Každé tělo má svůj příběh

7. prosince 2022

(ČB 11/2022) Náš rozhovor je s tématem čísla sice spojen, ale tentokrát ne zcela typicky, spíše nějak naruby. Ridina Ahmedová se snaží podpořit myšlenku, že všichni lidé mají na světe své místo, bez ohledu na to, jak vypadá jejich tělo.

Každé tělo má svůj příběh
7. prosince 2022 - Každé tělo má svůj příběh

Na české poměry má Ridina poněkud nezvyklý původ, její tatínek byl Súdánec, maminka je ruská židovka. Ona sama se narodila v Praze, po gymnáziu vystudovala Fakultu humanitních studií a potom ještě v rámci celoživotního vzdělávání absolvovala muzikoterapii. Žije v Praze v Roztokách, kde je členka evangelického sboru; má tři děti. 

Ridina dělá opravdu velké množství nejrůznějších věcí; něco ji živí, něco je jen v rámci pomoci druhým, bez nároku na odměnu. 
Je zakladatelka platformy „Moje tělo je moje“, na ČRo Radio Wave vzbudila rozruch svým podcastem „Sádlo“, lze spatřit i její stejnojmenné sólové divadelní představení, založila centrum zvané „Hlasohled“, v jehož rámci se konají konference, semináře a dílny, věnující se lidskému hlasu a zpěvu. Pro Český rozhlas nyní připravuje další audiodokument na úplně jiné téma.

Co vám zabírá nejvíc času? 

Všechno, co dělám, mě baví, a zároveň mě to všechno dohromady nějak uživí, za což jsem vděčná. Hodně energie teď věnuju projektu Moje tělo je moje. Jedná se platformu, vytvářející preventivní programy pro děti ve školách i pro učitele a řadu dalších věcí, včetně venkovní výstavy, která je teď k vidění v ulicích Prahy. To základní, co chceme lidem říkat, je, že bez ohledu na vzhled, na různé „vady na kráse“, si každý člověk zaslouží respekt; přitom nemusí odpovídat představám jiných. A s tím úzce souvisí dokumentární podcast nazvaný Sádlo, který vznikl v roce 2021. Ten navzdory názvu nevypovídá jen o nadváze – zhruba polovina respondentek byla štíhlá, ale řeší svoje „sádlo“ nebo i „nesádlo“ (jedna žena třeba naopak žije s pocitem, že je moc hubená a nemá dost křivek). Já vidím jako základní téma to, že ty ženy nejsou se svým vzhledem srozuměny, je pro ně obtížné se přijmout a to dalekosáhle ovlivňuje jejich život i řadu rozhodnutí a ovlivňuje to jejich zdraví.

Jak jste na to vůbec přišla? Jak to začalo? 

Už mnoho let se věnuju zpěvu a práci s lidským hlasem, vedu i workshopy pro veřejnost. Vidím tam souvislost – řada lidí chce zpívat, ale je pro ně těžké si to dovolit, protože jim jejich projev nepřipadá dost dokonalý. Mám pocit – když si odpustíme, že nejsme jako nahrávka, ale náš hlas je, jaký je, že se můžeme k té přirozené radosti ze zpěvu začít vracet – tu známe běžně třeba od dětí nebo z tradičnějších kultur, kde společné zpívání provázelo mnoho událostí a obřadů.

A zatímco mnoho lidí řeší, jestli má dost dobrý hlas, aby směli zpívat před ostatními nebo i sami před sebou, uvědomila jsem si, že já mám taky svoje téma, se kterým, pokud chci postoupit na svojí osobní cestě dál, bych se měla nějak zkusit srovnat – a to je téma mého těla, které jsem nikdy pořádně nepřijala a které mi vždycky připadalo v nepořádku. 

