s námi bude – jestli je to náhoda nebo součást nějakého Bohem promyšleného plánu, to nevím. Na druhou stranu právě v Božích očích má každý hodnotu stejnou, ať už se mu v životě vede líp, nebo hůř. Podíváme-li se na věc z nadhledu, máme možnost si díky tomu uvědomit, že právě proto nemá cenu se trápit kvůli nezdaru v jakékoli oblasti života víc, než je nutné – nejen že to nezáleží pouze na nás, ono na tom často vůbec nesejde.

Saša Koukol

foto: pexels.com