Každý den pod zorným úhlem věčnosti

Byla významnou historičkou české reformace, nepsala chrlivě mnoho, ale o to vytříbeněji. Její kulturní rozhled, opřený i o vlastní múzický talent, byl vůbec široký a představoval podstatný rozměr její profesorské kvalifikace. K výkonu této funkce jí ostatně nechyběl ani reprezentativní vnější zjev. Ale podstatnější samozřejmě zůstával osobní charakter. Ten by v případě paní Noemi pravděpodobně zdůraznil kdekterý svědek, a oprávněně.

Na předním místě se vždy znovu připomíná její přívětivost. Do té míry, až by se vzpomínka snadno zabarvila poněkud barvotiskově. Památka zesnulé si však zaslouží, abychom se obraz pokusili přece jen trochu prohloubit.

Je jisté, že zmíněný rys její povahy se v neposlední řadě promítl do skutečnosti, že patřila k nejmírnějším zkoušejícím na celé fakultě. Studenti takový přístup vesměs oceňovali, ale uměli si ji také dobírat. Říkalo se mezi nimi, že kdo slíbí, že si dodatečně přečte, co u zkoušky neuměl, dostane od ní „dvojku“ – a tomu, kdo neumí ani číst, ale slíbí, že s abecedou začne, udělí „trojku“. Někteří metodu „bílých šeků“ i zneužívali (zejména v oné dobrodružné době, kdy škola přestala být vyhrazena budoucím farářům). Dobrotivost učitelky si takové typy vykládaly spíše jako projev naivity. Ale mýlily se.

Paní Noemi jim naopak zhusta viděla rovnou do ledví; její pohled k tomu ostatně byl i psychologicky školen. Když se někdo proti projevené důvěře prohřešil a neprokázal zodpovědnost, na niž apelovala, uměla to komentovat peprnými (neříkám vulgárními!) výrazy. Přece však takové situace riskovala raději, než aby působila jako strohý soudce. Spíše se nechala podvést, než aby vynesla ukvapeně přísný ortel. Za tímto sklonem mohl stát i přirozený naturel, ale jistě jej posílily zkušenosti, jež na své dlouhé cestě do akademického prostředí nasbírala na místech, kde bylo drsněji zřejmé, jak těžký bývá život – a s jakou tvrdostí dovedou lidé na jeho nástrahy reagovat. Rádi i pod záminkami úsilí o spravedlnost a podobnými.

Noemi Rejchrtová neměla ráda klam ani sebeklam. Neunikalo jí, že cesty do pekel bývají dlážděny i sebeupřímněji míněnými dobrými úmysly, a že také její rozhodnutí mívala i své neblahé účinky, někdy sama pozorovala. Svou osobní cestu a preference nevydávala za nejlepší vzor pro každého. Snad doufala, že vyváží přístup jiných, ale také věděla, že potřebuje být druhými vyvažována. Když si neosobovala soud, nezapomínala, že sama bude muset projít i tím nejvyšším. A opakovaně vyslovovala očekávání, že na posledním soudu jí nebude lehko.

Čímž jsme se dostali k prvku, který je pro učitele bohoslovců neméně důležitý než všechny kvality zmíněné v úvodu, jež bez jeho doprovodu nenabývají své pravé ceny (a který není v rozporu s vědeckou metodičností snah „odsunovat růžové brýle mámení z očí“): paní Noemi prožívala každý den „pod zorným úhlem věčnosti“. Přitom svou zbožnost neprojevovala okázale, ale střízlivě, ba v mnoha situacích i plaše. Ale ne ve všech. Stejně jako odhadla, že někdy je lépe mlčet než dělat Pánu Bohu ostudu, tak také věděla, že ve svůj čas a na svém místě má být křesťan vyznavačem, jenž svého Pána nezapírá. Vzpomínka mne znovu přenáší do osvobozených, kypících, ale ve mnohém i „divokých“ 90. let, kdy paní profesorka vypráví, jak opět jednou vybočila z obrázku usměvavé matičky: když při nesmyslné debatě s dálkovými studenty, hádajícími se o každé slovo, zaznělo z úst cynika bezostyšné rouhání, udeřila oběma rukama do lavice, až píšící pera nadskočila, a sezení uzavřela oznámením, že od příště už bude jen přednášet.

Svou vlastní laskavostí by se tedy paní Noemi nevychloubala. Převysoko by postavila především tu, o níž se zmínila v dopise, z něhož na závěr ocituji slova: „Stvořitel a Pán se mnou jednal nanejvýš laskavě. Vás vedl stejně laskavě, jen trochu jinak.“ Každého svým způsobem, ale Jeho otcovské náklonnosti smíme důvěřovat. I toto ujištění je dobrým odkazem zesnulé – a uměla nám je prostředkovat, ano, způsoby většinou velmi milými. Kéž je k ní její Soudce tak jemně vlídný, i v případných připomínkách!

Martin Wernisch, historik a pedagog (vedoucí Katedry církevních dějin ETF UK)
foto: archiv ETF UK