Zažívala jsem totiž šikanu na táborech v Čechách jako černá baculatá holčička. A je velmi snadné propadnout přesvědčení, když tímhle člověk jako dítě prochází, že je prašivý/hnusný/divný. Tuhle vzpomínku, nebo spíš tohle stigma jsem si dlouho v sobě nesla. Později už jsem se obklopila lidmi, které jsem si vybrala, a takových situací výrazně ubývalo, ale stejně jsem si tu pochybnost, jestli jsem v pořádku, nesla desetiletí v sobě. Špatně se to popisuje, nicméně kdo to zažil, možná ví, o čem mluvím.

A Sádlo tedy přesněji znamená co? 

Sádlo je slovo, které by mohlo být neutrální, označující tělesný tuk, ale není. Nese zatížení tím hodnocením, odsudkem. Mně se to zdálo jako jednoslovné vyjádření toho všeho, co na sobě často ve společnosti zaplavené vizuálními předobrazy ideální krásy nenávidíme a co na nás zesměšňují komentáře z okolí.

Já odmala řeším nadváhu. Je jasné, že obezita je problém, přináší zdravotní komplikace. Ale zároveň z vlastní zkušeností vím, a výzkumy to jen potvrzují, že šikana a výsměch ke zdraví nikomu nepomáhá, jen prohlubuje propad do rezignace a problémů. Verbální agrese přináší stigmatizaci a osamělost. Chtěla jsem apelovat na to, aby i tlustý člověk zůstával v očích druhých člověkem. Každý si řešíme v životě nějakou těžkou výzvu. Na tlustém člověku je ale jeho téma vidět na první pohled a je snadné se do jeho achillovky strefit. To, co všichni potřebujeme, ať už si neseme jakoukoliv zátěž, je cítit, že jsme pořád lidé, kteří si zaslouží základní úctu. Ve chvíli, kdy si vážím sebe sama, mám větší sílu bojovat o svoje zdraví, o svoje tělo a o dobrý život.

A tak jsem chtěla tohle téma ohledat formou sólového divadelního představení a audio dokumentární série. Nahrála jsem rozhovory s desítkami žen všech postav, včetně třeba modelky nebo vrcholové sportovkyně.

Ridi-media-scaled

Jaký byl o to zájem?

Po odvysílání podcastu mě doslova zavalily stovky dopisů; převážně od žen, které zažily neskutečné trable. Šikanu. I ve své vlastní rodině. Byly postaveny do nejrůznějších situací, šlo jednak o postavu (táta mi na zrcadlo kreslil mojí rtěnkou prasata a dýně, řekl mi: „Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak já už nepřijedu“), o příliš malá ňadra („manžel si mě pořád dobíral a posílal mě na plastiku prsou“), nebo třeba o oční vadu („jestli si nevezmeš ty brejle, co ti oči trochu aspoň skryjou, tak s tebou nevylezeme na ulici“). Občas psali i muži, někdo líčil, že i mezi kluky se děje ponižování a srovnávání, někdo mluvil naopak o tom, jak si uvědomil, že s dcerou nekomunikoval nejlépe a že snad už teď bude líp vědět, jak na to. 

Jste schopna na ty dopisy odpovídat? Nebo mluvila jste s někým z těch pisatelek nablízko? 

Ne, to není možné. Všem jsem se snažila odepsat, poděkovat. Nejsem ale kompetentní nějak to rozvíjet, nejsem psychoterapeut. Moje odpověď je v podstatě to, že jsem založila tu zmíněnou platformu Moje tělo je moje, která funguje už druhý rok a v tuhle chvíli už v ní působí tým cca 15 lidí. Jejím cílem je přinášet osvětu ohledně body shamingu, podporovat vzájemný respekt mezi lidmi.

Kdysi se hrál hezký film Ženy pro měny, ten se našeho tématu týkal. Vzpomínám, jak tam ta jedna paní na spoustu otázek, jak se jí podařilo zhubnout a jaké diety držela, odpověděla: „Prostě jsem přestala žrát.“ 

Ano, ten film znám. Jistě že na tom žraní, respektive nežraní něco je, ale zároveň je to klišé. Dnes je vědecky zcela jasně potvrzeno, že to, kolik vážíme a jaký máme metabolismus, souvisí s velmi komplexní mozaikou vlivů: Genetika, hormonální hladiny, množství pohybu, stravovací návyky, střevní mikrobiom, finanční situace (rohlíky a těstoviny jsou levnější než zelenina a kvalitní maso), sociální zázemí (jsem svobodná matka, dělám dvě práce; stíhám si vařit nebo zhltnu sušenky za běhu?), fyzické zdraví, psychické zdraví, těhotenství… a je toho mnohem víc. Pokud někdo tvrdí, že jsou lidé tlustí jen proto, že jsou líní, žerou hamburgery a zapíjejí je colou, je to stereotypní zjednodušení, které lidi s nadváhou ještě více stigmatizuje. Životospráva samozřejmě hraje roli, ale je to mnohem složitější.

A co nějaká odezva od veřejnosti? Ví se o vás? Nebo se o vás zajímají jen ti, kterých se ta věc týká? 

Odezva je veliká. Ozývá se velmi mnoho škol se zájmem o preventivní workshopy pro děti, protože šikana je veliký problém. 
Nedávno byly na Univerzitě Palackého v Olomouci publikovány výsledky studie, která mapovala vztah českých dětí k jejich tělu a zkušenosti s body shamingem. A výsledky jsou alarmující. Třetina dětí je nespokojena se svým vzhledem, polovina se svým obličejem. Třetina dospívajících zažila online zesmešňování a každý druhý to zažil v reálném prostředí.

Debaty, jak zvrátit sílící trend, který v důsledku často vrhá děti a dospívající do psychických problémů, včetně úzkostí a depresí, poruch příjmu potravy, sebepoškozování a dalších vážných problémů, se už nevede jen v akademickém prostředí, ale i na nejvyšší politické úrovni, hovoří se o změnách legislativy, pokud jde o regulaci vlivu sociálních sítí, podobně jako se to už děje i v jiných evropských zemích.
Je to opravdu vážný problém. Neexistuje jednoduchá odpověď, jak tohle vyřešit. Platforma Moje tělo je moje přináší téma formou osvěty přímo mezi děti do škol.

Naše workshopy vymezují základní pravidla pro bezpečné soužití:

  • Každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá.
  • Za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není moje povinnost vyhovovat představám jiných lidí.
  • Slovo má velikou sílu, může zranit i pomáhat.

Vedle toho organizujeme putovní osvětovou výstavu, semináře pro rodiče pod vedením dětské psycholožky Aleny Vávrové o tom, jak komunikovat s dětmi o vzhledu těla, máme za sebou spolupráci na kampani Nadace 02 na prevenci body shamingu a řadu dalších věcí.

nila-podcast-ridina-3-scaled

Kde na to všechno berete peníze? 

Projekt zatím držíme z veliké části na bázi dobrovolnosti. Máme k dispozici minimální rozpočet. Jsme vděčni i za menší jednorázové granty, třeba na instalaci a vystavení fotografických portrétů, které jsou teď k vidění v Praze, jsme dostali peníze od pražských městských částí. Od hlavního města Prahy jsme dostali podporu na vzdělávací programy pro pedagogy ZŠ a SŠ. Teď naše aktivity podpořila Nadace O2, za to jsme moc vděčni.

A jak jste se vlastně dostala do naší církve? 

Já jsem pokřtěná katolička, nechala jsem se pokřtít asi před deseti lety. V Roztokách sice je katolická farnost, ale zakotvila jsem nakonec v evangelickém společenství. Líbilo se mi i to období, kdy jsme neměli vlastní sbor, jen kazatelskou stanici a kdy se u nás faráři střídali; bylo to pestré a zajímavé. Teď je naší farářkou Anička Pokorná a já si moc jejího přínosu cením.

Děláte toho strašně moc dohromady, napadlo vás někdy, že byste se už nejradši na to na všechno vykašlala? 

Napadlo. Je to únavné, ale i obrovsky nabíjející. Drží mě ty pozitivní odezvy, těch je moc a jsou krásné. Má to smysl.

připravila Jana Plíšková
foto: archiv respondentky (ridina.cz)